I. ÚS 511/05
I.ÚS 511/05 ze dne 24. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, a soudců Vlasty Formánkové a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti J. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Ulrychovo nám. 737, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2005, č.j. 12 To 72/2005-161 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 7. 2005, 7 T 3/2005-148, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a právo na obhajobu.

Napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť vazební důvod podle § 67 písm. a) trestního řádu nadále trvá. Zároveň soud nepřijal jeho slib, ani nabídku peněžité záruky. Napadeným rozhodnutím vrchního soudu byla pak stížnost proti rozhodnutí krajského soudu zamítnuta jako nedůvodná.

Podle stěžovatele mělo dojít k porušení jeho základního práva tím, že při jeho slyšení, které krajský soud konal před rozhodnutím o ponechání stěžovatele ve vazbě, nebyl přítomen jeho obhájce. Vzhledem k tomu, že se jedná o případ nutné obhajoby, dovozuje stěžovatel porušení trestního řádu i svých ústavně zaručených práv.

Ze spisu krajského soudu sp.zn. 7 T 3/2005 vyplývá, že obhájce byl o konání slyšení vyrozuměn telefonicky, ale omluvil svou neúčast a soud jeho omluvu přijal. Stížnostní soud se potom s námitkou porušení práva na obhajobu v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí vypořádal tak, že slyšení stěžovatele (obžalovaného) pro účely rozhodnutí o vazbě je neformálním úkonem, navíc časově limitovaným zákonnými lhůtami pro přezkum vazby. O takovém úkonu je obhájce osoby ve vazbě vyrozumíván, platnosti slyšení však nemůže být vázána na jeho obligatorní přítomnost, neboť by hrozilo nebezpeční propadnutí zákonné lhůty přezkumu. Dále stížnostní soud odkazuje na nález sp.zn. III.ÚS 684/04, ze kterého dovozuje, že není nutné v každém případě přezkumu vazby slyšet dotčenou osobu. Pokud tedy byl stěžovatel soudem slyšen v nepřítomnosti svého obhájce, nelze z této skutečnosti dedukovat porušení jeho práva na obhajobu.

Obdobnou argumentaci uvedly oba soudy i ve vyjádřeních, která zaslaly Ústavnímu soudu.

Jak je patrno z výše označeného spisu krajského soudu, který si Ústavní soud ke stížnosti vyžádal, byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2005 ve spojení s potvrzujícím usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2005 k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců se započtením vazby od 11. 9. 1998 do 11. 2. 1999 a od 8. 4. 2005 do 27. 9. 2005 a se započtením výkonu trestu od 12. 3. 2005 do 8. 4. 2005. Stěžovatel nastoupil trest dne 28. 9. 2005.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předně je třeba uvést, že postup krajského soudu nebyl v souladu se stěžovatelovým právem na obhajobu, neboť se skutečně jednalo o případ nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. a) trestního řádu a za takové situace měl být jeho slyšení přítomen jeho obhájce nebo tímto zplnomocněný zástupce. Ústavní soud tedy dává stěžovateli za pravdu v tom, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s ústavním pořádkem zaručenými základními právy stěžovatele.

Ústavní stížností se ovšem stěžovatel nedomáhá vyslovení toho, že bylo porušeno jeho základní právo, nýbrž zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. A v tomto případě je třeba rovněž zohlednit účelnost případného vyhovujícího rozhodnutí Ústavního soudu a jeho praktický dopad na právní sféru stěžovatele.

Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud rozhoduje za situace, kdy zásah do stěžovatelova základního práva již netrvá, neboť rozhodnutí, které mělo být touto vadou stiženo, je již nahrazeno pravomocným odsuzujícím rozsudkem. O aktuální zásah do základních práv stěžovatele ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se jedná tehdy, jestliže se tento zásah - a tedy i případné následné vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu - může projevovat v právní sféře stěžovatele. V tomto případě už tomu tak není, neboť případné vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu není s to stěžovatelovu současnou situaci jakkoli změnit.

Navíc stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá neodůvodněnost rozhodnutí o ponechání ve vazbě. Neuvádí žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly rozhodnutí soudu po věcné stránce. Brojí pouze proti tomu, že u jeho slyšení nebyl přítomen jeho obhájce. V rámci tohoto slyšení stěžovatel neuvedl žádné nové skutečnosti a odkázal pouze na svůj písemný slib a nabídku peněžité záruky. Ani tento slib neobsahoval novou argumentaci, která by dosud v řízení před soudem nebyla použita. Jedinou vadou rozhodnutí krajského soudu, kterou tedy stěžovatel namítá, je procesní pochybení spočívající v soudem tolerované nepřítomnosti stěžovatelova obhájce.

Za situace, kdy je stěžovatel již ve výkonu trestu s tím, že se mu vazba započítává, by nebylo logické napadaná rozhodnutí rušit, neboť soudy už nemají možnost namítané porušení základního práva zhojit.

S ohledem na výše uvedené shledal Ústavní soud stížnost zjevně neopodstatněnou a v souladu s ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2005

Ivana Janů předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.