I. ÚS 488/10
I.ÚS 488/10 ze dne 30. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného Mgr. Monikou Hulovou, advokátkou se sídlem Podbrahy 40, p. Předměřice nad Jizerou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1214/2009, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 2009, čj. 23 To 427/2009 - 290, a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 30. 4. 2009, čj. 1 T 30/2009 - 240, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností L. B. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c), d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Označeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 TrZ, spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TrZ, trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) TrZ ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 TrZ, spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TrZ a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 TrZ. Trestné činy spáchal s dalšími dvěma osobami tím, že s nožem v ruce požadovali po K. W. S., občanovi Spolkové republiky Německo (dále jen "poškozený"), finanční hotovost ve výši 1.000 EUR, jako "pokutu" za sex s prostitutkou ve věku šestnáct let, sedící s ním ve vozidle (Z. V.). Pro případ, že nezaplatí, mu vyhrožovali rozbitím vozidla, které zablokovali a zakázali mu odjet z místa činu. Přikázali mu nasednout do vozidla, s nímž přijeli. Po příjezdu k bankomatu poškozený využil nepozornosti stěžovatele a spoluobviněného a z místa utekl. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.

Stěžovatel tvrdil, že se trestného činu loupeže nedopustil. Zpochybnil věrohodnost poškozeného a svědkyně Z. V.é, která měla dvakrát změnit výpověď. Dále tvrdil, že rekognice byla provedena nezákonně. Nůž byl součástí kleštiček na nehty, tři centimetry dlouhý, a nikoli deset centimetrů. Nebyl vyslechnut řidič červené Felicie, který měl přivézt svědkyni V. k poskytování sexu. Dále napadl postup ustanovené obhájkyně s tím, že jej řádně nehájila. Odvolací soud pochybil v tom, že k návrhu stěžovatele nevyslechl jím navrženou svědkyni.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se předně musel vypořádat se skutečností, že stěžovatel, jak vyplývá z jím formulovaného petitu ústavní stížnosti, nenapadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2009, sp. zn. 7 Tdo 307/2009, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Ve vztahu k němu stěžovatel žádnou konkrétní argumentaci neuplatnil, pouze na něj odkázal. Tím postavil Ústavní soud před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Vzhledem k tomu, že stěžovatel k ústavní stížnosti připojil i kopii zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu a v odůvodnění, byť jen formálně, na ně poukázal, je zřejmé, že jeho ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Proto Ústavní soud podrobil ústavnímu přezkumu i označené usnesení Nejvyššího soudu.

V této souvislosti však Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout, že i přes rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí ve věci Bulena proti České republice ze dne 20.4. 2004) je podle své ustálené judikatury vázán rozsahem a obsahem podaného návrhu a ve svém rozhodnutí z jeho hranic vykročit nemůže (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 16/94). Pokud tedy stěžovatel požadoval zrušit pouze rozsudek soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, bez ohledu na existující rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, je třeba připomenout, že rozhodnutí obecných soudů ve věci samé jsou vzájemně provázána a nelze připustit situaci, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího by bylo zrušeno a rozhodnutí dovolacího soudu ponecháno v platnosti. Taková situace by byla nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby petit ústavní stížnosti vždy směřoval proti všem rozhodnutím, týkajícím se merita věci, neboť na sebe obsahově navazují, jsou vzájemně provázána a tvoří jeden neoddělitelný celek.

Pokud jde o věc samou, Ústavní soud především konstatuje, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti. Proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej učinily obecné soudy v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím či dovolacím řízení, pohledem "další odvolací instance" a z hledisek běžné zákonnosti.

V daném případě je zřejmé, že argumenty stěžovatele postrádají ústavněprávní relevanci. Zopakoval totiž námitky týkající se hodnocení důkazů, které uplatnil již v průběhu pravomocně ukončeného trestního řízení v rámci své obhajoby a v opravných prostředcích. Pokusil se je neúspěšně podřadit pod jednotlivé principy, vážící se k dokazování, které Ústavní soud zformuloval ve své konstantní judikatuře, a nabídl vlastní verzi hodnocení důkazů s cílem dosáhnout zproštění obžaloby pro trestný čin loupeže. Po Ústavním soudu tak požadoval, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší, s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Obecné soudy při posuzování věci respektovaly zásady plynoucí z trestního řádu. Dodržely i zásady transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí. Svá rozhodnutí řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, a to i ve vztahu ke stěžovatelem zpochybňované věrohodnosti poškozeného a svědkyně Z. V., k níž uvedly, že pouze její první výpověď, která korespondovala s dalšími důkazy, lze považovat za věrohodnou. Její pozdější výpovědi, změněné výrazně ve prospěch stěžovatele a dalších dvou obviněných, jsou ve světle provedených důkazů nepravdivé. Odkazem na výpověď poškozeného, který přesně popsal nůž stěžovatele a svědkyně, která vypověděla, že stěžovatel vytáhl z kapsy vystřelovací nůž, obecné soudy zhodnotily tvrzení stěžovatele o malém nožíčku jako dodatečně vymyšlené a nelogické.

Odvolací soud se v odůvodnění svého usnesení dobře vypořádal se všemi odvolacími argumenty stěžovatele. Rozvedl důvody, pro které nepovažoval za nutné řízení doplňovat o další důkazy a jeho závěr lze, vzhledem k provedenému dokazování a logicky odůvodněným skutkovým závěrům, pokládat za přesvědčivý a srozumitelný. Za těchto okolností tedy stačí odkázat na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, jako ústavně souladného výrazu nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, nevykazujícího žádné prvky svévole.

Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud nebyl stěžovatel spokojen s postupem ustanoveného obhájce, nelze nápravu sjednat jinak než cestou příslušné profesní organizace - České advokátní komory, nikoli cestou ústavní stížnosti.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2010

Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.