I. ÚS 544/10
I.ÚS 544/10 ze dne 21. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. M., zastoupené JUDr. Miloslavem Kijasem, advokátem se sídlem Moravská Ostrava, Jiráskovo náměstí 8, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2009, čj. 5 To 95/2009 - 2123, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2009, čj. 54 T 2/2009 - 2047, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, podané k poštovní přepravě dne 24. 2. 2010, stěžovatelka podala návrh na odklad vykonatelnosti shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě a na zrušení obou shora uvedených rozhodnutí, údajně zasahujících do jejího práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Stěžovatelka vytkla soudu prvního stupně, že při úvaze o jejím trestu nezohlednil polehčující okolnosti podle § 33 písm. ch), j) a h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále "trestní zákon"), tedy její doznání, přičinění se o odstranění škodlivých následků a lítosti nad spáchaným trestným činem, projevené m.j. i složením peněžité jistoty. Tím, že dokázala zajistit peněžní prostředky na úhradu vzniklé škody ve výši 1,5 milionů korun, že byla dosud bezúhonná a o objasnění své trestné činnosti se sama přičinila, došlo uložením trestu ve výměře šesti let k extrémnímu porušení rovnováhy mezi obecnými a individuálními cíli jeho účelu.

Odvolací soud nesprávně interpretoval § 40 odst. 1 trestního zákona, neboť okolnost, že stěžovatelka je samoživitelkou tří dětí, momentálně na mateřské dovolené, nehodnotil jako relevantní k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody, přičemž odmítnutí aplikace tohoto ustanovení nedostatečně odůvodnil. Použitá trestní sazba je nepřiměřeně přísná, uložený trest je vzhledem k nahrazení způsobené škody a osobním poměrům stěžovatelky nespravedlivý, jeho účelu by bylo možno dosáhnout jeho kratším trváním.

Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2009, čj. 54 T 2/2009 - 2047, byla stěžovatelka uznána vinnou spácháním trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 trestního zákona za použití § 143 trestního zákona, trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 trestního zákona a trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) a odst. 3 trestního zákona. Za to byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest roků, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Dále jí byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání nebo funkce spojené se zpracováním účetnictví nebo hmotnou odpovědností v délce pěti let a povinnost nahradit poškozené Mateřské škole Český Těšín, příspěvkové organizaci, částku 1,443.561,- Kč.

Odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci zamítl usnesením ze dne 17. 12. 2009, čj. 5 To 95/2009 - 2123.
Ústavní stížnost není přípustná.

Předtím než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, Ústavní soud zkoumá, zda splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále "zákon o Ústavním soudu").

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud jeho rozhodnutí předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.

Ústavní stížnost musí směřovat proti rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, neboť je koncipována jako subsidiární prostředek (ultima ratio) k ochraně základních práv, kdy před jejím podáním musí být vyčerpány všechny přípustné procesní prostředky. Vzhledem k výše uvedeným ustanovením Ústavní soud zkoumal, zda stěžovatelka, před podáním ústavní stížnosti, vyčerpala všechny procesní prostředky ochrany svých práv, konkrétně pak v úvahu připadající dovolání ve smyslu § 256a a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

V projednávaném případě Vrchní soud v Olomouci odvolání stěžovatelky zamítl a zároveň ji poučil o přípustnosti dovolání. Je tedy nepochybné, že v daném případě bylo tímto posledním zákonem stanoveným procesním prostředkem k ochraně jejího práva dovolání, které však stěžovatelka nepodala.

V trestním řízení lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení § 265a odst. 2 trestního řádu obsahuje taxativní výčet rozhodnutí, která lze považovat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je dovolání přípustné. Mezi tato rozhodnutí náleží mimo jiné také rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému pod písmeny a) až g). V daném případě je takovým rozhodnutím právě ústavní stížností napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jako soudu odvolacího, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2009, čj. 54 T 2/2009 - 2047.

Stěžovatelka proto měla, s odkazem na poučení uvedené v usnesení Vrchního soudu v Olomouci, podat v zákonné lhůtě dovolání, jako mimořádný opravný prostředek. Z obsahu ústavní stížnosti však vyplývá, že dovolání nepodala. Za této situace nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2010

František Duchoň, v. r. soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.