I. ÚS 539/17
I.ÚS 539/17 ze dne 21. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Procházky, právně zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Opletalova 608/2, Havířov - Šumbark, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 244/2015-164 ze dne 29. 11. 2016 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově č. j. 6 C 429/2012-126 ze dne 1. 7. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Okresní soud v Prostějově napadeným rozsudkem č. j. 6 C 429/2012-126 ze dne 1. 7. 2015, zamítl stěžovatelovu žalobu na zaplacení částky 14.000 Kč s úrokem z prodlení, ve výroku II. jej zavázal zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 15.229,60 Kč a ve výroku III. stěžovatele zavázal zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Prostějově na nákladech řízení částku 4.025,77 Kč. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ze dne 29. 11. 2016 č. j. 17 Co 244/2015-164 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a stěžovatele zavázal nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 4.743,20 Kč. Obecné soudy se primárně zabýval otázkou platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným, coby prodávajícím, a stěžovatelem jako žalobcem a kupujícím. Ke vzniku kupní smlouvy je třeba, aby se její účastníci dohodli na předmětu koupě a kupní ceně, jako podstatných náležitostech smlouvy (essentialia negotii), když u koupě movitých věcí není forma právního úkonu předepsána. Mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva písemnou formou, přičemž předmět kupní smlouvy i kupní cena jsou zcela jednoznačně vymezeny. Stěžovatel poukazoval na neurčitost kupní smlouvy ve vymezení předmětu koupě, s čím se však odvolací soud neztotožnil, jelikož předmět koupě, tj. kůň jménem "Finita", byl ve smlouvě jednoznačně označen svým jménem. Tímto je označen i v průkazu původu koně, který je jedinečným identifikačním dokladem každého koně. Sám stěžovatel vypověděl, že se byl na koně dvakrát podívat a v řízení ani netvrdil, že by žalovaný vlastnil více koní jménem "Finita"; mezi smluvními stranami tak byl předmět koupě jednoznačně určen již při samotné obhlídce koně, uskutečněné ještě před uzavřením kupní smlouvy. K výši kupní ceny obecné soudy poukázaly na to, že byla v písemné kupní smlouvě jednoznačně sjednána na částku 14.000 Kč. Pokud žalobce uváděl, že žalovanému uhradil částku 18.000 Kč, sám připustil, že v rozdílu se jednalo o úhradu daně. Krajský soud pak závěrem vysvětlil, že není na místě vrácení kupní ceny či požadavek na zaplacení bezdůvodného obohacení, ale že stěžovatel může pouze po žalovaném požadovat vydání koně.

3. Stěžovatel ve své stížnosti polemizuje s napadenými rozhodnutími a uvádí, že se zajímal o koupi koně za účelem rekreačního ježdění a turistiky pro mládež. Při jednání o nabídce koně žalovaný uvedl, že se jedná o koně klidného. Stěžovatel potvrzuje, že kupní smlouvu podepsal, avšak když se dostavil k vyzvednutí koně, po marné snaze jej naložit k přepravě (kůň byl jankovitý, neposlušný, odskákal až k lesíku), tak žalovaný odvedl koně do stáje, z místa odjel a stěžovatele s přítelkyní nechal stát na místě bez koně i peněz. Stěžovatel namítal neplatnost kupní smlouvy pro její neurčitost a z právní opatrnosti od kupní smlouvy odstoupil. Dále poukazuje na to, že stěžovatel postupoval v rozporu s dobrými mravy a že i přes znalecký posudek není zřejmá jasná identifikace koně.
4. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Polemika stěžovatele s napadenými rozsudky se odehrává pouze na úrovni výkladu podústavního práva a skutkových zjištění obecných soudů.

6. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, není v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, argumenty uvedené v ústavní stížnosti nedosáhly hranice ústavnosti.

7. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.