I. ÚS 526/08
I.ÚS 526/08 ze dne 25. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Ing. P. P. a b) I. P., zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 25, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2007, čj. 55 Co 479/2007-266, a výrokům I. a III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatelé brojí ústavní stížností proti shora označeným usnesením, jimž vytýkají porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení těchto ustanovení spatřují v prvé řadě v nesplnění předpokladů pro vydání kontumačního rozsudku (žalobce ve smlouvě o dílo, o níž byla žaloba opřena, změnil žalovanou částku; stěžovatelům byla opakovaně vykrádána poštovní schránka). Další námitky směřují proti usnesení o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby a jeho potvrzení odvolacím soudem. V tomto směru poukazují na závažné důvody, pro něž nemělo být řízení zastaveno: částku 920 238,10 Kč zaplatil stěžovatel a) bez vědomí a souhlasu stěžovatelky b) nikoliv na údajný dluh, ale proto, že mu to ukládal pravomocný rozsudek a hrozila exekuce; rozsudek pro zmeškání se opíral o zfalšované důkazy; nedostatky ve vadách doručenek; stěžovatelé nemají ani po deseti letech trvání řízení možnost uvádět hmotněprávní námitky ("spočívající např. ve vadách díla, které žalobce provedl").

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a odkázal na své rozhodnutí. Obdobně se vyjádřil i Obvodní soud pro Prahu 4.

V replice stěžovatelé odkázali na obsah svých dřívějších podání. Svou argumentaci pak stěžovatelé (nikoli prostřednictvím svého zástupce) doplnili podáním ze dne 9. 11. 2009, v němž rozvíjeli úvahy o absurdnosti právního státu a rezignaci justice na spravedlnost; žádají o zamyšlení se nad fakty a o řádný a spravedlivý proces, v němž budou soudy rozhodovat na základě "faktických důkazů, argumentů a skutečnosti, a nebudou vycházet z vylhaných, spekulativních a ničím neprokázaných vyjádření protistrany".

II. Ze spisu vyplynuly následující skutečnosti:

Žalobce se žalobou ze dne 3. 4. 1998 domáhal po stěžovatelích zaplacení částky 445 966 Kč s příslušenstvím rukou společnou a nerozdílnou. Soud tomuto návrhu vyhověl platebním rozkazem ze dne 20. 7. 1998, sp. zn. I Ro 1295/98; vzhledem k romu, že se jej nepodařilo žádnému ze stěžovatelů doručit, usnesením ze dne 1. 2. 1999 jej zrušil.

Rozsudkem pro zmeškání ze dne 26. 1. 2000, čj. 23 C 119/99-34, uložil Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "soud I. stupně") stěžovatelům povinnost zaplatit žalovanou částku i s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelé bránili jak odvoláním, tak i návrhem na zrušení rozsudku pro zmeškání.

Návrh na zrušení kontumačního rozsudku soud I. stupně usnesením ze dne 6. 6. 2000, čj. 23 C 119/99-49, zamítl. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání, jemuž Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") vyhověl tak, že napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 13. 6. 2001, čj. 23 C 119/99-96, soud I. stupně kontumační rozsudek zrušil; odvolací soud k odvolání žalobce toto usnesení změnil tak, že návrh na zrušení kontumačního rozsudku zamítl. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 10. 2002, čj. 33 Odo 37/2002-144, odmítl pro nepřípustnost; pro úplnost dodal, že dosud nebylo rozhodnuto o odvolání proti kontumačnímu rozsudku.

O odvolání proti rozsudku pro zmeškání rozhodl odvolací soud dne 28. 1. 2003, čj. 21 Co 5/2003-166, tak, že je odmítl, neboť je považoval za nepřípustné (dle tehdy panujícího výkladu o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2000, bylo odvolání proti rozsudkům pro zmeškání a uznání přípustné pouze tehdy, bylo-li důvodné). O dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2006, čj. 29 Odo 413/2003-212, tak, že ve výroku I. vyslovil, že ohledně té části výroku, kterou odvolací soud odmítl odvolání stěžovatele a) co do částky 445 966 Kč, se dovolání zamítá; ve výroku II. usnesení odvolacího soudu a kontumační rozsudek zrušil ve vztahu ke stěžovatelce b); ve vztahu ke stěžovateli a) tato rozhodnutí zrušil ve výrocích, které se týkají jeho povinnosti zaplatit devatenáctiprocentní úrok z prodlení za dobu od 11. 2. 1998 do zaplacení a v závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V tomto rozsahu vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. Ústavní stížnost stěžovatele a) Ústavní soud usnesením ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 279/06, odmítl.

