I. ÚS 491/05
I.ÚS 491/05 ze dne 13. 6. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové 3, Komenského 241, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 29. 4. 2005, č. j. 1 Nc 2418/2005-191, spojeného s návrhem na zrušení § 14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Návrh na zrušení § 14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 29. 4. 2005, č. j. 1 Nc 2418/2005-191, jímž bylo rozhodnuto, že soudkyně Okresního soudu v Chrudimi JUDr. Jana Profousová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 203/2002.

Stěžovatel uvedl, že se žalobou před Okresním soudem v Chrudimi domáhá určení, že je vlastníkem v ní specifikovaných nemovitostí. Rozvrhem práce byla k rozhodování ve věci určovací žaloby stěžovatele určena samosoudkyně JUDr. Jana Profousová. Z důvodů vážných pochybností o nepodjatosti JUDr Jany Profousové vznesl (opakovaně, avšak na základě jiných skutečností) právní zástupce stěžovatele námitku její podjatosti. Předmětnou námitku podjatosti podal právní zástupce stěžovatele na základě jednání samosoudkyně, která prý z archivu osobně obstarala listiny, týkající se především osoby otce stěžovatele a tyto listiny provedla k důkazu, ačkoli žádná ze stran takový důkazní návrh neučinila. Proti uvedenému postupu brojil stěžovatel včasnou námitkou podjatosti soudkyně. Krajský soud však napadeným usnesením rozhodl tak, že JUDr. Profousová není vyloučena z projednávání věci, a to s odkazem na § 14 odst. 4 o.s.ř. ve spojení s ust. § 120 odst. 3 o.s.ř. Shora uvedeným postupem však došlo - podle názoru stěžovatele - k takovému jednání soudkyně, které zasáhlo do vedeného sporného řízení tím, že soudkyně obstarala listiny, ačkoli tato povinnost stíhá účastníky řízení. Přitom platí, že skutečnosti, které účastník netvrdí, resp. neprokazuje, nemohou být podkladem rozhodnutí soudu. Princip rovnosti, který se odráží i v zásadě dispoziční, spočívá v tom, že se ve sporném řízení střetávají dvě strany rozdílných zájmů a názorů, tyto strany tvrdí a prokazují určité skutečnosti a soud rozhoduje na základě stavu takto zjištěného. Obě strany mají přitom stejné právo před soudem skutečnosti tvrdit a tyto skutečnosti prokazovat. Jestliže však soud do tohoto vyváženého vztahu vstoupí a na základě svého šetření, které může od počátku vést jedině ke zjištění okolností svědčících žalovanému, obstará listinné důkazy, způsobí takovým jednáním nerovnováhu mezi účastníky, neboť jednomu z nich poskytuje bezplatně své služby směřující jednostranně k úspěchu tohoto účastníka ve věci a druhému účastníku de facto naznačuje, komu soud straní a kdo bude mít ve věci úspěch. Zvýhodněný účastník tedy - podle stěžovatele - získává bezplatnou pomoc státem placeného právního odborníka, který zároveň plní funkci arbitra sporu. Tím současně dochází k porušení rovnosti zbraní.

Stěžovatel ústavní stížnost spojil podle § 74 zákona o Ústavním soudu s návrhem na zrušení § 14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jenž je podle jeho názoru rovněž v nesouladu s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatu ústavní stížnosti tvoří přesvědčení stěžovatele, že napadeným rozhodnutím krajského soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva, neboť o jeho žalobě prý bude rozhodovat podjatý soudce. S ohledem na svoji dosavadní judikaturu - týkající se problematiky možné podjatosti soudce obecného soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 182/99, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, str. 169 a násl.) - Ústavní soud stěžovateli přezkum ústavnosti napadeného rozhodnutí neodepřel, leč dospěl k názoru, že ve zkoumaném případě k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. V této souvislosti lze obecně připomenout, že subjektivní hledisko účastníka řízení o podjatosti konkrétního soudce sice může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít na základě hlediska objektivního; to mj. znamená, že nelze vycházet pouze z vlastních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani - pouze - z pocitů příslušného soudce, nýbrž z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou.

