I. ÚS 497/05
I.ÚS 497/05 ze dne 22. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Kaufland Česká republika, v. o. s., se sídlem Pod Višňovkou 25, Praha 4, zastoupeného JUDr. Ing. Igorem Kremlou, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou 25, proti rozhodnutí Celního úřadu Liberec, pobočky Celního úřadu Jablonec nad Nisou, ze dne 12. 4. 2005, č. j. 1071/05-1061-02, a proti rozhodnutí Celního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 1. 7. 2005, č. j. 5554/05-2001-21, t a k to :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a v čl. 2 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). To se týká i podmínek § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákona k ochraně práva poskytuje ( § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ).

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním procesním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ochrana základních práv a svobod není a z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech prostředků ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, proto již zmíněná zásada subsidiarity patří.

Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je tak vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah; ten spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.

Dotazem na oddělení evidence správních žalob Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, bylo zjištěno, že stěžovatel podal v dané věci správní žalobu dne 12.9.2005, o níž nebylo dosud rozhodnuto.

Dle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V této souzené věci je za procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje - ve smyslu ust. § 75 odst. 1 a 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu - nutné považovat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu; tu dle ust. § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, může podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, a kterou se může domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.

V souzené věci je zřejmé, že stěžovatel ve svém návrhu napadá v záhlaví uváděná rozhodnutí finančních orgánů, leč proti těmto rozhodnutím žalobu ve správním soudnictví nepodal, byť z obsahu napadeného rozhodnutí správního orgánu II. stupně - Celního ředitelství v Ústí nad Labem vyplývá, že byl o možnosti podání takového opravného prostředku výslovně poučen. Proto Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je co do naplnění formálních kritérií podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud se zabýval i otázkou, zda nejsou splněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle § 75 odst. 1 zákona, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§ 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud však splnění žádné z uvedených podmínek nezjistil a stěžovatel to ostatně ani netvrdil.

Za tohoto stavu, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.

Obdobně rozhodoval Ústavní soud ve srovnatelném případě téhož stěžovatele pod sp. zn. II. ÚS 496/05.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2005



Vojen Güttler v.r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.