I. ÚS 529/17
I.ÚS 529/17 ze dne 3. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky, společnosti DONEAL, s. r. o., se sídlem Pobřežní 297/14, Praha 8, zastoupené Mgr. Martinem Valo, advokátem se sídlem v Praze, Korunní 810/104, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. prosince 2016 č. j. 2 As 254/2016-39, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2016 č. j. 8 A 57/2016-43 a proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 15. prosince 2015 č. j. RRTV/19/2016-LOJ, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. l) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. l) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 36 až čl. 40 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí. Dále navrhla, aby Ústavní soud zakázal Radě pro rozhlasové a televizní vysílání (dále také "RRTV") pokračovat v porušování jejího práva a svobody a svoji stížnost spojila s návrhem na zrušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. l) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů.

2. Dne 17. července 2015 RRTV doručila stěžovatelce žádost o zapůjčení kontinuálního záznamu programu televize JOJ ze dne 9. července 2015 z časového úseku od 11:30 do 14:00 hod; následně, dne 21. července 2015, se konalo zasedání RRTV, v jejímž rámci se mimo jiné projednával podnět podaný proti stěžovatelce ve věci promítání filmu údajně nevhodného pro děti v uvedeném časovém období. Stěžovatelka záznam odmítla poskytnout. Dne 31. srpna 2015 RRTV doručila stěžovatelce upozornění na porušení povinnosti podle ustanovení § 32 odst. 1 písm. 1) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, a zároveň jí určila lhůtu k nápravě v délce 7 dní, která měla spočívat v doručení původního záznamu, nebo alternativního záznamu programu TV JOJ Cinema ze dne 9. srpna 2015 z časového úseku od 11:30 do 14:00 hod. Dne 22. září 2015 zahájila RRTV proti stěžovatelce správní řízení ve věci porušení povinnosti podle citovaného ustanovení a poté vydala rozhodnutí, kterým jí uložila pokutu ve výši 200 000 Kč za to, že nezapůjčila původní ani alternativní záznam.

3. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí RRTV správní žalobu, která byla odmítnuta ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze. Nejvyšší správní soud poté odmítl také stěžovatelčinu kasační stížnost v dané věci.

4. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedla, že podle jejího názoru bylo ve zkoumaném případě porušeno zejména základní právo neobviňovat sebe samého, jakož i její právo na spravedlivé řízení ve vztahu k zákazu dvojitého postihu za identické jednání. RRTV ji vyzvala k zapůjčení původního i alternativního záznamu inkriminovaného pořadu v době, kdy bylo zcela zřejmé, že ji prověřuje v souvislosti s jeho vysíláním. Rozhodujícím pro určení, zda se trestněprávní zásady aplikují v projednávané věci, je podle stěžovatelky určení charakteru správního řízení, vedeného proti ní. Z povahy řízení, jeho závažnosti, jakož i možnosti RRTV uložit finanční pokutu prý jednoznačně vyplývá, že takové řízení má "trestní" charakter, a proto je nezbytné aplikovat trestněprávní záruky spravedlivého soudního řízení, mezi které patří i zákaz sebeobviňování. Tím, že RRTV sankcionovala stěžovatelku za výkon jejího práva neposkytovat aktivní součinnost při sebeusvědčování, zasáhla do jejích základních práv. Stěžovatelka v čase doručení žádosti o zapůjčení záznamu z vysílání nemohla identifikovat, zda úmyslem RRTV bylo pouze prověřit, zda řádně archivuje svoje pořady po dobu 30 dní, anebo zda naopak účelem bylo zabezpečit podklad, jehož obsah může být použit jako důkaz v její neprospěch ve správním řízení.

