I. ÚS 516/05
I.ÚS 516/05 ze dne 25. 4. 2006

N 90/41 SbNU 157
K právu obviněného být slyšen v řízení o dalším trvání vazby

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 25. dubna 2006 sp. zn. I. ÚS 516/05 ve věci ústavní stížnosti P. K. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2005 sp. zn. 9 To 339/2005, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení státního zástupce, kterým bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, a proti usnesení stejného soudu z téhož dne sp. zn. 9 To 343/2005, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby.
I. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2005 sp. zn. 9 To 339/2005 se zrušuje.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 9. 2005, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 6. 2005 sp. zn. 9 To 339/2005 (dále jen "usnesení 9 To 339/2005"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 27. 5. 2005 č. j. 4 KZv 6/2005-90, jímž bylo podle § 71 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád") rozhodnuto, že se stěžovatel z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu ponechává ve vazbě. Rovněž napadl usnesení krajského soudu ze dne 23. 6. 2005 sp. zn. 9 To 343/2005 (dále jen "usnesení 9 To 343/2005"), kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelově stížnosti proti usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 20. 5. 2005 č. j. 0 Nt 259/2005-4, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby.

Stěžovatel v prvé řadě uvádí, že jemu osobně ani jeho obhájci nebylo od počátku trestního stíhání až do dne 10. 6. 2005 umožněno nahlédnout do spisu dle § 65 trestního řádu. V tom vidí porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva").

Dále stěžovatel namítá, že postupem krajského soudu ve věci sp. zn. 9 To 339/2005 i jeho postupem ve věci sp. zn. 9 To 343/2005 byla porušena práva zaručená čl. 5 odst. 4 Úmluvy tím, že předmětný soud rozhodoval v neveřejných zasedáních bez jeho předchozího slyšení. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60, vyhlášen pod č. 239/2005 Sb.) a v něm citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který zařadil právo být slyšen mezi základní procesní garance aplikované v případech omezení svobody.

Stěžovatel dodal, že na shora uvedené porušování jeho základních práv od počátku trestního řízení písemně upozorňuje příslušné orgány činné v trestním řízení. Navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.

II.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil krajský soud. Ve svém vyjádření uvedl, že s tím, co je namítáno ve stížnosti, se neztotožňuje. Podle krajského soudu se obviněný v opravných prostředcích osobního slyšení nedomáhal a ani neuváděl okolnosti, které by případně mohly být objasněny jeho slyšením před soudem a mohly by mít vliv na rozhodnutí o jeho dalším ponechání ve vazbě. krajský soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 42 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud vyzval k vyjádření i státní zastupitelství. To svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužilo.
III.

Ústavní soud si za účelem ověření pravdivosti skutkových tvrzení stěžovatele a posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 0 Nt 259/2005 a část spisu státního zastupitelství sp. zn. 4 KZV 6/2005; z vlastní iniciativy státní zastupitelství zaslalo také vyšetřovací spis sp. zn. SV 6/2005 (dále jen "spisy").

Po přezkoumání těchto spisů a posouzení námitek stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba zčásti vyhovět a zčásti ji zamítnout.

V případě usnesení 9 To 339/2005 Ústavní soud nemůže než přisvědčit námitce stěžovatele, pokud jde o absenci ústního slyšení. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Svůj názor, pokud jde o rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, pak Ústavní soud precizoval ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60, vyhlášen pod č. 239/2005 Sb.), ve kterém shledal, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby". V podrobnostech Ústavní soud pro stručnost odkazuje na jeho odůvodnění.

Jak vyplývá ze spisů, krajský soud rozhodoval o stížnosti stěžovatele proti usnesení státního zastupitelství bez jeho slyšení. S odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04 Ústavní soud shledává, že absencí osobního slyšení bylo v případě usnesení sp. zn. 9 To 339/2005 došlo k porušení práva stěžovatele zakotveného v čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

Co se týče poukazu krajského soudu na možnost obviněného o osobní slyšení požádat a na absenci uvedení konkrétních okolností, které by případně mohly být objasněny jeho slyšením před soudem a mohly by mít vliv na rozhodnutí o jeho dalším ponechání ve vazbě, Ústavnímu soudu nezbývá, než opět odkázat na svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04, ze kterého jednoznačně vyplývá povinnost soudu vždy slyšet obviněného předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Takováto námitka míří na jiné případy těchto rozhodování o vazbě, např. rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby dle § 72 odst. 3 trestního řádu a rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění z ní dle § 71 odst. 5, případně odst. 6 trestního řádu. V uvedených případech může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodováním soudu osobně slyšena. Pokud je takovýto požadavek relevantní, splňující určité kvalitativní náležitosti, kdy minimálně z něho musí být zřejmá konkrétní fakta, která se nezdají ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam, a jež nelze objasnit jinak než osobním slyšením, je povinností soudu osobní slyšení provést; soud, který nevyhoví požadavku na osobní slyšení v těchto případech, musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly (shodně viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 471/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 7). Ve věci usnesení 9 To 339/2005 však šlo o rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby a v tomto případě, jak již bylo řečeno, je osobní slyšení nutné vždy. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v dané části důvodná.

Odlišnou situaci Ústavní soud shledává, pokud jde o usnesení 9 To 343/2005. V tomto případě se jedná o rozhodnutí krajského soudu jako soudu druhé instance ve věci žádosti stěžovatele o propuštění z vazby. Ústavní soud má za to, že ani z Listiny základních práv a svobod, ani z Úmluvy a ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá povinnost vytvořit prostor pro slyšení ve dvou stupních. Dále Ústavní soud považuje za nutné v souladu se svou již ustálenou judikaturou zdůraznit, že absence osobního slyšení v řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby neznamená vždy automaticky porušení ústavně zaručených práv a svobod, nýbrž každý případ je nutno posuzovat individuálně, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, včetně toho, zda stěžovatel vznesl požadavek, aby mu bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšen, a tento požadavek splňoval určité kvalitativní náležitosti. Ústavní soud konstatuje, že ze spisů nevyplývá, že by stěžovatel osobní slyšení před krajským soudem požadoval, ani že by v této souvislosti uvedl jedinou konkrétní námitku, jejíž prokázání by, ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům, reálně mohlo v rámci slyšení vyvrátit konkrétní důvod opodstatňující vazbu. Proto Ústavní soud neshledal v postupu krajského soudu ve věci usnesení 9 To 343/2005 nedostatky, které by porušovaly základní práva stěžovatele.

Co se týče stěžovatelova tvrzení, že mu nebylo po určitou dobu umožněno nahlédnout do spisu dle § 65 trestního řádu, Ústavní soud upozorňuje, že je při posuzování ústavních stížností vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou "ultra petitum partium iudex condemnare non potest". Proto se může zabývat jen takovými námitkami, které navrhovaný petit pokrývá. Z těchto důvodů se Ústavní soud namítaným neumožněním nahlédnutí do spisu nezabýval, neboť stěžovatel se v této souvislosti v mezích § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu ničeho nedomáhal.

IV.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel, státní zastupitelství i krajský soud daly souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl a zčásti ji zamítnul.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.