I. ÚS 50/05
I.ÚS 50/05 ze dne 8. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti S. B., zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem v Brně, tř. kpt. Jaroše 5, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.10.2004, čj. 13 Co 612/2004-349, t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá o následující důvody. Uvádí, že mu postupem krajského soudu v odvolacím řízení proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24.5.2002, sp.zn. 9 Nc 26/2000, nebylo umožněno použít důkazy, které navrhoval. Důkazy, označené jako vysvětlení a zprávu o psychologických vyšetření a zjištěních a videokazetu podal totiž podatelně krajského soudu. Uvedené materiály se však nestaly součástí spisu a soud tyto řádně a včas navržené důkazy neprovedl, ačkoliv mohly zpochybnit věrohodnost důkazních prostředků, na kterých spočívalo rozhodnutí soudu I. stupně. Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozsudkem došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto navrhl zrušení tohoto rozhodnutí. II. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 9 Nc 26/2000, vedený u Okresního soudu v Novém Jičíně. Ze spisu zjistil, že Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 9.11.2000, čj. 9 Nc 26/2000-60 svěřil nezletilé děti Z. a M. B. do výchovy matky I. B. Tato úprava měla platit i po dobu po rozvodu manželství. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21.3.2001, čj. 42Co 124/2001-101, rozsudek soudu I. stupně ve výroku, kterým byly nezletilé děti svěřeny do výchovy matce, potvrdil. Výrok, kterým bylo vysloveno, že tato úprava práv a povinností platí i na dobu po rozvodu manželství, zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel pak návrhem ze dne 16.5.2001 požadoval, aby pro dobu po rozvodu byly nezletilé děti svěřeny do výchovy otce. V případě, že by děti byly svěřeny do výchovy matce, požadoval úpravu styku s nimi. Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 24.5.2002, čj. 9 Nc 26/2000-264, rozhodl, že pro dobu po rozvodu manželství se nezletilé děti svěřují do výchovy matky I. B. Otci (ústavní stěžovatel) bylo stanoveno výživné ve výši 1.500,- Kč pro nezletilou Z. a 1.200,- Kč pro nezletilého M. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 27.10.2004, čj. 13 Co 612/2004-349, rozsudek okresního soudu potvrdil. Uvedl, že přejímá jako správná skutková zjištění okresního soudu i pro odvolací řízení. Po doplnění dokazování v odvolacím řízení vzal za prokázané, že v poměrech účastníků od vydání napadeného rozsudku soudu I. stupně k podstatným změnám nedošlo. Nezletilé děti žijí u matky, otec se s nimi pravidelně stýká v režimu, jak byl převzat do napadeného výroku soudu. Přestože od vydání napadeného rozhodnutí uplynulo více něž dva roky, skutková zjištění učiněná z důkazů provedených v odvolacím řízení (doplňující výpovědi rodičů, zprávy opatrovníka, Městského úřadu v Příboře, Úřadu práce v Novém Jičíně, zaměstnavatele otce a Městského úřadu v Kopřivnici) svědčí o tom, že není důvod odchýlit se od právního posouzení věci soudem I. stupně. Rozsah styku otce s nezletilými dětmi na dobu po rozvodu manželství upravený napadeným rozsudkem plně odpovídá věku a potřebám nezletilých dětí a jejich právu na pravidelný kontakt s rodičem, kterému nebyly svěřeny do výchovy. Pokud otec navrhl doplnění dokazování zprávou psychologa a dalšími, blíže neurčenými listinami, které se ke dni rozhodování krajského osudu ve spise nenacházely, soud tomuto návrhu nevyhověl, neboť veškeré důkazy provedené v odvolacím řízení svědčily o správnosti závěru okresního soudu v otázce úpravy výchovy nezletilých dětí a provádění dalšího dokazování by proto bylo nadbytečné. III. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v podstatě namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s předloženými důkazy, že některé důkazy vůbec neprovedly a že v důsledku toho nejsou právní závěry zejména odvolacího soudu v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ze soudního spisu Ústavní soud dovozuje, že i když lze výtky stěžovatele, zejména pokud jde o neprovedení důkazů některými listinami, uznat do jisté míry za pravdivé, nelze na druhé straně pominout skutečnost, že rozhodnutí soudů - na základě dalších nezpochybněných důkazů - z ústavněprávního pohledu obstojí; pokud jde o hodnocení těchto důkazů, úvahy a závěry obecných soudů se totiž pohybují zcela v ústavních mezích. Z předmětného spisu Okresního soudu v Novém Jičíně (č.l. 347) Ústavní soud zjistil, že při jednání před Krajským soudem v Ostravě dne 27.10.2004 (poslední jednání před vyhlášením rozsudku) stěžovatel navrhl doplnění dokazování listinnými důkazy, které údajně předal před týdnem podatelně krajského soudu, včetně psychologického posudku na nezletilé děti z roku 2004. Soud provedl šetření u podatelny soudu, kde zjistil, že otec sice doložil "nějaké písemnosti", které však nebyly opatřeny spisovou značkou krajského soudu ani dalšími bližšími identifikačními údaji, z nichž by bylo patrné, které konkrétní věci vedené u Krajského osudu v Ostravě se týkají. U písemností byla uvedena toliko sp.zn. Okresního soudu v Novém Jičíně, takže písemnosti byly odeslány k této spisové značce. Stěžovatel na provedení zmíněných důkazů netrval, ani provedení dalších důkazů při tomto jednání nenavrhoval. Krajský soud pak v odůvodnění rozsudku dostatečně odůvodnil (i když jen stručně) proč důkazy předmětnými listinami neprovedl. Z předmětného spisu dále vyplývá, že se soudy obou stupňů zabývaly posuzováním vztahu rodičů k nezletilým dětem velmi důkladně (vyžádaly si cca 8 psychologických posudků a vyjádření, stanoviska orgánu péče o děti atd.). Zkoumaly rovněž hmotnou situaci obou rodičů a další okolnosti důležité pro rozhodnutí ve věci. Důkazy přitom hodnotily v souladu s ust. § 132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), každý jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti; přihlédly ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily. Postupovaly tedy způsobem zákonným a jejich rozhodnutí jsou i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná. Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2005

Ivana Janů předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.