I. ÚS 538/05
I.ÚS 538/05 ze dne 30. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., zastoupeného JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Senovážné nám. 23, proti rozsudkům Okresního soudu v Písku ze dne 25. 3. 2005, čj. 11 C 13/2005 - 52, a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2005, čj. 6 Co 1248/2005 - 77, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 3. 2005, čj. 11 C 13/2005 - 52, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti žalovanému P. M. na vydání starožitných hodin, a pro případ, že je již nemá, na zaplacení částky 18 000,-- Kč. Rovněž navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2005, čj. 6 Co 1248/2005 - 77, kterým byl rozsudek okresního soudu potvrzen.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že se žalobou domáhal vydání starožitných hodin, jichž je vlastníkem a které byly zabaveny soudním exekutorem při exekuci v bytě Ing. Pavla Heppnara v Praze 10, Limuzská 530/37, podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 3. 2003, čj. 19 Nc 6751/2003 - 29. Soudní exekutor byl opakovaně upozorněn na skutečnost, že nástěnné hodiny patří stěžovateli, a to jednak při provádění exekuce v bytě povinného, jednak písemně právním zástupcem stěžovatele. Stěžovatel podal, v souladu s ustanovením § 267 odst. 1 OSŘ, ve spojení s § 69 exekučního řádu, žalobu na vyloučení hodin z exekuce. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 3. 2004, sp. zn. 24 C 150/2003, který nabyl právní moci dne 31. 3. 2004, byly starožitné hodiny, sepsané pod položkou č. 2 soupisu movitých věcí, vyloučeny z exekuce prodejem movitých věcí. Přes tyto skutečnosti prodal soudní exekutor, v dražbě konané dne 18. 12. 2003, uvedené hodiny žalovanému.

Stěžovatel má zato, že soudy nedostatečně chránily jeho vlastnické právo zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Věc, která je předmětem vylučovací žaloby, nesmí být prodána v dražbě před nabytím právní moci rozhodnutí o této žalobě. Pokud se tak stalo, jedná se o dražbu, která neproběhla v souladu se zákonem, a proto příklepem v dražbě, spolu s následným zaplacením nejvyššího podání, nemohlo dojít k nabytí vlastnického práva. Stěžovatel tak přichází o vlastnictví k hodinám bez náhrady. Soudy obou stupňů vůbec nešetřily podstatu vlastnického práva stěžovatele, když připustily, aby jeho vlastnické právo ustoupilo vlastnickému právu žalovaného, nabytého příklepem v nezákonně provedené dražbě. Postupem soudů tak došlo nejen k porušení čl. 11 Listiny, ale i k porušení ústavního principu rovnosti lidí v právech, zakotvené v čl. 1 Listiny. Zájem na ochraně dobré víry žalovaného byl tak upřednostněn před zájmem na ochraně vlastnického práva stěžovatele jako původního vlastníka, které je jako významnější chráněno právními normami vyšší právní síly.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Okresní soud v Písku ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Krajský soud v Českých Budějovicích odkázal rovněž na právní závěry uvedené v napadeném rozsudku. Uvedl, že při svém rozhodování vycházel z konstantní judikatury a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1229/2003. Vypořádal se i s námitkou stěžovatele, že přichází o své vlastnictví k hodinám bez náhrady, neboť uvedl, jaké nároky v tomto směru může uplatnit.

Z rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 25. 3. 2005, čj. 11 C 13/2005 - 52, Ústavní soud zjistil, že jím byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal vůči žalovanému P. M. vydání starožitných hodin a pro případ, že je již nemá, zaplacení částky 18 000,-- Kč. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný předmětné hodiny již nemá, takže není ve věci pasivně legitimován. Dále shledal nedostatek aktivní legitimace na straně stěžovatele, neboť ten již ztratil své vlastnické právo k uvedeným hodinám příklepem v dražbě. Upozornil stěžovatele na skutečnost, že pokud byla, podle jeho názoru, dražba provedena protiprávně, má možnost uplatnit své právo na náhradu škody, způsobené mu nesprávným úředním postupem, vůči exekutorovi nebo vůči státu podle exekučního řádu, případně podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek okresního soudu potvrdil. Vyšel z konstantní judikatury, zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1229/2003. Z ustanovení § 329 odst. 2 OSŘ totiž vyplývá, že předpokladem přechodu vlastnického práva k dražené movité věci na vydražitele je zaplacení nejvyššího podání vydražitelem ihned poté, co mu byl udělen příklep, protože pokud by tak neučinil, bylo by v dražbě pokračováno bez jeho účasti bez ohledu na to, že mu byl příklep udělen. Vlastnictví movité věci přechází na vydražitele ke dni příklepu až zaplacením nejvyššího podání a převzetím vydražené věci. K odvolací námitce stěžovatele, že byla dražena věc, která nebyla vlastnictvím povinného, uvedl, že prodej v dražbě v rámci exekučního řízení je veřejnoprávním úkonem a vzhledem k tomu v rámci exekučního řízení přejde na vydražitele vlastnictví věci i v případě, že nebyla předmětem vlastnictví povinného. Nabytí vlastnictví příklepem v exekučním řízení patří mezi případy nabytí vlastnictví rozhodnutím státního orgánu. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že exekutor nepostupoval správně, pokud provedl dražbu předmětných hodin dříve, než bylo rozhodnuto o jejich vyloučení z exekuce. Z toho vyplývá, že příklepem v dražbě, provedené v rámci exekučního řízení prodejem movitých věcí, spolu se zaplacením nejvyššího podání a převzetím věci vydražitelem po udělení příklepu, dochází k přechodu vlastnického práva k vydražené věci na vydražitele, i když povinný nebyl vlastníkem dražené věci. K tvrzení stěžovatele, že přišel o vlastnictví k hodinám bez náhrady, odvolací soud uvedl, že stěžovatel může uplatnit nárok vůči oprávněnému na výtěžek z prodeje předmětných hodin, popřípadě má možnost uplatnit své právo na náhradu škody vůči exekutorovi podle § 32 odst. 1 exekučního řádu.

Po posouzení všech uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí porušení vlastnického práva podle čl. 11 a rovněž porušení principu rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny.

Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v polemice s výkladem ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu a s právními závěry obecných soudů. V ústavní stížnosti v podstatě opakuje a rozvádí námitky, které uplatnil již v odvolání. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Skutečnost, že soudy v napadených rozsudcích vyslovily právní závěry, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy ani nepřezkoumává rozhodnutí obecných soudů z hlediska správnosti jejich právních názorů, pokud jejich postupem v soudním řízení nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Takováto situace však v přezkoumávané věci nenastala.

Ústavní soud se zabýval ústavností řízení před soudy obou stupňů a nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatele. Soudy obou stupňů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanskoprávních předpisů a s ustálenou judikaturou. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že postupem soudů přišel o své vlastnictví k předmětným hodinám bez náhrady. Obecné soudy v odůvodnění svých rozsudků zcela jednoznačně uvedly způsoby a postupy, jimiž se stěžovatel může domáhat svého nároku na náhradu škody. Ze všech okolností tohoto případu je zřejmé, že žalobou na vydání věci stěžovatel nezvolil vhodný způsob, jak se náhrady škody domoci.

Po posouzení všech skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele zakotvených v čl. 11 a čl. 1 Listiny základních práv a svobod.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2005

Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.