I. ÚS 522/05
I.ÚS 522/05 ze dne 26. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl dne 26. září 2005 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti R. S., zastoupeného JUDr. Richardem Malečkem, advokátem se sídlem Pakoměřická 5, Praha 8 - Kobylisy, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 44 To 509/2005,

t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se domáhal zrušení svrchu uvedeného usnesení, jímž byla zamítnuta stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 7. 2005, sp. zn. 20 Nt 238/2005, jímž byl jako osoba stíhaná za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných látek a jedů (§ 187 odst. 1 a 2 písm. a) tr. zák.) vzat dnem 30. 6. 2005 do vazby, a tvrdil, že vydáním usnesení Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho základní právo garantované čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť nebyl před vynesením tohoto rozhodnutí městským soudem slyšen. Ústavní stížnost byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy mělo dojít tím, že nebyl slyšen ze strany soudu předtím, než bylo rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení soudce první instance o vzetí stěžovatele do vazby. Povinnost stížnostního soudu konat slyšení dovozoval stěžovatel z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále "ESLP") ve věcech Assenov a ost. proti Bulharsku či Nikolova proti Bulharsku. Stěžovatel uvedl, že si je vědom, že ESLP se zabýval rozhodnutími o ponechání ve vazbě, avšak podle mínění stěžovatele je rozhodování o vzetí do vazby, jež konstituuje omezení osobní svobody, citelnějším zásahem do svobody než rozhodnutí o ponechání ve vazbě, kdy se: ",pouze' prodlužuje vzniklý stav omezení osobní svobody". Nekonání slyšení, jež je institucionální zárukou spravedlnosti vazebního rozhodování, je porušením principu rovnosti zbraní. Stěžovatel poukázal i na nález Pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, Pl. ÚS 45/04, který odkazem na čl. 5 odst. 4 Úmluvy zdůraznil nutnost slyšení obviněného.

Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 7. 2005, sp. zn. 20 Nt 238/2005, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl ke dni 30. 6. 2005 vzat do vazby podle ust. § 68 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ust. § 67 písm. a) a b) tr. ř. Stěžovatel je obviněn z toho, že společně s druhým spolupachatelem prodal dne 30. 6. 2005 dvěma utajeným svědkům 5 kg efedrinu za 1,1 miliónu Kč. Soud na základě konkrétních skutečností konstatoval důvodnost podezření, že se stěžovatel stíhaného jednání skutečně dopustil a účelu trestního řízení nelze dosáhnout jinak než vazbou. Koluzní důvod vazby (§ 67 písm. b) tr. ř.) soud odůvodnil tím, že nebyli řádně vyslechnuti ani všichni svědci ani možní spolupachatelé. Útěková vazba (§ 67 písm. a) tr. ř.) byla odůvodněna tím, že stěžovatel jako cizí státní příslušník může na rozdíl od občana ČR svou situaci přirozeně řešit opuštěním ČR. Stěžovatel byl před rozhodnutím soudu slyšen (str. 1 odst. 3 odůvodnění citovaného usnesení).

Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 44 To 509/2005, Ústavní soud zjistil, že městský soud v neveřejném zasedání zamítl jako nedůvodnou stížnost, v níž stěžovatel vyvracel vazební důvody (jednak tím, že v ČR žije a podniká 15 let, má zde rodinu, 2 malé děti a je jednatelem obchodní společnosti a jednak tím, že není důvod, proč by měl působit na již vyslechnuté osoby, když se "k jednání doznal"). Městský soud však považoval odůvodnění útěkové a koluzní vazby provedené obvodním soudem za přesvědčivé.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel veškerou argumentaci ve stížnosti zaměřil k čl. 5 odst. 4 Úmluvy, avšak činil tak na základě mylného výkladu judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatele do vazby bral soudce, který jej před vyhověním návrhu na vzetí do vazby slyšel. Stížnostní soud při jednání konaném 24 dní po slyšení obvodního soudu nové slyšení konat nemusel.

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) ve svém čl. 5 odst. 4 stanoví: "Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o oprávněnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody neoprávněné." Rozhodování o vzetí do vazby se aplikačnímu záběru čl. 5 odst. 4 vymyká, neboť na něj dopadá čl. 5 odst. 3 citované Úmluvy, který stanoví: "Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku [jde o zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání], musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení."

Stěžovatel argumentoval tím, že vzetí do vazby je citelnějším zásahem do osobní svobody než rozhodnutí o ponechání ve vazbě, a proto by mělo být i při řízení o stížnosti proti vzetí do vazby konáno slyšení, avšak tato argumentace není přiléhavá. Jednak proto, že stěžovatel slyšen byl, a jednak proto, že principy judikatury ESLP a Ústavního soudu jsou zde spíše opačné: čím déle trvá vazební omezení osobní svobody, tím jde o větší zásah (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 573/02, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR "Sb. n. u.", sv. 32, str. 397 a 402). Ostatně judikatura ESLP týkající se čl. 5 odst. 4 Úmluvy prokazuje, že právě citelnost zásahu spočívajícího v pokračujícím omezení osobní svobody vedla ESLP k tomu, že jednoznačně dovodil povinnost soudů konat při takovém rozhodování slyšení stejně jako tomu bylo při vzetí do vazby (srov. cit. nález I. ÚS 573/02 a tam citovanou judikaturu ESLP). "Podle ustálené judikatury ESLP je třeba na tato přezkumná řízení nutno vztáhnout stejné požadavky, jako jsou požadavky kladené na prvotní rozhodování o zbavení osobní svobody". Podle Ústavního soudu z Úmluvy ani z judikatury ESLP nevyplývá pro členské státy závazek konat slyšení ve dvou stupních. Účelem slyšení je vytvoření prostoru pro obhajobu k vyvracení důvodů, pro něž obžaloba navrhuje ponechání obviněného ve vazbě, což trestní řád zajišťující průběžný soudní přezkum oprávněnosti vazby a interpretovaný ve světle svrchu citovaných nálezů Ústavního soudu umožňuje.

Ústavní soud konstatuje, že usnesení obvodního (str. 2) a městského (str. 2) soudu jsou náležitě odůvodněna a soudy učinily ústavně přijatelný závěr. Ústavní soud z důvodů vyložených výše nemohl dospět k závěru, že by obecné soudy postupovaly libovolně a že by závěr o stěžovatelově trestu byl učiněn způsobem, jenž porušuje stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud neshledal porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy ani stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 26. září 2005

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.