U jednání konaného dne 17. 7. 2007 žalobce z důvodu zaplacení celé žalované částky vzal žalobu zpět, a to pokud jde o stěžovatele a), co do zbytku příslušenství, pokud jde o stěžovatelku b), zcela. Zástupce stěžovatelů se zpětvzetím žaloby nesouhlasil. Na základě toho soud I. stupně usnesením ze dne 17. 7. 2007, čj. 23 C 33/2006-249, řízení vůči oběma stěžovatelům zastavil (výrok I.), ve výroku II. zrušil kontumační rozsudek a usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 1. 2003, čj. 21 Co 5/2003166, a to ve vztahu ke stěžovateli a) ve výroku, který se týká jeho povinnosti zaplatit částku 445 966 Kč; ve výroku III. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na straně stěžovatelů soud neshledal existenci vážných důvodů pro nesouhlas se zpětzetím žaloby, neboť žalovaná pohledávka splněním zanikla.

Odvolací soud usnesením ze dne 10. 12. 2007, čj. 55 Co 479/2007-266, usnesení soudu I. stupně ve výroku I. o zastavení řízení a ve výroku III. o nákladech řízení potvrdil, ve výroku II. o zrušení rozhodnutí je zrušil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že o povinnosti stěžovatele a) zaplatit žalobci částku 445 966 Kč bylo rozhodnuto pravomocně, stěžovatel tuto povinnost splnil, a to včetně úroků z prodlení nikoliv přisouzených, ale požadovaných. Další projednání věci vůči stěžovatelce b) pozbývá smyslu, neboť šlo o solidární závazek. Není zde proto vážný důvod pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby. Zrušení výroku II. o zrušení kontumačního rozsudku a rozhodnutí odvolacího soudu opřel odvolací soud o § 96 odst. 2 o. s. ř., z nějž vyplývá, že zrušit lze jenom rozhodnutí, které dosud nenabylo právní moci. Kontumační rozsudek se stal pravomocným v té části, kterou bylo stěžovateli a) uloženo zaplatit žalobci částku 445 966 Kč dnem 12. 3. 2003, kdy bylo účastníkům doručeno usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 1. 2003. Soud I. stupně proto dle odvolacího soudu nebyl oprávněn pro překážku věci pravomocně rozhodnuté zrušit uvedená pravomocná rozhodnutí.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovacíčinností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv asvobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

V prvé řadě je nutno konstatovat, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o zastavení řízení, a nikoliv proti samotnému kontumačnímu rozsudku. Z tohoto důvodu také veškeré námitky, jež stěžovatelé proti rozsudku pro zmeškání vznášeli, nemají v řízení o této ústavní stížnosti význam. Pro úplnost lze připomenout, že jejich námitkami se zabývaly v předcházejícím řízení nejen obecné soudy, ale též Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 279/06, v němž neshledal žádné porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele a). Proto pouze nad rámec tohoto usnesení Ústavní soud podotýká, že stěžovatelé vycházejí z mylného přesvědčení o povaze kontumačního rozsudku. Rozsudek pro zmeškání se nezakládá na skutkovém stavu zjištěném za pomocí procesního dokazování, ale na zmeškání žalovaného. S ním pak občanský soudní řád spojuje domněnku nespornosti skutkových tvrzení obsažených v žalobě, neboť měl-li se žalovaný možnost bránit, avšak nevyužil-li ji, lze podle obecných lidkých zkušeností vycházet z toho, že zřejmě nemá, co by na svoji obranu uvedl. Odůvodňují-li pak tato (na základě zmeškání nesporná) skutková tvrzení přisouzení požadovaného plnění, soud žalobě kontumačním rozsudkem vyhoví. Z tohoto hlediska je nesprávné tvrzení stěžovatelů, dle nějž podkladem pro vydání byla smlouva se zfalšovanou částkou apod.

