I. ÚS 528/05
I.ÚS 528/05 ze dne 10. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Robertem Lososem, advokátem se sídlem v Plzni, Nám. Republiky 3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22.6.2005, č. j. 12 Cmo 58/2005-112, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Ing. Aleny Janské, správkyně konkursní podstaty úpadce Živnostenské družstevní záložny, Tomkova 189, Hradec Králové, zastoupené JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20.9.2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatel o následující důvody.

Stěžovatel má za to, že Vrchní soud v Praze, který napadeným rozhodnutím potvrdil bod IV. výroku usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24.11.2004, č. j. 39 Cm 144/2004-96, kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení, postupoval v rozporu se zákonem, neboť vedlejší účastnice řízení z procesního hlediska nepochybně zavinila zastavení řízení a proto je povinna nahradit náklady řízení dle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. Vrchní soud se dle stěžovatele nezabýval otázkou posouzení směnky na řad zajišťující kauzální pohledávku a tedy ani otázkou, zda vedlejší účastnice provedla v souladu s § 11 zákona směnečného a šekového indosaci směnky na řad, a zda tedy s kauzální pohledávkou postoupila či nepostoupila uplatněnou směnečnou pohledávku. Stěžovatel se neztotožňuje se závěrem vrchního soudu, že řízení bylo zastaveno pro chování stěžovatele, neboť dle ustálené judikatury je termín zavinění nutno aplikovat ve vztahu k příčinné souvislosti a v dané věci je nepochybně příčinou zastavení řízení chování vedlejší účastnice.

Stěžovatel dále upozorňuje, že napadené rozhodnutí je také v rozporu s rozhodnutími pátého a šestého senátu Vrchního soudu v Praze, které rozhodovaly o obsahově shodných směnečných věcech stěžovatele lišících se pouze směnečnou sumou. Jednalo se o usnesení ze dne 22.3.2005, č. j. 5 Cmo 55/2005-105, a o usnesení ze dne 26.4.2005, č. j. 6 Cmo 47/2005-101, 6 Cmo 48/2005-104, 6 Cmo 49/2005-99. V těchto rozhodnutích dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že vedlejší účastnice zpětvzetím návrhu z procesního hlediska zavinila, že řízení bylo zastaveno, je tedy povinna hradit náklady řízení, a proto Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové změnil a stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení. Stěžovatel uvádí, že senátu, který rozhodoval ve věci sp. zn. 12 Cmo 58/2005 bylo známo, že v totožných věcech již bylo rozhodnuto výše uvedeným způsobem. Stěžovatel má přitom za to, že "pravomocná a vykonatelná rozhodnutí soudů v ČR musí být vzhledem k posuzovanému průběhu řízení a k obsahu zkoumaného spisu souladná a předvídatelná".

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Ing. Aleny Janské, správkyně konkursní podstaty úpadce Živnostenské družstevní záložny, jako vedlejší účastnice řízení.

Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti předně uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, které jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem mělo být napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze porušeno. Pokud stěžovatel namítá nesprávnou aplikaci § 146 odst. 2 druhé věty o. s. ř., zde Vrchní soud v Praze zdůrazňuje, že rozhodující je skutečnost, zda byla žaloba podána důvodně, t. j. zda po podání směnečné žaloby byla zaplacena směnka nebo dluh, jehož splnění bylo směnkou zajištěno. V dané věci byl směnkou zajištěný dluh zaplacen dokonce až po vydání směnečného platebního rozkazu, v tom případě, i kdyby vedlejší účastnice nevzala žalobu zpět, byl by vydán rozsudek o námitkách stěžovatele ve prospěch vedlejší účastnice. Je proto dle názoru Vrchního soudu v Praze absurdní závěr, že by v případě zpětvzetí žaloby v takové procesní situaci mohlo být rozhodnuto o náhradě nákladů řízení nikoliv ve prospěch vedlejší účastnice, ale ve prospěch stěžovatele.

Vedlejší účastnice ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že se neztotožňuje s argumentací stěžovatele a nemá za to, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Pokud stěžovatel namítá, že Vrchní soud v Praze měl rozhodnout ve věci stěžovatele stejně jako ve všech ostatních projednávaných případech směnečných žalob, takové právo není stěžovateli na ústavní úrovni zaručeno. Vedlejší účastnice má naopak za to, že bylo do zasaženo do jejích základních práv a svobod předchozími rozhodnutími Vrchního soudu v Praze, kterými bylo stěžovateli přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Skutečnost, že daná věc byla soudem posouzena jinak, než by si stěžovatel přál, nepředstavuje dle vedlejší účastnice zásah do základních práv stěžovatele.

Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 39 Cm 144/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti:

Směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.10.2001, č. j. Sm 920/2001-10, bylo uloženo stěžovateli a společnosti ANTARES leas, a. s., aby zaplatili vedlejší účastnici částku 2.500.000,- Kč s 6% úrokem p. a. od 15.12.1999 do zaplacení a 8.333,- Kč odměny ze směnečného peníze a náklady řízení ve výši 69.150,- Kč za právní zastoupení a 100.340,- Kč za soudní poplatek. Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu, který se podařilo stěžovateli doručit až dne 15.3.2004, podal stěžovatel dne 16.3.2004 námitky, ve kterých uvedl, že vedlejší účastnice není od 14.7.2003 aktivně legitimována k vedení sporu, neboť veškerý soubor pohledávek postoupila společnosti REX Invest s. r. o., a po několika postoupeních se stala vlastníkem pohledávek společnost ZENN, s. r. o., která uzavřela se stěžovatelem dne 19.9.2003 dohodu o vyrovnání pohledávky, na základě níž stěžovatel své pohledávky vyplatil, společnost ZENN, s. r. o. přitom v dohodě výslovně prohlásila, že se takto zaniklých pohledávek vůči stěžovateli nebude domáhat soudní ani jinou cestou. Stěžovatel tedy požadoval zamítnutí žaloby a náhrady nákladů řízení, neboť dle svého tvrzení si najal právního zástupce v době, kdy se jeho procesní obrana před soudem stala účelnou. Podáním ze dne 4.10.2004 navrhla vedlejší účastnice zastavení řízení s odůvodněním, že jí zanikla aktivní legitimace v dané věci. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24.11.2004, č. j. 39 Cm 144/2004-96, byl výše cit. směnečný platební rozkaz zrušen, řízení proti stěžovateli bylo zastaveno a žádnému z účastníku nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 21.12.2005 odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím tak, že bod IV. výroku usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24.11.2004, č. j. 39 Cm 144/2004-96, kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení, potvrdil a uložil stěžovateli uhradit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení s odůvodněním, že v dané věci byl dle odvolacího soudu dán v řízení před soudem prvního stupně důvod pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věty druhé ve prospěch vedlejší účastnice, stěžovateli tedy nárok na náhradu nákladů řízení nevznikl.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelem namítanému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním zákonem.

Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.

Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, nevyplývá, že by v řízení před Vrchním soudem v Praze bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak uvádí stěžovatel. Stěžovateli nebylo bráněno, aby se domáhal stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. O právní věci stěžovatele bylo rozhodováno soudem prvního stupně i odvolacím soudem, přičemž v meritu věci zaujaly soudy obou stupňů byť s rozdílným odůvodněním stejný právní názor, že stěžovateli nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení, postupovaly přitom v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o.s.ř., tedy jednoduchého práva obecnými soudy, když má stěžovatel za to, že vedlejší účastnice řízení z procesního hlediska nepochybně zavinila zastavení řízení a proto je povinna nahradit náklady řízení dle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obený soud aplikoval nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Pokud stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozhodnutími pátého a šestého senátu Vrchního soudu v Praze, které rozhodovaly o obsahově shodných směnečných věcech stěžovatele lišících se pouze směnečnou sumou, a dospěly k jinému právnímu závěru, připomíná Ústavní soud, že rozhodnutí soudu je závazným toliko ve vztahu k rozsouzené věci. Ústavní soud je si vědom toho, že situace, kdy obecné soudy ve více řízeních obdobnou či shodnou právní problematiku odlišně právně posoudí, není optimální. Připomíná však, že k nápravě tohoto nežádoucího stavu zná právní řád řadu právních prostředků i způsobů k usměrnění judikatury. Tomuto cíli je uzpůsobena celá soudní soustava svou hierarchickou výstavbou. Nápravy je nutno dosáhnout především opravnými prostředky, které má účastník k dispozici. Stěžovatelem napadené rozhodnutí však považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť neshledal v postupu Vrchního soudu v Praze, který dospěl k závěru, že v dané věci byly dány podmínky pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve prospěch vedlejší účastnice podle § 146 odst. 2 druhé věty o. s. ř., nikoli ve prospěch stěžovatele dle věty první uvedeného ustanovení, prvky libovůle či svévole. Ze skutkových zjištění je totiž zřejmé, že návrh na vydání směnečného platebního rozkazu byl podán vedlejší účastnicí důvodně a byl vzat zpět z toho důvodu, že kauzální dluh byl stěžovatelem po podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu (resp. po vydání směnečného platebního rozkazu) zaplacen. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém odvolací soud své právní závěry podrobně zdůvodnil a vysvětlil důvody vedoucí jej k aplikaci ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud v této souvislosti doplňuje, že ve smyslu ust. § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., je třeba důvodnost podaného návrhu posuzovat procesně, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce, taková interpretace odpovídá i komentářové literatuře, podle které se jedná o případ ve smyslu věty druhé uvedeného ustanovení zejména v případě, kdy žalovaný po zahájení řízení žalobce uspokojil (srov. Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář - I. díl, 6. vydání str. 545, bod 4) a konstantní judikatuře obecných soudů. V dané věci vedlejší účastnice podala důvodně návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, soud jejímu návrhu dne 25.10.2001 vyhověl, směnečný platební rozkaz se však podařilo stěžovateli doručit až dne 15.3.2004, dne 16.3.2004 podal stěžovatel pro němu námitky. Jak odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, nebyly přitom stěžovatelem namítány žádné skutečnosti, ke kterým došlo do vydání směnečného platebního rozkazu. Za takové procesní situace bylo věcí stěžovatelky, zda podá návrh na zastavení řízení, pokud tak však učinila, jedná se s ohledem na okolnosti věci o situaci předvídanou ustanovením § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Vzhledem k výše uvedenému nelze také akceptovat jako důvodnou námitku stěžovatelky, že vedlejší účastnice byla stále ve věci aktivně legitimována, když v důsledku neexistence indosace směnky směnečný závazek nezanikl současně se závazkem kauzálním, neboť, jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel splnil kauzální závazek, tento zanikl a vedlejší účastnice neměla zájem na dalším trvání sporu. Skutečnost, že stěžovatelka mohla navrhnout zastavení řízení dříve, nežli učinila, nemá z hlediska náhrady nákladů řízení vliv na skutečnost, že řízení bylo zastaveno proto, že stěžovatel splnil svůj závazek až po vydání směnečného platebního rozkazu.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2006

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.