I. ÚS 534/05
I.ÚS 534/05 ze dne 22. 5. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


I. ÚS 534/05









Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. M., zast. Mgr. Ondřejem Holkem, advokátem, sídlem Výškovická 122, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.5.2005, č.j. 57 Co 172/2005-70, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), zamítající její žalobu, kterou se domáhala stanovení výživného na rozvedenou manželku. Ve svém podání uvedla, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4.10.2004, sp.zn. 25 C 89/2003 bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen platit na její výživu měsíčně částku 2000,- Kč s účinností od 22.12.2003, dále bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit dlužné výživné. Rozsudkem napadeným ústavní stížností krajský soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Důvodem zamítnutí byla skutečnost, že manželství účastníků bylo rozvedeno dle § 24a zák. o rodině a účastníci uzavřeli smlouvu podle § 24a odst. 1 písm. a), v níž neupravili vzájemnou vyživovací povinnost pro dobu po rozvodu manželství. Krajský soud vidí právně významnou skutečnost právě v této otázce, konkrétně že za nezměněných poměrů, jaké tu byly v době rozvodu manželství, se stěžovatelka nemůže úspěšně domáhat u soudu v době po rozvodu manželství stanovení výživného rozvedeného manžela. Stěžovatelka namítá, že takový závěr je v přímém rozporu s logickou interpretací § 24a odst. 1 písm. a) zákona o rodině upravující podmínky rozvodu. Jeho znění nelze podle stěžovatelky vykládat tak, že v případě absence úpravy vyživovací povinnosti ve smlouvě se má za to, že tato povinnost při neexistenci změny poměrů oproti době rozvodu zanikla. Účastníky by to stavělo do neřešitelné situace, pokud by v případě nalezení shody v otázkách majetku a bydlení a sporu o vyživovací povinnost nemohli uzavřít předmětnou smlouvu, protože by si tím do budoucna zavřeli cestu požadovat výživné soudní cestou a museli by absolvovat klasické rozvodové řízení. Smysl citovaného ustanovení spatřuje v přednosti úpravy vyživovací povinnosti ve smlouvě (negativní či pozitivní) před úpravou zákonnou. Stěžovatelka je přesvědčena, že většina účastníků rozvodového řízení tuto úpravu chápe tak, že pokud si ve smlouvě stanoví pro dobu po rozvodu konkrétní vyživovací povinnosti, pak tak činí právě proto, aby mohli žalovat přímo na základě smlouvy a nemuseli se podrobovat soudnímu řízení ve věci výživného rozvedeného manžela, pokud si ve smlouvě stanoví, že žádný z nich nemá právo na výživné rozvedeného manžela, pak právě proto, aby se nevystavili riziku případné žaloby a následného rozhodnutí, a pokud se o vyživovací povinnosti pro dobu po rozvodu ve smlouvě nezmíní, pak právě proto, aby tuto otázku nechali otevřenou a případnou vyživovací povinnost a její výši nechali na úvaze soudu. Podle jejího názoru rozhodnutí krajského soudu porušuje zásadu spravedlivého procesu, neboť soud nedodržel ustanovení hmotněprávního předpisu, konkrétně ustanovení § 92 odst. 1 zákona o rodině. Dále namítá, že byla porušena rovněž zásada rovnosti účastníků řízení a jedná se o takové hmotněprávní pochybení odvolacího soudu, které dosahuje do ústavní roviny. Z těchto důvodů navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu.

Relevantní znění příslušného článku Listiny, upravujícího právo na spravedlivý proces, je následující: Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.

Krajský soud nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, setrvává na svém právním názoru podrobně vyjádřeném v odůvodnění napadeného rozsudku, na toto odůvodnění odkázal a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

