I. ÚS 488/17
I.ÚS 488/17 ze dne 14. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Hnilem, advokátem, se sídlem Bašty 415/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 14. prosince 2016 č. j. 4 Tdo 1510/2016-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a upozorňuje, že v důsledku porušení tohoto práva došlo i k zásahu do jeho práva na osobní svobodu a ochranu vlastnictví.

2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatel byl uznán vinným přečinem podvodu, kterého se dopustil tím, že si půjčil peníze v částce 22 000 Kč, přičemž již od počátku jednal v úmyslu půjčenou částku nevrátit, neboť věděl, že na to nemá finanční prostředky, doposud částku i přes řadu výzev nevrátil, přičemž se toho jednání dopustil přesto, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 1. 2010 sp. zn. 2 T 41/2009, byl uznán vinným trestným činem podvodu. Za tento přečin a současně sbíhající přečin úvěrového podvodu, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 2 T 301/2013 mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výši 20 měsíců. Stěžovatel v řízení navrhoval svědecké výpovědi, které měly prokázat, že se pokoušel dluh nějak zaplatit a že měl chodit do zaměstnání, aby si něco vydělal. Nejvyšší soud dal nejprve v původním řízení stěžovateli zapravdu a zrušil rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že odvolací soud v předchozím řízení o odvolání stěžovatele jako obviněného a jeho rodičů opomenul jakkoliv reagovat na některé jejich důkazní návrhy. Proto Nejvyšší soud po zrušení usnesení uložil odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl, a to včetně posouzení důkazních návrhů - a tyto buď s adekvátním odůvodněním zamítl, či je ve veřejném zasedání provedl a zahrnul do úvah o skutkovém stavu věci. Odvolací soud v rámci v pořadí druhého řízení o odvolání obviněného a jeho rodičů předvolal několik svědků, vyzval stěžovatele k předložení tvrzené pracovní smlouvy a vyžádal potvrzení o zaměstnání stěžovatele. Fakticky odvolací soud provedl důkaz výslechem jedné svědkyně, další dva svědci se nedostavili, tvrzený zaměstnavatel na výzvy soudu nereagoval a stěžovatel pracovní smlouvu nepředložil. Odvolací soud ve veřejném zasedání dále provedl důkazy čtením listin - zejm. rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně pod č. j. 261/2010-161, e-mailovou zprávou od poškozeného, plnou mocí k vozidlu Seat Leon, fakturou na částku 46 922 Kč týkající se společnosti ECHO STAVBY s. r. o. aj. Na základě doplněného dokazování a ve spojitosti s důkazy provedenými u soudu prvního stupně odvolací soud opakovaně dospěl k závěru, že je naprosto zřejmý podvodný úmysl stěžovatele ve vztahu k poškozenému, neboť od samého počátku sjednání půjčky nechtěl finanční hotovost vrátit. Z hlediska viny obviněného (subjektivní stránky trestného činu podvodu) je v zásadě irelevantní, zda měl v době sjednání půjčky úmysl finanční hotovost nesplácet, protože nechtěl, nebo zda měl podvodný úmysl spočívající v tom, že si byl vědom své finanční situace a věděl, že z finančních důvodů nebude schopen půjčku ve sjednané době splatit. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o nadbytečnosti provedení ostatních důkazních návrhů obhajoby. Skutečnost, kterou měla dokazovat první skupina svědků (vykonávání činností obviněného pro poškozeného za účelem "naturální" splátky dluhu), nebyla okolností významnou pro trestní řízení, neboť poškozený uzavřel smlouvu o půjčce finančních prostředků se lhůtou jejich splatnosti, nikoliv s naturálním plněním. Z doplněného dokazování navíc nebyla zjištěna žádná domluva mezi obviněným a poškozeným. I výslech svědků z "druhé skupiny" (prokázání zaměstnaneckého poměru obviněného u společnosti ECHO STAVBY s. r. o.) se v návaznosti na závěr soudu o úmyslu obviněného peníze nesplácet skutečně jeví jako nadbytečný, neboť odvolací soud shledal, že případná budoucí potenciální finanční situace obviněného neměla pro jeho úmysl zásadní význam. Nejvyšší soud připustil, že postup odvolacího soudu při přípravě v pořadí druhého veřejného zasedání o odvolání obviněného a jeho rodičů nebyl zcela konzistentní. Krajský soud v Brně měl buď zmíněné důkazní návrhy rovnou zamítnout jako nadbytečné, nebo trvat na jejich zajištění a provedení. Na druhou stranu s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, zejména k průběhu důkazního řízení, se lze ztotožnit se závěry soudu, že tyto důkazy by nemohly mít na zjištěný skutkový stav žádný podstatný vliv. Opakované důkazní řízení vyvolané kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu z podnětu dovolání stěžovatele již nedosahuje takových vad, jež by opravňovaly zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, přičemž odvolací soud v zásadě postupoval v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu učiněným v předchozím dovolacím řízení. V řízení byly odstraněny vady spočívající v neodůvodnění neprovedení navržených důkazů a nejedná se již o situaci, na kterou by dopadal závěr o ústavně nepřípustných "opomenutých důkazech".

