I. ÚS 521/05
I.ÚS 521/05 ze dne 12. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené JUDr. Ludvíkem Hynkem, advokátem v Praze 1, Václavské nám. 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 2624/2004-71 ze dne 21. 6. 2005, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 11 Cmo 378/2003-49 ze dne 21. 4. 2004, proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 36 C 13/2003-33 ze dne 22. 9. 2003 a proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 26 Co 317/2002-191 ze dne 4. 9. 2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 2624/2004-71 ze dne 21. 6. 2005, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 11 Cmo 378/2003-49 ze dne 21. 4. 2004, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 36 C 13/2003-33 ze dne 22. 9. 2003. Tímto usnesením byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zrušení usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 26 Co 317/2002-191 ze dne 4. 9. 2002 pro zmatečnost řízení a byl zamítnut návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu Praha-západ č.j. 4 C 216/98-171 ze dne 13. 2. 2002. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatelky porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech: Krajský soud v Praze usnesením č.j. 26 Co 317/2002-191 ze dne 4. 9. 2002 odmítl odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ č.j. 4 C 216/98-171 ze dne 13. 2. 2002 pro opožděnost a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka žalobu pro zmatečnost, která byla usnesením Krajského soudu v Praze č.j. 36 C 13/2003-33 ze dne 22. 9. 2003 zamítnuta, a byla jí uložena povinnost náhrady nákladů řízení. K jejímu odvolání Vrchní soud v Praze usnesením č.j. 11 Cmo 378/2003-49 ze dne 21. 4. 2004 rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil a uložil jí rovněž povinnost náhrady nákladů řízení. Její dovolání Nejvyšší soud odmítl.

Stěžovatelka nesouhlasí s názorem obecných soudů, že její odvolání proti výše uvedenému rozsudku bylo podáno opožděně. Pokud je prý v poučení o možnosti podat odvolání uvedeno, že žalovaná má možnost odvolat se do 15 dnů ode dne doručení rozsudku, není možné posuzovat podání odvolání v této lhůtě jako opožděné. Stěžovatelka namítá, že v poučení o odvolání v citovaném rozsudku by mělo být uvedeno také poučení o doručení v případě postupu podle § 46 odst. 4 o.s.ř. Nesprávným poučením a následnými rozhodnutími obecných soudů tak bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka proto navrhla, aby byla zrušena všechna rozhodnutí, jimiž bylo rozhodováno o její žalobě pro zmatečnost a dále i rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto její odvolání pro opožděné podání, tedy rozhodnutí napadené touto ústavní stížností..

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 36 C 13/2003 vedený u Krajského soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, která podala žalobu pro zmatečnost proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 26 Co 317/2002-191 ze dne 4. 9. 2002, jímž bylo odmítnuto její odvolání proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ č.j. 4 C 216/98-171 ze dne 13. 2. 2002. V žalobě stěžovatelka namítala, že závěr odvolacího soudu o opožděném podání odvolání, opřený o ustanovení § 46 odst. 4 a 5 o.s.ř. (Pozn.: nevyzvedne-li si adresát zásilku do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl), je nesprávný. Uvedla, že poštovní doručovatelka jí tiskopisem České pošty oznámila uložení zásilky a vyplněním textu v razítku ji informovala o tom, že si zásilku může vyzvednout nejpozději do 15 dnů. Z této informace stěžovatelka vyšla a jelikož byla v této době časově zaneprázdněna, stihla si zásilku vyzvednout až 24. 5. 2002, tedy čtrnáctý den od uložení. Žádné jiné poučení o tom, že nevyzvedne-li si zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, v informaci uvedeno nebylo. Stěžovatelka postupovala podle informací pošty a protože nemá právnické vzdělání, nelze od ní spravedlivě požadovat, aby znala zákonné úpravy o doručování zásilek určených do vlastních rukou.

O žalobě pro zmatečnost rozhodl Krajský soud v Praze usnesením č.j. 36 C 12/2003-33 ze dne 22. 9. 2003 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že desetidenní právní fikce v ustanovení § 46 odst. 4 o.s.ř. je pevnou lhůtou, která neumožňuje její změny rozhodnutím jakéhokoliv orgánu. Vyjádření pošty, stejně jako poučení jakoukoliv třetí osobou, nemůže mít na její běh žádný vliv. To, jak dlouho pošta uloží zásilku, je záležitostí poštovního styku; v zásadě není žádný důvod, aby pošta neuložila zásilku třebas i podstatně déle, než je nezbytně nutné podle o.s.ř., nemůže tím být ovšem řečeno, že to má nějaký vliv na právní důsledky, spojené s doručením. Krajský soud v Praze ještě doplnil, že pošta nikterak nepoučila stěžovatelku o tom, že "ukládá zásilku na 15 dnů", ani nenaznačila, že by tato lhůta vůbec existovala - pouze udala datum, že předmětná zásilka je uložena do 24. 5. 2002.

Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, v němž vyjádřila nesouhlas s právním názorem soudu I. stupně; dále namítla, že ji soud v původním rozsudku nedostatečně poučil o počátku běhu lhůty k odvolání při doručení zásilky uložením. Vrchní soud v Praze usnesením č.j. 11 Cmo 378/2003-49 ze dne 21. 4. 2004 rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že Krajský soud v Praze na základě zjištěného skutkového stavu i aplikovaných zákonných ustanovení správně dovodil, že jestliže byla zásilka pro stěžovatelku uložena na poště dne 9. 5. 2002, je třeba za poslední den desetidenní lhůty a tedy za den doručení považovat pondělí 20. 5. 2002 (v souladu s ustanovením § 57 odst. 2 o.s.ř.). Poslední den lhůty k podání odvolání byl tedy 4. 6. 2002 a jestliže stěžovatelka podala odvolání poště k přepravě dne 10. 6. 2002, pak její odvolání bylo opožděné. K námitce stěžovatelky, že se řídila poučením pošty, Vrchní soud nepřihlédl, neboť pošta mohla mít zásilku uloženu déle, ale vliv na zákonné právní důsledky spojené s doručením to mít nemohlo.

Usnesení Vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 21 Cdo 2624/2004-71 ze dne 21. 6. 2005 odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění zejména uvedl, že stěžovatelkou nastolená otázka zásadního právního významu - zda rozsudek soudu vydaný v I. stupni musí též obsahovat poučení o podmínkách náhradního doručení - nemohla být zkoumána, protože byla uplatněna jako nová až v dovolání a nebyla uplatněna v původní žalobě pro zmatečnost. Dále uvedl, že tato otázka již v rozhodovací činnosti soudů byla vyřešena, neboť podle ustálené judikatury soudů součástí poučení o odvolání, obsaženého v rozhodnutí soudu I. stupně, není poučení o podmínkách náhradního doručení rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1035/2002 ze dne 13. 6. 2002, publikované pod č. 148 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti stěžovatelky je nesouhlas s právními závěry, které obecné soudy aplikovaly na posouzení dané věci. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů a dospěl k závěru, že jejich výklad ustanovení § 46 odst. 4 o.s.ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2004) byl ústavně konformní a je v souladu i s ustálenou judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu. Pokud stěžovatelka namítá, že soud I. stupně - při vydání původního rozsudku ve věci samé - ji měl poučit o podmínkách náhradního doručení rozhodnutí (tedy poučení o aplikaci zmíněného § 46 odst. 4 o.s.ř.), dospěl Ústavní soud k závěru, že ustanovení § 157 odst. 1 o.s.ř., v němž je stanoven závazný obsah rozsudku ve věci, takto rozšiřovat nelze. Podle citovaného ustanovení je soud povinen v rozsudku uvést poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání. Poučení o odvolání obsažené v rozsudku soudu I. stupně bylo ve shodě s citovaným ustanovením o.s.ř. Okolnost, že toto poučení nezahrnovalo výklad o možnosti náhradního doručení podle § 46 odst. 4 o.s.ř. a o procesních pravidlech, jimiž se takové doručování řídí, není vadou a neúplností zákonného poučení a nejedná se proto o postup soudu, který by byl způsobilý porušit základní práva stěžovatelky. Jestliže tedy obecné soudy nevyhověly její žalobě pro zmatečnost, v níž napadala závěr obecného soudu o opožděnosti podání odvolání, nelze toto jejich rozhodnutí za porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces považovat.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Ústavní stížnost stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 26 Co 317/2002-191 ze dne 4. 9. 2002 (usnesení, jímž bylo odmítnuto její odvolání proti rozsudku soudu I. stupně pro opožděnost) pak Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona odmítl, protože byla podána po lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jejího práva. V předmětné věci vyšel Ústavní soud ze zjištění, že toto usnesení bylo stěžovatelce podle jejího tvrzení doručeno 14. 10. 2002 (č.l. 23), takže lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula v pátek dne 13. 12. 2002. Ústavní stížnost však byla podána telefaxem dne 16. 9. 2005 a stejného dne byla předána i k poštovní přepravě, tedy zjevně opožděně..

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2006


František Duchoň v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.