I. ÚS 504/05
I.ÚS 504/05 ze dne 20. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


I. ÚS 504/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti STREIF KOVONA, spol. s r.o., v likvidaci, sídlem Petrovice u Karviné 595, zast. Mgr. Helenou Břízovou, advokátkou, sídlem Lazarská 5, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7.6.2005, č.j. 11 Cmo 114/2005-275, 11 Cmo 216/2005, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, ing. M. S., a společnosti SEKA Praha spol. s r.o., v likvidaci, sídlem Weilova 2/1144, Praha 10, jako vedlejších účastníků řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka ve včas a řádně podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), a to ve výroku I. Ve svém podání uvedla, že rozsudkem (správně má být "usnesením") vrchní soud ve výroku I. vyslovil, že usnesení soudu I. stupně se mění jen tak, že nařízené předběžné opatření se zrušuje jen v rozsahu, pokud by uložen zákaz zatížení právem nájmu, ve zbývající části se napadené usnesení potvrzuje. Stěžovatelka namítá, že uvedeným výrokem, jakož i jemu předcházejícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12.1.2005, čj. 40 Cm 203/99-256, došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv, konkrétně došlo k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 11 odst. 3, čl. 11 odst. 4, Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V další části návrhu popsala skutkový stav věci, z něhož lze vyjmout následující fakta: Dne 23.6.1999 podal Ing. M. S. žalobu vůči stěžovatelce a společnosti SEKA Praha, spol. s r.o, v likvidaci, kterou se domáhal zaplacení konkretizované peněžní částky, současně podal návrh na vydání předběžného opatření, aby jí byla uložena zdržet se převodu vlastnictví k individualizovaným nemovitostem v kat. úz. Čestlice, dále pak zatížení těchto nemovitostí věcným právem či nájmem, jakož i zdržet se vkladu těchto nemovitostí do jiné obchodní společnosti. Soud I. stupně (tehdy Krajský obchodní soud v Praze) usnesením ze dne 29.6.1999, č.j. 40 Cm 203/99-4, předběžné opatření vydal, stěžovatelka proti němu podala odvolání, vrchní soud usnesení o nařízení předběžného opatření potvrdil. V roce 2000 uskutečnila stěžovatelka první neúspěšný návrh na zrušení předběžného opatření, v roce 2005 podala druhý návrh, o němž bylo rozhodnuto napadeným usnesením. Třetí část návrhu obsahuje podrobnou ústavněprávní argumentaci, především se koncentrující do námitky, že stěžovatelka již po dobu delší než 6 let nemůže vykonávat své vlastnické právo. Dále - s odkazem na § 77 odst. 2 obč. soudního řádu - dovozuje, že je povinností soudu předběžné opatření zrušit, odpadnou-li další důvody pro jeho trvání. Tyto důvody spatřuje ve třech okolnostech: - chování stěžovatelky v rámci soudního řízení (vstřícnost projevující se v nabídce náhradního řešení pro odstranění obav z ohrožení výkonu rozhodnutí) - skutkový materiál v řízení ve věci (zpochybnění nároku žalobce, podpůrně provedené započtení), - procesní postup soudu (předběžnost, dočasnost a přiměřenost předběžného opatření pozbývá na významu s ohledem na délku řízení).

Stěžovatelka též poukazuje na své právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, bez zbytečných průtahů, které je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces. Dle jejího názoru je řízení, v jehož průběhu bylo vydáno předběžné opatření, jednou z věcí, která by soudem měla být řešena přednostně a bez jakýchkoliv průtahů, aby další trvání předběžného opatření nepředstavovalo nepřiměřený zásah do ústavně a mezinárodně zaručených základních práv. V další části namítá porušení principu proporcionality (vyváženosti zájmů) a konkurence ústavních práv. Domnívá se, že při rozhodování o trvání předběžného opatření je nezbytné zohlednit i zájmy toho, proti němuž má předběžné opatření směřovat. Považuje za zřejmé, že v daném případě její újma je zřejmě nepřiměřená výhodě, které se trváním předběžného opatření po více než 6 letech stále dostává žalobci.

Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil výrok I. napadeného usnesení, příp. též jemu předcházející rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 12.1.2005, č.j. 40 Cm 203/99-256.

Relevantní znění příslušných článků Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 11odst. 1 Listiny: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 11odst. 3 Listiny: Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Čl. 11odst. 4 Listiny: Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě: Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut. Čl. 38 odst. 2 Listiny: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků k ústavní stížnosti.

Vrchní soud odkázal v celém rozsahu na skutkový a právní závěr vyjádřený a podrobně odůvodněný v napadeném rozhodnutí. Podle názoru soudu jeho postupem nebylo stěžovatelce odepřeno právo na soudní ochranu a právo zaručené v čl. 11 odst. 1, 3, 4 Listiny. Vrchní soud zčásti rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, zčásti zrušil, a to právě se zřetelem k délce řízení. S námitkou, že je třeba, aby ve věci samé bylo jednáno a rozhodnuto, vyslovil souhlas. Vrchní soud návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.

