I. ÚS 501/17
I.ÚS 501/17 ze dne 19. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Blanky Žitné, zastoupené Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, se sídlem Černého 517/13, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2016 č. j. 6 As 163/2016-39, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 33 odst. 1 správního řádu a přiznání náhrady nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:

1. Ve své ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení zásady ne bis in idem vyjádřené v čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy a v čl. 40 odst. 5 Listiny, porušení čl. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 2 Listiny.

2. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí ve věci odebrání svého řidičského průkazu. Magistrát hlavního města Prahy dospěl k závěru, že stěžovatelka ke dni 14. května 2013 dosáhla celkového počtu dvanácti bodů v bodovém hodnocení zaznamenaném v registru řidičů. Na základě toho jí doručil oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení a výzvu k odevzdání řidičského průkazu, jelikož pozbyla řidičské oprávnění, ze dne 25. června 2013. Stěžovatelka nesouhlasila s provedenými záznamy bodů a prostřednictvím svého zmocněnce podala námitky proti všem záznamům do registru řidičů. Magistrát svým rozhodnutím ze dne 5. března 2014 sp. zn. S-MHMP 553793/2013, č. j. MHMP 311264/2014, námitky žalobkyně zamítl jako neodůvodněné a potvrdil provedený záznam dvanácti bodů. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které však Ministerstvo dopravy zamítlo, proti tomuto rozhodnutí brojila stěžovatelka žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Městský soud nepřisvědčil žádné z žalobních námitek, ovšem nad rámec žalobních bodů uvedl, že na daný případ je třeba ex officio aplikovat závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (usnesení č. j. 6 As 114/2014-55 ze dne 30. září 2015, publ. pod č. 3339/2016 Sb. NSS), podle něhož je bodový záznam v registru řidičů trestem ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy. V důsledku toho se na ukládání bodů do registru řidičů vztahuje zásada příkazu retroaktivity ve prospěch pachatele. Městský soud vztáhl tento závěr na přestupek spáchaný stěžovatelkou dne 28. dubna 2011 spočívající v držení telefonního přístroje nebo jiného hovorového nebo záznamového zařízení v ruce nebo jiným způsobem při řízení vozidla [§ 22 odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění do 31. července 2011]. Zákon č. 133/2011 Sb., novelizující zákon o silničním provozu, s účinností od 1. srpna 2011 snížil počet "trestných" bodů za uvedený přestupek ze tří bodů na dva. Městský soud proto dovodil, že pro účely vydání "Oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení a výzvy k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění řidičů" měl magistrát stěžovatelce za jmenovaný přestupek započítat toliko dva body, nikoliv tři. Na základě kasační stížnosti žalovaného Ministerstva dopravy se věcí zabýval Nejvyšší správní soud, který rozhodnutí městského soudu zrušil. Ve svém rozsudku č. j. 6 As 60/2016-23 ze dne 27. dubna 2016 dospěl totiž Nejvyšší správní soud k následujícímu závěru: "Přezkoumává-li ... správní orgán v námitkovém řízení správnost počtu zaznamenaných bodů v registru řidičů, činí tak ve vztahu k zákonu účinnému v době spáchání přestupku (čl. 40 odst. 6 věta první Listiny) nebo - pokud je to pro pachatele příznivější (čl. 40 odst. 6 věta druhá Listiny) - ve vztahu k zákonu účinnému ke dni rozhodnutí v blokovém řízení či ke dni nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku. Správní orgán však zaznamenaný počet bodů nepřezkoumává ve vztahu ke znění zákona účinnému v době námitkového řízení." V dalším řízení pak městský soud ve věci rozhodl znovu a rozsudkem žalobu zamítl, napadeným rozsudkem pak Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost z důvodu vyjádřeného již ve své výše citované prejudikatuře.

