I. ÚS 518/05
I.ÚS 518/05 ze dne 16. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl dne 16. ledna 2006 v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Opatství Staré Brno Řádu sv. Augustina se sídlem v Brně, Mendlovo nám. 1, zastoupeného JUDr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Brně, Jugoslávská 64, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.5.2005, č. j. 20 Cdo 1485/2004-96, za účasti vedlejšího účastníka Orel jednota Telnice se sídlem v Telnici, Masarykovo nám. 7, zastoupeného JUDr. Miloslavem Vlčkem, advokátem se sídlem v Brně, Boženy Antonínové , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas (dne 15. 9. 2005 doručenou) a oprávněnou osobou i jinak řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku s tím, že jím Nejvyšší soud ČR porušil jeho právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo domáhat se stanoveným postupem práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud ČR zamítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2003, č. j. 26 Co 86/2001-67, jímž byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 9 .2000, č. j. 43 C 155/97, ve věci žaloby stěžovatele proti žalovanému JUDr. V. T., o vyklizení v rozsudku specifikovaných nemovitostí. Prvoinstanční soud rozhodl tak, že stěžovatelově žalobě zcela vyhověl; poté však odvolací soud žalobu zamítl a dovolací soud jeho závěry napadeným rozhodnutím potvrdil. Odkázal přitom na vlastní předchozí judikaturu, podle níž subjekt, který je dle zák. č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona není. Z toho, že stěžovatel je subjektem ze zák. č. 298/1990 Sb. oprávněným, leč nemovitosti, jejichž vyklizení v žalobě požaduje, nejsou v příloze k zákonu uvedeny, dovodil Nejvyšší soud ČR, že žalobě stěžovatele vyhovět nelze.

Stěžovatel v argumentačně bohaté ústavní stížnosti obsáhle polemizoval s konkrétními závěry Nejvyššího soudu ČR v posuzované věci, jakož i s jeho konstantní judikaturou ve věcech obdobných. Namítal, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se nevypořádalo se všemi stěžovatelovými konkrétními argumenty a způsobilo stěžovateli nemožnost domoci se ochrany svého ústavně garantovaného vlastnického práva u nezávislého a nestranného soudu.

Soudce zpravodaj vzhledem k závažnosti problematiky i s ohledem na dřívější judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 298/05) započal s přípravou materiálů pro věcné posouzení ústavní stížnosti a vyžádal si soudní spis i vyjádření Nejvyššího soudu ČR. Z něj plyne, že se Nejvyšší soud nedomnívá, že svým rozhodnutím porušil ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Ač nevyzván, obrátil se na Ústavní soud se svým podáním, doručeným dne 1.11.2005, Orel-Jednota Telnice s návrhem na přiznání postavení vedlejšího účastníka, které odůvodnil tím, že kupní smlouvou ze dne 4.8.2004, doloženou výpisem z katastru nemovitostí, koupil od původního vedlejšího účastníka JUDr. T. a dalších spoluvlastníků předmětné nemovitosti s právními účinky vkladu ke dni 17. 8. 2004. Dále ve svém podání uvedl Orel-Jednota Telnice, že byl ústavní stížností stěžovatele překvapen, protože byla podána poté, kdy stěžovatel věděl o převodu vlastnictví na Orla-Jednotu Telnice, dal dne 1.6. 2005 kladné vyjádření k realizaci rekonstrukce tělocvičny v Brně na Mendlově náměstí a bez námitek souhlasil s vydáním územního a stavebního rozhodnutí. Přípisem - vyjádřením ze dne 17. 8. 2005 souhlasilo Opatství Staré Brno řád sv. Augustina i s obsahem doručeného stavebního povolení ve věci rekonstrukce tělocvičny a vzdalo se práva odvolání. Obě citovaná vyjádření Jednota Orel připojila a rovněž tak připojila k důkazu i kupní smlouvu a její dodatek z téhož dne. Z tohoto dodatku plyne, že Orel jednota Telnice byl informován původním vedlejším účastníkem o pravomocně rozhodnutém sporu mezi ním a stěžovatelem ohledně vyklizení sporných nemovitostí s tím, že na sebe bere riziko podání mimořádných opravných prostředků ve věci, popř. vyvolání dalších sporů stěžovatelem. Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 43 C 155/97 Ústavní soud zjistil, že dovolání bylo stěžovatelem podáno a Městskému soudu v Brně doručeno dne 23. 1. 2004 (č. l. 72). Původnímu vedlejšímu účastníkovi bylo dovolání doručeno dne 12. 5. 2004 (č. l. 82 verte). Orel jednota Telnice ve svém podání (vyjádření) poté, co obdržel kopii ústavní stížnosti a žádost Ústavního soudu o vyjádření od původního vedlejšího účastníka, deklaroval svůj právní zájem na výsledku řízení o ústavní stížnosti a požádal Ústavní soud o přiznání postavení vedlejšího účastníka. S ohledem na to, že převod práv k daným nemovitostem byl dostatečně prokázán, Ústavní soud Orla jednotu Telnice bez dalšího za vedlejšího účastníka řízení považuje.

V průběhu shromažďování podkladů pro meritorní rozhodnutí přijalo dne 1. 11. 2005 plénum Ústavního soudu stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 a sp. zn. Pl. ÚS - st. 22/05, bezprostředně se dotýkající problematiky interpretace restitučních zákonů. V nich plénum Ústavního soudu mj. akceptovalo sjednocující stanovisko velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001; nadto byl plénem Ústavního soudu vysloven závěr (s nímž se soudkyně působící v této věci jako zpravodaj neztotožnila, což vyjádřila v odlišném stanovisku), že přijetím zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, došlo k "uzákonění" stavu, kdy veškerý majetek, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl do roku 1989, "je ve vlastnictví státu a nelze na něj uplatňovat nároky podle obecných předpisů", a v následujícím stanovisku plénum Ústavního soudu deklarovalo svou vůli považovat zákon č. 298/1990 Sb. za součást restitučního zákonodárství (soudkyně, jež působí v této věci jako zpravodaj, neztotožňujíc se ani s tímto názorem, se připojila k odlišnému stanovisku soudce Ústavního soudu Miloslava Výborného).

Jsa vázán většinovým názorem pléna Ústavního soudu, vyjádřeného v uvedených stanoviscích, senát Ústavního soudu, příslušný k rozhodnutí v posuzované věci, musí konstatovat, že právní závěry těchto stanovisek mu neumožňují přikročit k věcnému posouzení stěžovatelovy ústavní stížnosti. Za dané situace nezbývá než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2006

František Duchoň, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.