Městský soud ve vyjádření uvedl, že se odvolává na důvody svého usnesení a má zato, že délka řízení, která je ovlivněna počtem věcí v senátu a u soudu, nemohla odůvodnit jiné rozhodnutí. Městský soud také návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.

Vedlejší účastník ing. M. S. na výzvu k vyjádření nereagoval, druhý vedlejší účastník - společnost SEKA Praha, spol. s r.o, v likvidaci, - si zásilku s výzvou k vyjádření v úložní době nevyzvedl.

Ze spisu Městského soudu v Praze sp.zn. 40 Cm 203/99 Ústavní soud zjistil, že dne 23.6.1999 doručil první vedlejší účastník (ing. M. S.) tehdejšímu Krajskému obchodnímu soudu žalobu, kterou se vůči obchodní společnosti SEKA Praha, spol. s r.o., v likvidaci, domáhal uložení povinnosti zaplatit mu 100 000,- Kč s příslušenstvím, a vůči stěžovatelce povinnosti zaplatit mu částku 144.059,49 DEM a částku 3 172 998,70 Kč (po doplnění se domáhal i příslušenství). Ze žaloby vyplývá, že došlo k cesi pohledávek, po níž žalobce vystupoval jako věřitel stěžovatelky a společnost SEKA Praha, spol. s r.o. (postupitel) se stala přistupujícím dlužníkem k části dluhu a ručitelem. Společně se žalobou podal žalobce i návrh na vydání předběžného opatření, jímž se domáhal, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zdržet se převodu individualizovaných nemovitostí v kat. úz. Česlice a dalších dispozic s nimi. Krajský obchodní soud usnesením ze dne 29.6.1999 č.j.40 Cm 203/99-4, předběžné opatření vydal, když zjistil existenci reálné obavy z ohrožení výkonu rozhodnutí, přitom trvání omezení stanovil do 60 dnů po právní moci meritorního rozsudku. Stěžovatelka podal proti tomuto usnesení odvolání, navrhovala jeho zrušení a nabídla bankovní záruku. Vrchní soud usnesením ze dne 18.11.1999, č.j. 11 Cmo 531/99-29, napadené usnesení potvrdil, pouze zamítl část návrh týkající se doby trvání předběžného opatření. V další fázi řízení (aniž bylo ve věci jednáno) podala stěžovatelka dne 8.2.2000 návrh na zrušení předběžného opatření, opětovně nabízela bankovní záruku. Krajský obchodní soud usnesením ze dne 6.11.2000, č.j. 40 Cm 203/99-51, tento návrh zamítl, a to z důvodů, že neosvědčila, že by důvody, které k vydání předběžného opatření vedly, již pominuly a současně konstatoval značné výhrady žalobce vůči nabízené bankovní záruce. Ve věci proběhlo několik ústních jednání, aniž bylo vydáno meritorní rozhodnutí. Podáním dne 12.1.2005 stěžovatelka opětovně navrhla zrušení předběžného opatření, upozorňovala v něm na povahu předběžného opatření v návaznosti na délku řízení (průtahy), přiměřenost vzniklé újmy (zákaz nájmu a sankce budoucího kupujícího), zpochybňovala nárok žalobce a reálnost vydání meritorního rozhodnutí v jeho prospěch, jakož i vlastní chování, tj. zřízení bankovní záruky. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12.1.2005, č.j. 40 Cm 203/99-256, tento návrh zamítl. Stěžovatelka proti zamítavému usnesení podal odvolání, do něhož zařadila shodné důvody, jako do návrhu na zrušení předběžného opatření. Pozn. Usnesením ze dne 12.1.2005, č.j. 40 Cm 203/99-255, Městský soud řízení ve věci sp.zn. 40 Cm 203/99 přerušil až do pravomocného skončení řízení ve věci sp.zn. 33 Cm 142/2000 (v tomto řízení se stěžovatelka domáhá zaplacení pohledávky vůči 1. žalovanému, která je totožná s pohledávkou, jež v řízení sp.zn. 40 Cm 203/99 uplatňuje k započtení). Také proti usnesení o přerušení řízení se stěžovatelka odvolala. Vrchní soud usnesením ze dne 7.6.2005, č.j. 11 Cmo 114/2005-275, 11 Cmo 216/2005, změnil napadené usnesení o zamítnutí návrhu na zrušení předběžného opatření tak, že ho zrušil v části, kterou jí byl uložen zákaz zatížení právem nájmu, ve zbývající části napadené usnesení potvrdil; současně vrchní soud zrušil usnesení o přerušení řízení. Ohledně předběžného opatření dospěl k závěru, že ve věci samé bylo jednáno, stěžovatelka uplatnila námitky, včetně námitky započtení, soud provedl důkazy, ve věci samé však nebylo dosud rozhodnuto: za této situace ztrácí předběžné opatření zčásti své opodstatnění, a to ve vztahu k možnosti nemovitosti pronajímat a získávat tak finanční prostředky. Soud nepochybuje o tom, že nemožností pronájmu může vznikat stěžovatelce značná újma spočívající v ušlém zisku. Proto uzavřel, že v tomto směru pominuly důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno a doplnil, že ohledně dalších dispozic s dotčenými nemovitostmi předběžné opatření své opodstatnění neztrácí (i nadále trvá situace, kdy by mohl vzniknout prostor pro právní úkony vytvářející nevratný stav).