To však pouze nad rámec tohoto usnesení, neboť významnou v tomto řízení může být jedině otázka, zda usneseními soudu I. stupně a soudu odvolacího ohledně zastavení řízení byla porušena ústavně garantovaná práva stěžovatelů, či nikoliv.

Ústavní soud takové porušení neshledal. Z § 96 o. s. ř. se podává, že žalobce může vzít za řízení žalobu zpět, a to zčásti nebo zcela. Byla-li žaloba vzata zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí nenabylo právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí. Ostatní účastníci mají možnost zpětvzetí žaloby zabránit: jestliže se zpětvzetím z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné.

Z uvedeného vyplývá, že žalobu lze vzít zpět jenom do okamžiku, než rozhodnutí o ní nabude právní moci. To je zcela logické, neboť okamžikem nabytí právní moci je řízení skončeno, a nelze samozřejmě vzít zpět návrh na zahájení řízení, které již neprobíhá. Ve vztahu ke stěžovateli a) se stal kontumační rozsudek v části, v níž mu ukládal zaplacení 445 966 Kč pravomocným již 12. 3. 2003, jak uvedl správně odvolací soud. Z tohoto důvodu již v této části nemohlo být řízení ani zastaveno, ani rozsudek v něm vydaný zrušen; tomu ostatně odpovídá i dispoziční úkon žalobce učiněný při jednání dne 17. 7. 2007, jenž vzal ohledně stěžovatele a) žalobu zpět jenom co do zbytku příslušenství (v tomto rozsahu řízení ještě skončeno nebylo, což plyne z předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu). Pokud tedy odvolací soud zrušil výrok rozhodnutí soudu I. stupně, jímž ohledně stěžovatele a) zrušil kontumační rozsudek co do povinnosti zaplatit částku 445 966 Kč (a na něj navazující usnesení odvolacího soudu), postupoval správně; v tomto rozsahu byl rozsudek pravomocný a nebylo možno jej rušit.

Zůstává proto pouze otázka, zda stěžovatelé měli vážné důvody pro nesouhlas se zastavením řízení. Za vážné důvody nelze považovat výhrady směřující proti samotnému rozsudku pro zmeškání, tedy námitka, že se rozsudek pro zmeškání opíral o zfalšované důkazy a námitka nedostatků v doručování; k tomu viz též shora. Stejně tak není takovým důvodem ani to, že stěžovatelé nemohli po celou dobu řízení vznášet hmotněprávní argumenty, neboť tato okolnost plyne z povahy řízení o zrušení rozsudku pro zmeškání a řízení o odvolání proti kontumačnímu rozsudku. V prvém se soud má zabývat existencí omluvitelného důvodu zmeškání, v tom druhém splněním předpokladů vydání kontumačního rozsudku; zjišťování skutkového stavu ve věci samé za pomocí dokazování se neuplatní ani v jednom z těchto případů.

Vážný důvod nelze spatřovat konečně ani v tom, že stěžovatel a) zaplatil žalovanou částku i s příslušenstvím bez souhlasu a vědomí stěžovatelky b), a to nikoliv jako dluh, ale proto, že mu to ukládalo pravomocné rozhodnutí. I kdyby řízení nadále probíhalo, nemohlo by tím nijak dojít ke zlepšení právního postavení stěžovatelů. Co do částky 445 966 Kč byla ve vztahu ke stěžovateli a) věc již pravomocně skončena, a soud by se jí proto nemohl dále zabývat. Zaplatil-li stěžovatel a) žalobci více, než kolik představovala tato částka, a bylo-li rozhodnutí ukládající tuto povinnost v tomto rozsahu zrušeno, odpadl tím procesněprávní vztah, z nějž povinnost stěžovatele zaplatit tyto částky vyplývala. Pokud k zaplacení částek v rozsahu převyšujícím 445 966 Kč nedošlo právem, lze se proto nyní domáhat jejich vrácení z titulu bezdůvodného obohacení. Zdatomu tak skutečně je, však přirozeně nepřísluší Ústavnímu soudu v této věci řešit, a stejně tak by o tom nemohlo být jednáno ani v původním řízení, v němž stěžovatelé vystupovali jako žalovaní.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 25. listopadu 2009

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.