5. Stěžovatelka dále namítla, že ve vztahu k původnímu záznamu (ze dne 9. července 2015) došlo k ukončení věci vydáním upozornění RRTV na porušení povinnosti; za nedodání původního záznamu nemůže být stěžovatelka podle svého názoru sankcionovaná dvakrát - upozorněním na porušení zákona a zároveň uložením sankce. I když stěžovatelka připustila, že nápravu mohla vykonat doručením původního záznamu, ze skutkového stavu věci ale vyplývá, že v čase upozornění na porušení zákona již uplynula 30 denní lhůta na povinnou archivaci záznamů, čímž byla stěžovatelka ze strany RRTV zavázaná ke splnění nemožné povinnosti, či povinnosti, kterou nemusela plnit.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ve zkoumané věci se jednalo o to, že stěžovatelce byla Radou pro rozhlasové a televizní vysílání uložena pokuta podle § 60 odst. 1 písm. e) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, podle něhož se pokuta uloží provozovateli vysílání, pokud "nezapůjčí Radě vyžádaný záznam o pořadu nebo dalších částí vysílání do 15 dnů ode dne doručení žádosti podle § 32 odst. písm. l)." Toto ustanovení provozovateli vysílání ukládá "uchovávat v odvysílané podobě a v náležité technické kvalitě technické záznamy všech pořadů včetně dalších částí vysílání alespoň po dobu 30 dnů ode dne jejich vysílání a na písemnou žádost je zapůjčit Radě." Stěžovatelka tento postup považuje za porušení zákazu sebeobvinění, jak shora vyloženo. Ústavní soud po zvážení všech okolností dané věci a seznámení se s odůvodněním napadených rozhodnutí neshledal, že by orgány veřejné moci v daném případě vybočily ze svých kompetencí. Zejména odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu je přiléhavé, logické a přesvědčivé; zároveň obsahuje odkazy na relevantní judikaturu.

8. Vyžádání záznamu označil již Městský soud v Praze za nástroj veřejnoprávní kontroly, nikoliv za prostředek sebeobviňování; citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015 č.j. 6 As 159/2014-52, a to z části, v níž tento rozsudek popisuje závěry Tribunálu a Soudního dvora Evropské unie k otázce zákazu sebeobviňování v řízeních o správních deliktech (konkrétně věc "Orkem v. Komise", "Mannesmannröhren-Werke AG v. Komise") se závěry, že orgán dohledu je i pod hrozbou sankce oprávněn zavázat účastníka řízení k poskytnutí potřebných informací, a to i v případě, že mohou sloužit k prokázání protiprávního jednání i vůči němu. Samotná povinnost předložení existujících dokumentů tak není sebeobviněním, neboť adresátovi povinnosti nic nebrání se v řízení hájit a zpochybnit předložené listiny či význam, který jim správní orgán přiznal.

9. Nejvyšší správní soud obecně konstatoval, že veškerá judikatura vyjadřující se k zákazu sebeobviňování je hledáním rovnováhy mezi veřejným zájmem na kontrole dodržování právních předpisů, na odhalování a trestání protiprávní činnosti a zájmem na zachování spravedlivého procesu. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání dohlíží na dodržování předpisů a současně monitoruje obsah rozhlasového a televizního vysílání. Řada zákonem stanovených povinností se týká vysílaných programů; ty musí být vyvážené a objektivní, nesmí propagovat násilí, podněcovat k rasové či náboženské nenávisti, narušovat mravní vývoj dětí a mladistvých nebo snižovat lidskou důstojnost. Zákon tak v souladu s demokratickými principy omezuje provozovatele vysílání v jeho činnosti a současně porušení daných pravidel považuje za natolik zásadní, že je trestá. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že povinnost provozovatele vysílání předložit RRTV na její výzvu záznam odvysílaného pořadu je poskytnutím součinnosti předložením existujícího dokumentu a není v rozporu se zákazem sebeobvinění. Opačný názor by znamenal eliminaci kontrolní činnosti.

10. Ke stěžovatelčině námitce údajného "dvojího postihu za nepředložení prvního záznamu" soudy uvedly, že upozornění nemá charakter sankce a není podstatné, že v době vydání upozornění již uplynula lhůta povinné archivace prvního záznamu. Samotné uchovávání záznamů programů může být sice rovněž kontrolováno a nedodržení povinnosti sankcionováno, z toho však nelze vyvozovat, že smyslem uchovávání záznamů je pouze jejich archivace.

11. S uvedenými závěry se lze ztotožnit také z ústavněprávního hlediska. Zákon v demokratickém právním státě stanoví pravidla pro určitou činnost a určený orgán jejich dodržování kontroluje, přičemž tak může konat rovněž ve spolupráci se subjektem provozujícím danou činnost. Analogicky stát ukládá například povinnost archivovat účetní doklady a podobně; v tom nelze spatřovat porušení zákazu sebeobviňování. Ústavní soud tedy po přezkoumání věci shledal, že rozhodnutí nebyla arbitrární ani neočekávaná a vyplývala z podstatných okolností zkoumané věci.

12. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Je-li ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, promítá se tento závěr také do rozhodnutí o odmítnutí s touto stížností spojeného návrhu na zrušení ustanovení určitého právního předpisu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.