I. ÚS 539/10
I.ÚS 539/10 ze dne 20. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Profidebt, s.r.o., IČ: 27221971 se sídlem Pardubice, Pernštýnské nám. 80, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2010 sp. zn. 55 Co 454/2009, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. května 2009 sp. zn. 20 C 381/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka výše označená rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdila, že v řízení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy svým rozhodováním přímo zasáhly do shora uvedených jejích základních práv.

Jak stěžovatelka uvedla v ústavní stížnosti, její žaloba o zaplacení částky 95.056,08 Kč s přísl. byla Obvodním soudem pro Prahu 5 (20C 381/2008-98) zamítnuta, neboť dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Stěžovatelce bylo uloženo nahradit žalovanému náklady řízení. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu nalézacího a uložil stěžovatelce nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení (55Co 454/2009-131). Stěžovatelka se v soudním řízení domáhala vrácení úplaty, kterou uhradila vedlejšímu účastníkovi (UniCredit Leasing CZ, a.s.) za postoupení neexistující pohledávky za panem K. Právním důvodem této pohledávky byl nedoplatek na leasingové smlouvě, kterou měl pan K. uzavřít s vedlejším účastníkem. Součástí této leasingové smlouvy měla být i rozhodčí doložka, která opravňovala rozhodce JUDr. B. k vydání rozhodčího nálezu, který vydal dne 2. července 2001 a uložil povinnému zaplatit 1 359 984,- Kč s přísl. Na tomto rozhodčím nálezu byla vyznačena doložka právní moci a vykonatelnosti dne 28. července 2001. Stěžovatelka namítala, že pokud pan K. leasingovou smlouvu platně nepodepsal (prokázáno v trestním řízení), rozhodčí nález je pakt, který nemá žádné právní účinky.

Stěžovatelka nesouhlasí se závěry nalézacího a odvolacího soudu, které chybně posoudily důsledky nicotného rozhodčího nálezu na řízení o vrácení úplaty zaplacené ze strany stěžovatelky za postoupení pohledávky. Nulitní rozhodnutí není tedy exekučním titulem, není závazné, netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté a to ani za situace, kdy dosud nebylo zrušeno. Stěžovatelka upozornila na ustanovení § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, jež neuvádí důvod pro zrušení to, že byl rozhodčí nález vydán bez předchozího uzavření rozhodčí smlouvy; ke zrušení takového rozhodčího nálezu by mělo dojít toliko deklaratorním rozhodnutím.

Stěžovatelka považuje argumentaci odvolacího soudu za zcela nepřípadnou, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a zakládá dotčení na základním právu na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že obecné soudy odmítly stěžovatelce přiznat právo na vrácení úplaty za postoupení neexistující pohledávky, postupovaly v rozporu s kogentním ustanovením § 527 odst. 1 písm. a) o. z., čímž bylo zasaženo do jejího ústavně zaručené práva vlastnit majetek, práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu a navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud přezkoumal stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 20 C 381/2008 i z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou i podanými opravnými prostředky stěžovatelky zabývaly. Stěžovatelka se v soudním řízení domáhala vrácení úplaty, kterou uhradila vedlejšímu účastníkovi za postoupení pohledávky.

Ústavní soud po prostudování odůvodnění napadených rozhodnutí porušení tohoto základního práva neshledal. V řízení bylo jako nesporné zjištěno, že mezi účastníky byla dne 23. února 2007 uzavřena smlouva o postoupení celého balíku pohledávek, v němž byly pohledávky různé bonity v celkovém nominálu 36 089 771,- Kč a to jako celek za 2 522 500,- Kč. Úplata za postoupení pohledávek byla sjednána jako souhrnná za všechny postupované pohledávky a není možné za platnosti a účinnosti dané smlouvy bez zániku či změny obligačního závazku mezi účastníky požadovat pouze částečné plnění zpět. Stěžovatelka v čl. II odst. 5 smlouvy o postoupení pohledávek výslovně prohlásila, že se podrobně seznámila s podklady k pohledávkám. Mezi účastníky nedošlo k odstoupení od smlouvy, existuje stále platná a účinná smlouva o postoupení pohledávek a tento obligační vztah nedovoluje stěžovatelce úspěšně uplatnit nárok na zaplacení poměrné části z celkové ceny za postoupení pohledávek.

Obecné soudy vyslovily právní názor, že stěžovatelka disponuje pravomocným rozhodčím nálezem a stala se věřitelem předmětné postoupené pohledávky a vzniklo ji v souladu s ustanovením § 527 odst. 1 písm. a) o. z. žalobou uplatněné právo. Posouzení otázky, zda předmětný exekuční titul vydal k tomu oprávněný orgán, totiž není soud oprávněn řešit v rámci tohoto řízení, ale pouze v rámci řízení o návrhu na nařízení exekuce. Pokud by totiž soud v daném řízení přisoudil požadovaný nárok žalobci poté, co by jako předběžnou otázku vyřešil, že rozhodčí smlouva nevznikla, disponovala by stěžovatelka nadále exekučním titulem, na základě kterého by za určitých okolností mohlo dojít k situaci, že by předmětnou pohledávku v exekučním řízení vymohla. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že pokud nebyl rozhodčí nález zrušen, popř. zamítnut návrh na nařízení exekuce na základě tohoto exekučního titulu, nelze konstatovat, že se stěžovatelka nestala místo žalovaného věřitelem předmětné pohledávky.

Ústavní soud neshledal na těchto závěrech jakýkoliv rozpor s kogentním zněním norem podústavního práva, který by dle ustálené judikatury Ústavního soudu případně mohl rovněž založit porušení základních práv. Postup obecných soudů, které stěžovatelka považuje za porušení svého ústavně zaručeného základního práva, tudíž nebylo ze strany obecných soudů svévolné, ale naopak odůvodněné, neboť odpovídalo projevu vůle obou smluvních stran smlouvy o postoupení pohledávek.

S ohledem na to Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručeného základního práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jak v ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, a proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 20. dubna 2010

Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.