S. M. se vzdal postavení vedlejšího účastníka.

Ze spisu Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") sp.zn. 25 C 89/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka u tohoto soudu podala dne 6.3.2003 návrh na výživné pro dobu po rozvodu manželství. Uvedla v něm, že odpůrci (sc. S. M.) již byla uložena povinnost platit jí na výživu 1500,- Kč a že dne 1.7.2002 podala žádost o rozvod manželství. Manželství bylo rozvedeno rozsudkem okresního soudu ze dne 11.11.2003, sp.zn. 16 C 141/2002, který nabyl právní moci dne 22.12.2003. Soud manželství rozvedl, když zjistil, kromě jiného, že účastníci uzavřeli dne 19.12.2002 dohodu o vypořádání společného jmění manželů, včetně dohody o bytových záležitostech, a dospěl k závěru, že jsou dány podmínky rozvodu podle ustanovení § 24a zák. o rodině. Po dokazování zaměřeném především na zjišťování majetkových poměrů okresní soud rozsudkem ze dne 4.10.2004, č.j. 25 C 89/2003-99, uložil žalovanému povinnost platit výživné stěžovatelce ve výši 2000,- Kč měsíčně, a to ode dne právní moci rozvodu, když dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud zdůraznil, že základní podmínkou pro plnění vyživovací povinnosti po rozvodu je, aby rozvedený manžel nebyl schopen sám se živit, což stěžovatelka prokázala. Proti rozsudku se žalovaný odvolal, namítal, že se stěžovatelkou uzavřel dohodu o vypořádání společného jmění manželů, kdy ji zanechal družstevní byt s veškerým zařízením, sám si nevzal ničeho. Krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl. Prvostupňovému soudu vytkl, že nevyhodnotil zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno podle § 24a zák. o rodině. Dále zdůraznil, že podle tohoto ustanovení soud nezjišťuje příčiny rozvratu a manželství rozvede, jsou-li předloženy písemné smlouvy s úředně ověřenými podpisy účastníků upravující pro dobu po rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení a případnou vyživovací povinnost, a pravomocné rozhodnutí soudu o schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu. Pro rozhodnutí o žalobě na výživné pro rozvedenou manželku považuje za právně významnou pouze skutečnost, zda a v jakém rozsahu se účastníci v rámci řízení o rozvod manželství dohodli na takové vyživovací povinnosti. Pokud ji nesjednali, nemůže se žádný z nich za trvání stejných poměrů, jaké zde byly v době rozvodu, úspěšně domáhat u soudu v době po rozvodu manželství stanovení výživného rozvedeného manžela.

Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud zjistil, že stěžovatelčin návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by jí bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelčino právo domáhat se stanovení vyživovací povinnosti na rozvedenou manželku. Stěžovatelka však evidentně nehodlá vzít na vědomí, že pro stanovení vyživovací povinnosti musí být splněny podmínky zakotvené v zákoně o rodině, a to - v jejím případě - ve spojení s tzv. nesporným rozvodem. Smysl úpravy tohoto rozvodu provedené zákonem č. 91/1998 Sb. spočívá v dosažení dohody manželů o všech otázkách, které by mohly být předmětem sporu v souvislosti s rozvodem, tedy včetně případné vyživovací povinnosti pro dobu po rozvodu. Nelze proto přijmout stěžovatelčinu argumentaci, že pokud si manželé vyživovací povinnost výslovně neupraví, mají možnost obrátit se na soud; takový výklad by popřel zákonodárcův záměr vyjádřený úpravou podmínek pro tzv. smluvený rozvod. Ústavní soud dále podotýká, že i taková úprava (provedená i mlčením) má účinky cum clausula rebus sic stantibus. Změní-li se poměry, nebrání nic tomu, aby se rozvedený manžel mohl domáhat úpravy vyživovací povinnosti, příp. její změny (viz též odůvodnění napadeného rozsudku, str. 4, první odstavec i.f.), což může učinit i stěžovatelka.

Nad rámec argumentace vztahující se k posouzení podmínek pro stanovení vyživovací povinnosti mezi bývalými manžely Ústavní soud vyjadřuje svůj názor na aplikaci § 24a zákona o rodině a v této souvislosti připomíná, že - byť soud nezjišťuje příčiny rozvratu manželství - nejde o rozvod automatický. Je vždy třeba zohlednit zájmy nezletilých dětí a posoudit, zda rozvod není s těmito zájmy v rozporu. Takovým zřetelehodným důvodem může být i zájem dítěte, jehož zrození rozvádějící se manželé očekávají, zvláště jedná-li se o čtvrté společné dítě, jak tomu je v řešeném případě.

Namítané porušení zásady rovnosti účastníků Ústavní soud neshledal, konečně ani sama stěžovatelka neuvedla žádné argumenty na podporu svého tvrzení, ani porušení této zásady nekonkretizovala.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2006

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.