Z relevantní části napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 29. 4. 2005, č. j. 1 Nc 2418/2005-191 vyplývá, že uvedený soud argumentuje zejména tím, že okolnosti, spočívající v postupu soudce v řízení, důvodem pro jeho vyloučení bez dalšího nejsou, což výslovně stanoví právě již zmíněné ustanovení § 14 odst. 4 o.s.ř. Stěžovatel jako žalobce - podle krajského soudu - neuvedl žádnou ze skutkových podstat, s nimiž zákon vyloučení soudce spojuje (že by dotčená soudkyně měla např. jakýkoli, a to i příbuzenský či jiný bližší osobní vztah k některému z účastníků, jejich zástupcům nebo měla vztah k projednávané věci, tedy že by na výsledku řízení v této věci byla nějak zainteresována). Takové skutečnosti nevyplývají ani z obsahu spisu a ani z vyjádření dotčené soudkyně. K samotné stěžejní námitce, ze které stěžovatel údajnou podjatost dovozuje, krajský soud prohlásil, že s ohledem na ust. § 120 odst. 3 o.s.ř. může soud provést ve sporném řízení jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Zákon tedy připouští i provedení důkazů z vlastní aktivity soudu; hranice této vlastní aktivity je vytyčena tak, že soud nemůže do sporu vnášet skutečnosti, pro které není podklad v obsahu spisu a v průběhu vlastního dokazování (soud by neměl po důkazech pátrat). Jestliže má rozhodnutí odpovídat hmotnému právu, musí soud mít možnost zjistit i ty skutečnosti rozhodné dle hmotného práva, k jejichž prokázání účastníci potřebné důkazy nenavrhli. Krajský soud dodal, že jmenovaná soudkyně svůj postup vysvětlila tím, že dle rozvrhu práce rozhoduje řadu sporů žalobce (o určení vlastnictví k nemovitostem); v jednom ze spisů byl navržen důkaz spisem, který se týká osoby žalobce a je uložen v archivu. Obstarané listiny soudkyně založila do (všech) soudních spisů žalobce. Krajský soud proto její postup vyhodnotil tak, že jde o postup soudkyně v důkazním řízení, který sám o sobě důvodem k vyloučení soudce ve smyslu ust. 14 odst. 4 o.s.ř. být nemůže.

S těmito závěry se lze - ve vztahu ke všem podstatným okolnostem zkoumané věci - ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud totiž doplňuje, že jestliže soudce obecného soudu postupuje - jako v daném případě - v mezích stanovených procesními předpisy, nelze než takový postup považovat za výraz jeho právního názoru na řešení konkrétních procesních situací, neboť pohnutky, jež soudce k určitému postupu v řízení vedou, není ani možné objektivně analyzovat. Soudce je vždy v konečném důsledku povinen zaujmout určité stanovisko a zvolit adekvátní postup v řízení, přičemž, byla-li by z každého jeho stanoviska, vedoucího např. k určitému úkonu, dovozována soudcova podjatost, relativizovalo by to samotnou možnost soudního rozhodování. Omezení zakotvené v § 14 odst. 4 občanského soudního řádu (podle něhož důvodem vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci) není na újmu ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, do nějž lze zahrnout i právo na zákonného soudce a rovnost účastníků řízení, což ovšem platí pouze v případě, že soudce svým postupem nevybočí z mezí procesních pravidel. Jestliže by tak učinil, není ostatně mnohdy námitky podjatosti ani třeba, neboť účastníci řízení disponují jinými účinnými procesními prostředky, jimiž mohou vadný postup soudu zhojit.

Součástí práva na spravedlivý proces - jak již bylo uvedeno - je i právo na zákonného soudce; lze tedy usuzovat, že pokud by se krajský soud s námitkou podjatosti soudce nevypořádal, vybočil by svým postupem z mezí ústavnosti. K tomu však v souzené věci nedošlo, jelikož krajský soud o námitkách stěžovatele rozhodl a své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbývá než považovat napadené rozhodnutí za ústavně konformní; v dalším lze v podstatě odkázat na argumentaci v něm obsaženou (srov. výše).

Poněvadž Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Byla- li ústavní stížnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je- li totiž u samotného návrhu na zahájení řízení zjištěn některý z důvodů, pro který takový návrh musí být odmítnut (srov. ust. § 43 zákona o Ústavním soudu), odpadá tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení (srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 4, usn. č. 22, str. 351).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. června 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.