I. ÚS 492/05
I.ÚS 492/05 ze dne 22. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


I. ÚS 492/05









Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti F. K., zast. Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 31.5.2005, č.j. 18 Co 181/2005-414, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, jako účastníka řízení, a obce Tisovec, jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Návrhem na zahájení řízení ze dne 29.8.2005 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), jímž bylo ve sporu o určení vlastnictví ke specifikovaným nemovitostem, rozhodnuto o nepřipuštění vstupu Hnutí za obranu majitelů realit (HOMR) do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobce (tj. na straně stěžovatele). Stěžovatel uvedl, že okresní soud usnesením ze dne 9.2.2005, č.j. 8 C 149/2002-393, rozhodl, že vstup HOMR do řízení se připouští, protože shledal právní zájem HOMR na řízení v tom, že HOMR hodlá v řízení prosazovat zájmy svého člena - žalobce. Na základě odvolání žalovaného změnil krajský soud usnesení okresního soud tak, že vstup HOMR do řízení se nepřipouští.

Stěžovatel připomíná, že k základním lidským právům patří i právo na spravedlivý proces založené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že součástí tohoto práva je i právo na řádné a úplné odůvodnění soudního rozhodnutí. Přitom dle § 159 obč. soudního řádu je odůvodnění esenciální náležitostí usnesení, odůvodnění musí být přesvědčivé a musí z něj být patrné, jakými úvahami se soud při rozhodování řídil a k jakým závěrům došel. Stěžovatel tvrdí, že napadené usnesení krajského soudu tyto požadavky nesplňuje, neboť v jeho odůvodnění se nenachází žádná část, která by se zabývala argumentací HOMR ohledně jeho cílů zakotvených ve stanovách, když stěžovatelovo vlastnické právo nejen k nemovitostem, které jsou předmětem sporu, je soustavně a dlouhodobě porušováno. V další části polemizuje se závěry krajského soudu o existenci, příp. neexistenci, právního zájmu HOMR na výsledku sporu a namítá, že tento soud ponechal argumentaci, na které bylo založeno i rozhodnutí okresního soudu zcela bez povšimnutí, což je pro něj nejen nepřijatelné, ale i nepochopitelné. Na odvolacím soudu bylo, aby se zabýval právním názorem soudu I. stupně, s přihlédnutím k polemice uvedené v odvolání. Z tohoto důvodu nelze podle stěžovatele akceptovat napadené usnesení, když se žádným způsobem nedotýká právního názoru okresního soudu; odvolací soud se tak nevypořádal s argumentací HOMR, a to v její podstatné části, čímž zasáhl do práv jak stěžovatele, tak HOMR.

Relevantní znění příslušného Listiny upravující základní právo, právo na spravedlivý proces (jehož se týká část tvrzení stěžovatele), je následující: Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s § 75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4). Specifičnost ústavní stížnosti se projevuje, kromě jiného, zejména v tom, že k jejímu podání může zásadně dojít až subsidiárně, tedy až po vyčerpání všech jiných prostředků k ochraně práva. Z povahy ústavní stížnosti také plyne, že základní podmínkou její přípustnosti je existence pravomocného rozhodnutí, popř. existence jiného zásahu. To znamená, že zásadě nelze napadnout postup nalézacího soudu, když řízení ještě probíhá; lze napadnout pouze taková rozhodnutí, která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení.

Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny kumulativně předepsané podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Je zcela zřejmé, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o nepřipuštění HOMR jako vedlejšího účastníka do řízení na straně žalobce. Rozhodnutí se tak týkalo, na prvním místě, právního postavení zmíněné právnické osoby, která však proti usnesení nebrojí. Sám stěžovatel pouze tvrdí, že odvolací soud zasáhl do jeho práv (viz předposlední odstavec), netvrdí však zásah do základních práv, což je fundamentální předpoklad ústavní stížnosti.

Protože nejsou splněny základní podmínky pro projednání ústavní stížnosti, nepovažoval soudce zpravodaj za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění nedostatků podání (absence náležité plné moci).

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2006

Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.