I. ÚS 506/05
I.ÚS 506/05 ze dne 12. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené Mgr. Kateřinou Bitterovou, advokátkou, se sídlem Pařížská 16, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 11 Co 136/2005, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1475/2005, takto:

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností napadla stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva; toto tvrzení následně konkretizuje pouze ve vztahu k ústavně zaručenému právu zakotveném v čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle kterého rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 12. 2004, č. j. 20 P 151/2000-95, zamítl návrh matky-stěžovatelky "na změnu příjmení nezletilého" a na zákaz styku otce s nezletilým, dále zamítl návrh otce na změnu výchovy a výživy nezletilého a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání obou rodičů Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 4. 2005, č. j. 11 Co 136/2005-125, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl zamítnut návrh matky "na změnu příjmení nezletilého", potvrdil v tom znění, že návrh matky na udělení souhlasu k podání žádosti o změnu příjmení nezletilého R. J. na příjmení K. se zamítá, jinak jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala matka dovolání, v němž vyjádřila nesouhlas s rozsudky soudů obou stupňů, neboť má za to, že náležitě nezjišťoval důvody pro změnu příjmení nezletilého.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti takovému výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. V odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle § 237 odst. 2 o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, b) ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. V dovolání matka nezletilého dovoláním napadla výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut její návrh na udělení souhlasu k podání žádosti o změnu příjmení nezletilého. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu podle ust. § 237 o.s.ř. pak v posuzovaném případě Nejvyšší soud neshledal, neboť matka dovoláním napadá výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci upravené zákonem o rodině (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů), přičemž se nejednalo o žádnou z výjimek uvedených v ust. § 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Proto Nejvyšší soud ČR dovolání matky usnesením ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 30 Cdo 392/2004, jako nepřípustné odmítl.

Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností v části, jíž je napadáno rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Konstatuje, že výše uvedený závěr dovolacího soudu, dle něhož není dovolání v projednávané věci přípustné, nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Usnesením Nejvyššího soudu tedy k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Proto je ústavní stížnost v této části zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v této souvislosti navíc zdůrazňuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti ani žádné výhrady k právnímu závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání neuvedla.

Zbývající část ústavní stížnosti, jíž je napaden rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, je Ústavní soud nucen považovat za návrh podaný po lhůtě k tomu určené. Ústavní soud konstatuje, že pokud je dovolání nepřípustné ex lege, není možno takový prostředek považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. Ústavní soud opakovaně judikoval, že za poslední procesní prostředek ve smyslu ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu považuje dovolání, které je přípustné (srov. např. I. ÚS 22/93, I. ÚS 129/97, II. ÚS 25/2000, II. ÚS 188/02 a další). Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1). Vzhledem k tomu, že za daného procesního stavu, kdy v projednávané věci bylo dovolání nepřípustné ze zákona, bylo rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ve smyslu ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem. Pokud stěžovatelka měla výhrady proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a chtěla dosáhnout v mezích ústavních kautel jeho případného přezkumu, měla podat ústavní stížnost v zákonné lhůtě od doručení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Toto rozhodnutí bylo doručeno stěžovatelce dne 8. 6. 2005 a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 8. 9. 2005. Z toho plyne jednoznačný závěr, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem nebyla dodržena.Ústavní soud tudíž konstatuje, že pokud navrhovatelka napadla kasačním návrhem rovněž tento rozsudek soudu druhé instance, byla ústavní stížnost v této části podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný (dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání (dle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona), a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2005

Ivana Janů předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.