I. ÚS 542/05
I.ÚS 542/05 ze dne 25. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Vendelínem Mihalikem, advokátem v Praze 2, Na Rybníčku 16, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.6.2005, čj. 12 Co 94/2005-175, takto :
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, ze dne 29.11.2004, čj. P 235/2004-150, jímž bylo zvýšeno výživné placené nezletilým M. S. a R. S. a byl změněn výrok o zaplacení nedoplatku výživného za období od 1.9.2003 do 30.6.2005. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatel o následující důvody:

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 29.11.2004, čj. P 235/2004-150 ve věci péče o nezletilé M. S. a R. S. rozhodl o zvýšení výživného poskytovaného nezl. M. na 10.000,- Kč měsíčně a nezl. R. na 7.000,- Kč měsíčně počínaje 1.9.2003. Zároveň zavázal otce (stěžovatel) k úhradě nedoplatků výživného za období od 1.9.2003 do 30.11.2004 v měsíčních splátkách po 1.000,- Kč pro každého z nezletilých spolu s běžným výživným. Stěžovatel tvrdí, že tímto rozsudkem bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces, daného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vady vytýkané stěžovatelem mají spočívat v tom, že soud I. stupně výši stanoveného výživného odůvodnil zvýšením základních životních potřeb dětí, ke kterému došlo od roku 2000; z výčtu jednotlivých výdajů, které je třeba na odůvodněné potřeby dětí vynaložit, však vyplývá, že stanovené výživné je trojnásobně vyšší a je neadekvátní skutečným potřebám dětí. Soud tedy při zvyšování výživného nepostupoval v souladu s ust. § 96 odst. 1 zákona o rodině. Zároveň mělo být porušeno i ust. § 85 odst. 2 zákona o rodině, podle něhož oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Životní úroveň, respekt. majetkové poměry rodiče jsou ovlivňovány nejen jeho aktivy, ale i pasivy. V roce 2000, kdy se stanovilo výživné naposledy, neměl stěžovatel povinnost plnit závazky, které existují v současnosti. Na jeho straně nedošlo ke změně poměrů výrazným zvýšením příjmů, ale naopak, vznikem jiných závazků došlo ke zhoršení jeho poměrů. Soud nevzal v úvahu, že stěžovatel sice získal určité prostředky, které však nepoužil pro vlastní potřebu, ale pro získání jiného majetku, jehož hodnotu soud použil jako základ pro stanovení výživného, aniž by zohlednil závazky se získáním majetku související. Soud dále nehodnotil stejným způsobem majetkové poměry vedlejší účastnice (matky nezletilých dětí) a vydal napadené rozhodnutí na základě skutkových zjištění v době rozhodování již neaktuálních. Nevzal prý v úvahu i stěžovatelovu vyživovací povinnost k manželce a synovi O.. Stěžovatel také nesouhlasí ani se závěrem soudu, že je těžké přesně zjistit výši jeho příjmů, jestliže poskytl soudu svá daňová přiznání, peněžní deník a další listiny. Rozhodnutí soudu podle něj vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu.

Stěžovatel dále tvrdí, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací, napadeným rozsudkem ze dne 29.11.2004, čj. 12 Co 94/2005-175, vady řízení nenapravil. Podle mínění stěžovatele ani odvolací soud nevěnoval náležitou pozornost všem rozhodným skutečnostem a nevypořádal se konformním způsobem s jeho argumentací. Jeho právní závěry jsou prý rovněž ve značném nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Městský soud v Praze, který však jen odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí o majetkových poměrech obou rodičů, o jejich dalších vyživovacích povinnostech a o odůvodněných potřebách dětí. Proto Ústavní soud nevzal toto vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. P 235/2004, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 8. Z něj zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 17.7.2000, čj. 10 P 235/99-72, schválil dohodu rodičů o úpravě poměrů nezletilých po rozvodu manželství, podle které se nezletilé děti M. a R. S. po dobu po rozvodu manželství svěřují do výchovy matce. Otec byl zavázán přispívat na výživu nezletilého M. částkou 7.000,- Kč měsíčně a na výživu nezletilého R. částkou 5.000,- Kč měsíčně.

Dne 10.2.2004 podala matka návrh na zvýšení výživného. Věc projednával k návrhu matky místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 8, který rozhodl - jak je v ústavní stížnosti uvedeno - rozsudkem ze dne 29.11.2004, čj. P 253/2004-150, tak, že změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, čj. 10 P 235/99-72, ze dne 17.7.2000 a zvýšil otci vyživovací povinnost k nezletilému M. S. na částku 10.000,- Kč měsíčně a k nezletilému R. S. na částku 7.000,- Kč měsíčně. Nedoplatek na výživném vzniklý za dobu od 1.9.2003 do 30.11.2004 v celkové výši 75.000,- byl otec povinen zaplatit v měsíčních splátkách po částkách 1.000,- Kč vždy spolu s běžným výživným k rukám matky. Dále soud upravil styk otce s nezletilými.

K odvolání otce i matky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.6.2005, čj. 12 Co 94/2005-175, rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku o zvýšení výživného potvrdil. Výrok o nedoplatku změnil tak, že tento nedoplatek za dobu od 1.9.2003 do 30.6.2005 činí u nezletilého M. 66.000,- Kč a nezletilého R. 44.000,- Kč. Otec byl uznán povinným nedoplatky zaplatit v měsíčních splátkách po 2.000,- Kč pro nezletilého M. a po 1.500,- Kč pro nezletilého R. vždy spolu s běžným výživným k rukám matky počínaje červencem 2005.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje námitky, které uvedl již v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Především namítá, že obecné soudy nesprávně aplikovaly normy jednoduchého práva a že v důsledku toho jsou právní závěry zejména odvolacího soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části III. tohoto rozhodnutí. Z něho vyplývá, že soud I. stupně se důkladně zabýval majetkovými poměry obou rodičů. Vzal přitom v úvahu jak listinné důkazy (potvrzení o příjmu matky, daňová přiznání otce), tak výpovědi účastníků, kdy zejména při jednání dne 11.10.2004 (č.l. 114-116) otec, který podniká jako fyzická osoba, přiznal do protokolu vysoký majetek (restauraci, dva rodinné domy, spoluvlastnictví činžovního domu, motorová vozidla, sbírka hodin). Kromě toho je společníkem tří společností s ručením omezeným. Obecný soud - podle názoru Ústavního soudu - shromáždil dostatek podkladů pro vydání napadeného rozhodnutí. Při hodnocení provedených důkazů postupoval v souladu s ust. § 132 občanského soudního řádu, hodnotil důkazy každý zvlášť a všechny ve vzájemných souvislostech a rozhodnutí odůvodnil. Odvolací soud vzal skutkový stav zjištěný soudem I. stupně za správný a řádně odůvodněný. Krajský soud se náležitě vypořádal i s námitkami uvedenými v odvoláních, správně zdůraznil otcovu nadstandardní životní úroveň, která vysoce převyšuje průměrný příjem ve státě a dovodil, že ani narození syna O. neovlivňuje otcovu schopnost platit výživné na děti M. a R. v částce, již určil obvodní soud.

Ústavní soud - při přezkoumání soudního rozhodnutí - je oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že Městský soud v Praze postupoval v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a jeho právní závěry nejsou - ve smyslu ustálené judikatury - v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, jež soudy učinily. Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25.ledna 2006

František Duchoň v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.