I. ÚS 526/17
I.ÚS 526/17 ze dne 28. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Břidlicový důl Lhotka s.r.o., IČ 268 79 646, se sídlem Vítkov - Lhotka u Vítkova 26, zastoupeného Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem v Opavě, Partyzánská 18, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2406/2016-331 ze dne 5. 12. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.

2- Společnost Břidlice Morava, a.s. (dále jen "žalobce") podala proti stěžovateli jako žalovanému ke Krajskému soudu v Ostravě žalobu o zaplacení částky 1.364.880 Kč s příslušenstvím, kterou se po stěžovateli domáhal zaplacení uvedené částky z titulu vydání obohacení za neoprávněnou těžbu břidlice v dobývacím prostoru ev.č. 7/0651 s názvem Lhotka u Vítkova. V řízení před nalézacím soudem byl žalobce ze strany soudu opakovaně poučen ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), aby doplnil svá skutková tvrzení, přičemž následně po rozsáhle provedeném dokazování dospěl nalézací soud k závěru, že žaloba není důvodná a podaný žalobní návrh zamítl. Nalézací soud uzavřel, že žalobce neprokázal, zda a kolik štěpné břidlice mělo být stěžovatelem v předmětném dobývacím prostoru v dané době vytěženo. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 24 Cm 46/2013-224 ze dne 5. 11. 2014 podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. 8. 2015 č. j. 7 Cmo 89/2015-282 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Žalobce posléze podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 8. 2015 č. j. 7 Cmo 89/2015-282 dovolání. O tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím, jímž Nejvyšší soud shledal žalobcem podané dovolání za důvodné, neboť shledal, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci spočívá ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. na nesprávném právním posouzení otázky přiznání nároku na náhradu škody a určení výše škody. Dle Nejvyššího soudu lze poškozenému přiznat náhradu škody ve výši, která byla v řízení prokázána, a ohledně náhrady té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, může soud použít úvahu ve smyslu ustanovení § 136 o.s.ř. Předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení je, že již nelze provést žádné další dostupné důkazy ohledné výše škody, případné jejich provedení je natolik složité i finančně náročné, že není na místě na nich trvat.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno právo na spravedlivý proces a princip rovnosti účastníků, jelikož Nejvyšší soud svým rozhodnutím postavil soud prvního stupně do patové situace, kdy důkazy k výši škody provést soud nemůže (kdyby je měl, už by je provedl) a podklad k aplikaci ustanovení § 136 o.s.ř. také neexistuje (pokud žalovaný relevantní údaje neposkytne). Soud prvního stupně tedy musí podle stěžovatele rozhodnout stejně, jako již rozhodl dříve a účastníci přitom budou vystavení dlouhodobým sporům, což je v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Nalézací soud i soud odvolací podle stěžovatele postupovaly zcela ve smyslu platné právní úpravy a oproti tomu to byl žalobce, kdo na poučovací povinnost nereagoval. Pokud Nejvyšší soud rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu "zcela otáčí", zasahuje podle stěžovatele do jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a rovnost účastníků.
4. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].

5. V nynější věci stěžovatel ústavní stížností napadl rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byla zrušena rozhodnutí vrchního a krajského soudu. Je tak zřejmé, že řízení v předmětné věci před obecnými soudy napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu neskončilo, ale stále běží, neboť se vrací do řízení před soudem prvního stupně. Z toho důvodu nelze hovořit o tom, že by stěžovatel neměl k dispozici žádné jiné procesní prostředky k ochraně svého práva nežli ústavní stížnost. Vzhledem k probíhajícímu řízení před obecnými soudy dosud fakticky nedošlo ke vzniku namítané újmy na základních právech a svobodách stěžovatele, neboť k ní může zásadně dojít až s pravomocným definitivním skončením řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek; skutečnost, že řízení před obecnými soudy neskončilo ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tudíž v daném případě zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti. Ústavní soud zásadně nemůže ingerovat do probíhajícího řízení před obecnými soudy, a tak ovlivňovat jeho výsledek; jeho přezkum je naopak namístě až tehdy, kdy je věc z pohledu obecných soudů pravomocně a konečně vyřešena.

6. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.

7. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. soudkyně zpravodajka



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.