I. ÚS 519/05
I.ÚS 519/05 ze dne 2. 6. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. S., zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem, se sídlem 30. dubna 3128/2A, 702 00 Ostrava 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 5 Tdo 791/2005, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 2 To 134/2004, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 34 T 7/2004, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví usnesení specifikovaná rozhodnutí obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 34 T 7/2004, byl stěžovatel shledám vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, za což byl odsouzen podle § 250 odst. 4 trestního zákona a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, za užití § 35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání v oboru zprostředkovatelská činnost na dobu pěti let a trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti měsíců. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 2 To 134/2004, bylo odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu zamítnuto jako nedůvodné. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 5 Tdo 791/2005, bylo dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto.

Podle názoru stěžovatele byla výše uvedenými rozhodnutími porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1, odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Znění relevantních, stěžovatelem označených, ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující: Článek 36 (1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Článek 38 (2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Článek 40 (2) Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. (3) Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.

Znění relevantního, stěžovatelem označeného, ustanovení Ústavy je následující: Článek 90 Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Znění relevantních, stěžovatelem označených, ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující: Článek 6 Právo na spravedlivý proces (1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. (2) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.

Znění relevantních, stěžovatelem označených, ustanovení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech je následující: Článek 14 (1) Všechny osoby jsou si před soudem rovny. Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu. (2) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje se za nevinného, dokud není zákonným postupem prokázána jeho vina.

Stěžovateli je obecnými soudy dáváno za vinu, že poškozené polské společnosti RAFAKO S.A. fakturoval provizi ve výši 161.747 EUR, ačkoliv nesplnil podmínky vyplývající ze smluvního vztahu. Převedenou částku si pak ponechal, vlastní společnost LONA nova s.r.o. převedl na třetí osobu, a zároveň poškozené polské společnosti RAFAKO S.A. vykázal vrácení předmětné částky kopií platebního příkazu a výpisem z účtu, který ovšem podle dotčené banky, není jejím dokladem. Tím způsobil poškozené polské společnosti RAFAKO S.A. škodu v uvedené výši.

Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji namítá, že obecné soudy uvěřily usvědčujícím tvrzením svědka Waldemara Skrzyneckiho a zpochybňuje výpovědi dalších svědků, aniž by se dostatečně vypořádaly s obhajobou stěžovatele. Za nejzávažnější pochybení orgánů činných v trestním řízení pak považuje skutečnost, že nebylo doplněno dokazování o Aneksy (dodatky ke smlouvě) č. 1, č. 2. a č. 3, které stěžovatel předložil odvolacímu soudu. Provedené dokazování, podle názoru stěžovatele, je proto neúplné, přičemž stále existují důvodné pochybnosti v otázce viny.

Dodatek č. 4, který byl soudy jako důkaz proveden, stěžovatel interpretuje na rozdíl od obecných soudů jako potvrzení skutečnosti, že byly splněny podmínky pro oprávněné získání sjednané provize, což má patrně vyvrátit závěr o podvodném úmyslu.

Po pečlivém zvážení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je z ústavněprávního hlediska v celém rozsahu zjevně neopodstatněná.

V prvé řadě Ústavní soud zdůrazňuje, že není orgánem ochrany "běžné" zákonnosti, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti, což vyplývá i z jeho konstantní judikatury (přístupné např. na http://www.judikatura.cz) opírající se v tomto smyslu zejména o čl. 83 Ústavy vymezující úlohu Ústavního soudu. Ústavní soud není ani součástí soustavy obecných soudů, a proto je nemůže v žádné fázi řízení nahrazovat či vystupovat jako jejich další stupeň. Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

V tomto smyslu z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu revidovat hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy. Za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. III. ÚS 23/1993, všechny přístupné na http://www.judikatura.cz).

Takový stav však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Z napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění, ve kterých obecné soudy vyjádřily své hodnotící úvahy, nevyplývají známky libovůle při jejich rozhodování. Obecné soudy proto dle názoru Ústavního soudu rozhodovaly v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) a zásadou volného hodnocení důkazů precizované v ustanovené § 2 odst. 6 trestního řádu.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v polemice stěžovatele s názory a závěry obecných soudů, když v ústavní stížnosti předkládá Ústavnímu soudu tvrzení, která jako zcela nevěrohodná odůvodněně odmítly již obecné soudy.

Konkrétně Vrchní soud v Olomouci na straně 13 napadeného rozsudku s odkazem na znění dodatku č. 4 (č. l . 406-407 spisu) v souladu s výpovědí svědka Skrzyneckého konstatuje, že částka 161.747 EUR měla být odměnou za zprostředkování zakázky ve výši několika milionů EUR. Na základě informací od stěžovatele ve světle dosavadních dobrých obchodních vztahů byla částka poškozenou stranou převedena, přičemž nesplnění podmínek ze strany stěžovatele bylo zjištěno až později. Zároveň Vrchní soud v Olomouci na straně 14 napadeného rozsudku výslovně uvádí, proč nebyly vyžádány dodatky č. 1 - 3, když dokazování tímto směrem je zcela nadbytečné, neboť nikdo nezpochybňuje oprávněnost dříve vyplacených provizí na jejich základě. V tomto kontextu se stěžovatelova námitka údajně podstatného rozdílu mezi dodatky č. 1 - 3, kde měla být provize určena procentní výměrou, a dodatkem č. 4, kde byla odměna určena konkrétní částkou, Ústavnímu soudu nejeví jako dostatečný základ pro závěr o extrémním nesouladu skutkových a právních úvah obecných soudů. Závěr obecných soudů o vině stěžovatele je podložen řadou provedených usvědčujících důkazů a stěžovateli se v ústavní stížnosti nepodařilo přesvědčivě vyložit, které skutečnosti jej vedou k přesvědčení o porušení zásady in dubio pro reo či dalších zásad spravedlivého trestního procesu. V otázce procesní použitelnosti listiny (dopisu) Ing. S. Š. se Vrchní soud v Olomouci s námitkou stěžovatele podrobně vyrovnal (str. 12), když poukázal na provedení tohoto důkazu v souladu s § 213 odst. 1 trestního řádu a uvedl, proč neshledal potřebu pro předvolání svědka.

Ze všech těchto důvodů nemá Ústavní soud pochybnosti o dodržení záruk spravedlivého procesu obecnými soudy a jejich argumentaci o k vině stěžovatele nemůže z hlediska ústavních kautel ničeho vytknout. Proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2006

František Duchoň předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.