I. ÚS 532/05
I.ÚS 532/05 ze dne 22. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vlasty Formánkové a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Praha 1, Palác YMCA, Na Poříčí 12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2005, č.j. 7 Afs 49/2005-62, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2004, č.j. 7 Ca 323/2003-37, rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 30. 10. 2003, č.j. 533/35 091/2002, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 24. 7. 2002, č.j. FŘ - 8235/11/00 a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 16. 5. 2000, č.j. 120850/00/009915/5589

t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadená rozhodnutí se všechna týkají dodatečného daňového přiznání stěžovatelky k dani z příjmů za rok 1996, které podala dne 6. 4. 2000. Finanční úřad pro Prahu 9 (dále jen "FÚ") napadeným rozhodnutím zastavil řízení ve věci podání tohoto přiznání stěžovatelky. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen "FŘ") zamítlo odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí. Následně Ministerstvo financí nepovolilo stěžovatelce přezkoumání rozhodnutí FŘ. Žalobu, kterou se stěžovatelka u Městského soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva financí, soud odmítl. Jeho rozhodnutí pak potvrdil i Nejvyšší správní soud, který zamítl kasační stížnost proti rozhodnutí městského soudu.

Stěžovatelka dne 6. 4. 2000 podala dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů za rok 1996, ve kterém nově uplatnila výdaje v podobě zohlednění rezervy na opravu hmotného majetku. FÚ však řízení zastavil s odůvodněním, že se jedná o nepřípustné podání podle § 41 odst. 4 písm. d) zák.č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K odvolání stěžovatelky FŘ uvedlo, že FÚ rozhodl věcně správně, i když v odůvodnění dostatečně nezdůvodnil neakceptování dodatečného daňového přiznání. Odůvodnění rozhodnutí FŘ je však již naprosto vyčerpávající a vyrovnává se i s námitkami stěžovatelky uvedenými v odvolání proti rozhodnutí FÚ. Ministerstvo financí se pak s rozhodnutím FŘ ztotožnilo a k žádosti stěžovatelky nepovolilo přezkoumání tohoto rozhodnutí.

Žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva financí byla odmítnuta s odůvodněním, že se nejedná o rozhodnutí, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti stěžovatelky, a že je tudíž vyloučeno z přezkumu soudem podle soudního řádu správního. Nejvyšší soud pak kasační stížnost se stejným odůvodněním zamítl. Oba soudy zároveň rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že její základní práva podle čl. 36 Listiny byla porušena zejména nesprávnou interpretací a aplikací jednotlivých ustanovení zák.č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zák.č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. K jejím námitkám se však již v předchozích řízeních vyjádřily jednotlivé rozhodující orgány v odůvodněních svých rozhodnutí. Stěžovatelka neuvádí žádné nové skutečnosti, pouze znovu vyjadřuje svůj nesouhlas s rozhodnutím jednotlivých orgánů.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva financí. V zaslaných vyjádřeních tito setrvali na své předchozí argumentaci.

Rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jsou opřena o tvrzení, že rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle § 55b zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, není rozhodnutím, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti daňového subjektu a jako takové nepodléhá soudnímu přezkumu. Tento právní názor je zcela v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp.zn. Pl.ÚS-st-12/2000 ze dne 19. prosince 2000. Tímto stanoviskem je I. senát Ústavního soudu vázán a proto mu nezbylo, než v této části ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje [§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu]. S ohledem na výše uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu nelze žalobu proti napadanému rozhodnutí Ministerstva financí a následné odvolání proti jejímu odmítnutí považovat za procesní prostředek, který zákon stěžovateli poskytuje. Proto při stanovení lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ministerstva financí a předcházejícím rozhodnutím správních orgánů nelze vycházet z data doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o zamítnutí kasační stížnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ministerstva financí, FŘ a FÚ tak uplynula dnem 5. 1. 2004, když ústavní stížnost byla podána dne 21. 9. 2005. V této části tedy Ústavní soud stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako podanou po lhůtě stanovené tímto zákonem.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebyla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů právního zastoupení podle § 83 zákona o Ústavním soudu.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2005

Ivana Janů předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.