3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá zásah do svého práva na spravedlivý proces, porušení zásady ne bis in idem, principu demokratického právního státu a rovnosti účastníků řízení. Stěžovatelka dále tvrdí, že došlo k nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky ve druhém rozsudku městského soudu, poukázala též na absenci řádného názvu správního orgánu na pokutových blocích, které činí pokutové bloky nezpůsobilými pro záznam bodů, a na zásah do svého práva, neboť nebyla poučena jako účastnice správního řízení, že má právo zvolit si jako zmocněnce (zástupce) advokáta a uvádí, že absence toho poučení je vážnou vadou správního řízení. Rovněž poukazuje na to, že nebyla dostatečně informována o uložených trestech (bodech). Vzhledem na své nepoučení o právu na advokáta správními orgány, podává stěžovatelka i návrh na zrušení části ustanovení § 33 odst. 1 správního řádu v části "Účastník si může zvolit zmocněnce", protože toto ustanovení nedává účastníkům správního řízení jednoznačně na vědomí, že má právo se nechat ve správním řízení zastoupit advokátem. Zrušení citovaného ustanovení by mělo přimět zákonodárce, aby do ustanovení výslovně uvedl, že zmocněncem může být i advokát. Případně podle stěžovatelky může soud judikovat, že právem na zastoupení zmocněncem se rozumí i právo na zastoupení advokátem. To vše stěžovatelka požaduje proto, že nebyla dostatečně poučena správními orgány, že se může nechat zastoupit advokátem. Zvolila si proto zmocněnce, který ji nezastupoval dobře. Závěrem pak stěžovatelka požaduje přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti.
4. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opakuje výhrady, které již byly řádně a dostatečně vypořádány Nejvyšším správním soudem v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší správní soud nejprve vysvětlil, že nezpravení stěžovatelky o jednotlivých záznamech bodů v registru řidičů vychází ze zákonné úpravy, která je pro soudy závazná. Navíc povědomí o základních obrysech, způsobu fungování a hrozících následcích zaznamenávání bodů do registru řidičů musí mít každý držitel řidičského oprávnění. Nejvyšší správní soud též stěžovatelce objasnil, proč se v jejím případě nejedná o porušení zásady non bis in idem a odkázal při tom na stěžovatelce známé rozhodnutí svého rozšířeného senátu č. j. 6 As 114/2014 - 55 (jímž sama ve svých podáních argumentuje). Jak záznamy bodů v registru řidičů, tak i pozbytí řidičského oprávnění jsou nevyhnutelným a automatickým důsledkem nabytí právní moci příslušného správního rozhodnutí o přestupku a jsou trestem akcesorickým, spjatým s trestem hlavním. O takovémto riziku musí mít každý řidič, znalý svých zákonných povinností, povědomí, a proto nemůže jít o tvrzené porušení čl. 4 Protokolu 7, neboť prvek nejistoty a překvapivosti zde chybí. Zrušení řidičského oprávnění je totiž přímým a předvídatelným následkem součtu spáchaných správních deliktů. K argumentům k vadám bloků se již přesvědčivě vyjádřil Nejvyšší správní soud v bodě 27 napadeného rozsudku, na který Ústavní soud stěžovatelku odkazuje. Rovněž problematika zastoupení účastníka správního řízení je v napadeném rozsudku dostatečně řešena (srov. bod 29 rozsudku). Žádný z argumentů stěžovatelky tedy neobstojí, neboť již byl přesvědčivě vypořádán v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a nedosahuje tedy ústavně právní relevance. Ústavní soud rovněž neshledává žádné chyby v tom, že v rámci správního řízení není poskytováno detailní poučení účastníkům řízení o možnosti nechat se zastoupit advokátem v každém jednotlivém případě dopravního přestupku, zejména pokud byl vyřešen se souhlasem stěžovatelky blokem.

6. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrhy spojené s ústavní stížností (na zrušení ustanovení správního řádu i na přiznání náhrady nákladů řízení) sledují její osud, a proto je Ústavní soud též odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.