Po seznámení s obsahem listinných podkladů a spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soudu se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z uvedeného pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelky nebylo zjištěno. Podstatu stěžovatelčina návrhu tvoří námitky proti předběžnému opatření, jež údajně zasáhlo do jejích základních práv a svobod. Ústavní soud se povahou předběžného opatření opakovaně zabýval a hodnotil jeho případný vliv na ústavně zaručená práva nebo svobody. Např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 31/97 poukázal na to, že vlastnické právo požívá ochrany, jednou z jeho obsahových složek je nepochybně i možnost s věcí disponovat, avšak ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny nevylučuje omezení vlastnického práva tehdy, pokud by jeho výkon byl v rozporu s jinými hodnotami, jejichž ochranu čl. 11 Listiny garantuje. V nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98 Ústavní soud konstatoval, že předběžné opatření je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, neboť se jím dočasně omezují vlastnická práva, konkrétně ta jejich složka, která spočívá v dispozicích s majetkem, a proto je ústavní stížnost proti vydání předběžného opatření přípustnou, i když z hlediska soudní praxe, dochází k "zatímní" úpravě. K tomu dále Ústavní soud dodal, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, Ústavní soud se mohl jen přesvědčit, zda zde vůbec byly dány.

V souladu s § 74 a § 102 obč. soudního řádu lze nařídit předběžné opatření, je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Fundamentálním smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, přičemž musí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy). Avšak ochrana toho, vůči komu předběžné opatření má směřovat, nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Předběžná opatření jsou přitom opatřeními dočasnými, jejich trvání je omezeno a mohou být zrušena (§ 77 obč. soudního řádu). I na vydání předběžného opatření jsou kladeny požadavky plynoucí z ústavního práva na soudní ochranu. To znamená, že musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Vzhledem k tomu, že výše citovaná ustanovení obč. soudního řádu obecně umožňují vydání předběžného opatření, má v takovém případě eventuální zásah do základních práv stěžovatelky zákonný poklad a - jak vyplývá z vyžádaného spisu - byl vydán k tomu příslušným orgánem. Opačný výklad by vedl k závěru, že během řízení by nemohla být účastníku poskytnuta zaručená právní ochrana, pokud by se ukázala obava z ohrožení možného budoucího výkonu rozhodnutí. V tomto smyslu lze považovat interpretaci uvedených procesních pravidel obecnými soudy za ústavně konformní. Zmíněné principy pro nařízení předběžného opatření se mutatis mutandis uplatní také při zkoumání, zda pominuly důvody, pro které bylo nařízeno, jako předpokladu pro zrušení (§ 77 odst. 2 obč. soudního řádu).

Je proto patrné, že obecné soudy zvážily podmínky pro vydání i pro případné zrušení předběžného opatření, přičemž k přezkumu jejich reálné existence není Ústavní soud oprávněn (čl. 87 odst. 1 Ústavy), neboť není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy). Se stěžovatelčinými námitkami, že omezení vlastnického práva bylo uloženo v rozporu s čl. 11 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 Listiny, jakož i s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, se Ústavní soud neztotožňuje. Omezení dispozičního oprávnění předběžným opatřením nelze považovat za případ nuceného omezení vlastnického práva, na které se vztahuje ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny. Je třeba vzít v úvahu, že omezení vlastnického práva je předběžnou "sankcí" za pravděpodobné porušení jiné právní povinnosti (v daném případě povinnosti uhradit dluh).

Při této příležitosti Ústavní soud kvituje zákonodárcův postup zaměřený na eventuální nepříznivé majetkové následky pro takového navrhovatele předběžného opatření, jež se posléze ukázalo nedůvodným a dotčenému subjektu vznikla újma (srov. § 77a obč. soudního řádu, ve znění zák. č. 59/2005 Sb., s účinností od 1.4.2005).

Námitky stěžovatelky vztahující se k délce řízení shledává Ústavní soud jako opodstatněné, k jejich odstranění však stěžovatelka má vhodnější instrumenty (srov. § 174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění zák. č. 192/2003, s účinností od 1.7.2003), než představuje ústavní stížnost ve věci návrhu na zrušení předběžného opatření.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2006

František Duchoň, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.