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy nesprávně a jednostranně hodnotily důkazní materiály týkající se trestného činu, za nějž byl odsouzen, a vyložily důkazy jednostranně v jeho neprospěch. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zopakoval své výhrady o neprovedených důkazech předložené již Nejvyššímu soudu a poukázal na to, že postup krajského soudu byl kritizován i Nejvyšším soudem a státním zastupitelstvím. Následné hodnocení dovolacího soudu o tom, že se lze ztotožnit se závěry odvolacího soudu, že tyto důkazy by nemohly mít na zjištěný skutkový stav žádný podstatný vliv, jsou podle stěžovatele v rozporu s nálezy Ústavního soudu, neboť dovolací soud činí takové závěry bez jakékoli znalosti obsahu těchto důkazů. Obecné soudy měly náležitě zvažovat povahu a závažnost trestného činu a použít zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, neboť mezi stěžovatelem a poškozeným šlo v prvé řadě o soukromoprávní spor. Podle stěžovatele též obecné soudy v rámci ukládání trestu odnětí svobody nikterak nezohlednily skutečnost, že stěžovatel s přítelkyní dostali do pěstounské péče dvě nezletilé děti, které byly ze strany svých biologických rodičů týrány a nyní našly klid a nové rodinné zázemí v domácnosti stěžovatele a jeho přítelkyně, přičemž trest odnětí svobody zasáhne fatálně do rodinného života dvou nezletilých děti, které si samy prožily velmi nepěkné zážitky s rodiči a našly oporu a vzor ve stěžovateli a jeho přítelkyni. K tomu stěžovatel přiložil kopii rozhodnutí okresního soudu, jímž se dvě děti svěřují předběžně do péče sestry své matky, v němž však není uvedeno ani slovo o stěžovateli.
4. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje zejména námitky ze svého dovolání, které byly vypořádány (jak je výše uvedeno) již v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Důvody, proč byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, jsou pak přesvědčivě obsaženy jak v rozsudku okresního soudu, tak i v rozhodnutí soudu odvolacího. Stěžovatel se totiž obdobného jednání dopustil osmkrát a právě skutek, za nějž byl odsouzen v řízení, ukončeném napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, spáchal ve zkušební době, kdy byl po podmíněném propuštění. Tvrzení, že mu byly nějaké děti svěřeny do pěstounské péče, stěžovatel Ústavnímu soudu nedoložil, proto se tímto argumentem (který však nemá žádnou relevanci pro rozhodování o vině a trestu) Ústavní soud nezabýval.

6. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, není v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, argumenty uvedené v ústavní stížnosti nedosáhly hranice ústavnosti.

7. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadeným rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.