I. ÚS 486/05
I.ÚS 486/05 ze dne 11. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci stížnosti J. V., zast. JUDr. Danielou Burešovou, advokátkou, sídlem Karlovarská 111/814, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.6.2005, č.j. 22 Cdo 1305/2004-265, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.2.2000, č.j. 55 Co 40/2000-59, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16.11.1999, č.j. 11 C 143/98-32, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, tj. Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"). Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatelka v návrhu na zahájení řízení uvedla, že společně se společností OPZ PLUS, a.s., podala dne 26.10.1998 žalobu o určení, že tato společnost je vlastníkem specifikovaných nemovitostí v kat. úz. Staré Město a kat. úz. Nové Město, když "Prohlášení zakladatele OPZ PLUS, a.s., o nepeněžitém vkladu do základního jmění akciové společnosti C - majetkový fond, a.s. ze dne 22.3.1995" je absolutně neplatné. V další části návrhu popsala stěžovatelka průběh sporu a vyjádřila názor, že napadenými rozsudky bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, protože byly porušeny procesní zásady a právo na spravedlivý proces, zejména ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z těchto důvodů navrhla, aby Ústavní soudu napadené rozsudky zrušil.

Relevantní znění příslušného článku Listiny, který upravuje základní právo, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Z listinných důkazů Ústavní soud zjistil, že společnost OPZ PLUS, a.s., se žalobou vůči žalované C-majetkový fond, a.s., domáhala určení, že je vlastnice, resp. spoluvlastnice, v žalobě specifikovaných nemovitostí. Stěžovatelka se též domáhala určení, že společnosti OPZ PLUS, a.s., náleží specifikované spoluvlastnické podíly k nemovitostem, přičemž právní zájem odvozovala ze svého postavení menšinové spoluvlastnice dotčených nemovitostí. Obvodní soud rozsudkem ze dne 16.11.1999, č.j. 11 C 143/98-32, žalobu zamítl. Soud připustil, že žalobkyně mají naléhavý právní zájem na určení, avšak "Prohlášení zakladatele" shledal platným. Městský soud rozsudkem ze dne 24.2.2000, č.j. 55 Co 40/2000-59, potvrdil výrokem pod bodem I. prvostupňový rozsudek ohledně pozemků parc. č. 840, parc. č. 841 v kat. úz. Staré Město, pozemku parc. č. 509 a podílu ve výši id. 7/8 na pozemku parc. č. 31/2 v kat. úz. Nové Město. Výrokem pod bodem II. určil, že žalobkyně OZP PLUS, a.s., je vlastníkem, resp. spoluvlastníkem, budov na těchto pozemcích. "Prohlášení zakladatele" hodnotil městský soud jako určité jen ohledně pozemků. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (s přihlédnutím k procesnímu nástupnictví jím byl vedlejší účastník), a to do výroku pod bodem II., stěžovatelka do výroku pod bodem I. a společnost OPZ PLUS, a.s., též do potvrzujícího výroku. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23.6.2005, č.j. 22 Cdo 1305/2004-265, nejprve výrokem pod bodem I. odmítl dovolání společnosti OPZ PLUS, a.s, jako odvolání podané osobou, která není účastníkem řízení, protože na její místo vystoupila v odvolacím řízení konkurzní správkyně. Dále Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky směřující proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě společnosti OPZ PLUS, a.s, protože není účastnicí tohoto řízení. Na tomto místě Nejvyšší soud připomenul, že stěžovatelka podala žalobu na určení vlastnictví ke spoluvlastnickému podílu k pozemku parc. č. 31/2 v kat. úz. Nové Město, nikoliv na určení vlastnictví k dalším pozemkům (tuto žalobu podala společnost OPZ PLUS, a.s., a žalobkyně nebyly v postavení nerozlučných společníků). Nejvyšší soud zrušil ty části rozsudku městského soudu i rozsudku obvodního soudu, kterými bylo rozhodnuto o žalobě společnosti OPZ PLUS, a.s., jimiž soudy rozhodly jako soudy věcně nepříslušné a věci postoupil městskému soudu. Ohledně žaloby stěžovatelky, kterou se domáhala určení, že OPZ PLUS, a.s., je vlastníkem ideálních 7/8 pozemku parc. č. 31/2 a budovy č.p. 2074 na pozemku parc. č. 31/2, vše v kat. úz. Nové Město, Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (současně připomenul, že k projednání samostatné žaloby společnosti OPZ PLUS, a.s., na určení spoluvlastnického podílu v rozsahu 7/8 k budově č.p. 2074 je věcně příslušný krajský soud).

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí i mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s § 75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4). Specifičnost ústavní stížnosti se projevuje, kromě jiného, zejména v tom, že k jejímu podání může zásadně dojít až subsidiárně, tedy až po vyčerpání všech jiných prostředků k ochraně práva. Z povahy ústavní stížnosti také plyne, že základní podmínkou její přípustnosti je existence pravomocného rozhodnutí, popř. existence jiného zásahu. To znamená, že zásadě nelze napadnout postup nalézacího soudu, když řízení ještě probíhá; lze však napadnout pouze taková rozhodnutí, která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení.

Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Stěžovatelka napadla rozsudky obecných soudů vydané ve sporu o určení vlastnictví souboru nemovitostí. Avšak v té části sporu, která se jí přímo dotýká, tj. v určení, že společnost OPZ PLUS, a.s., je vlastníkem id. 7/8 pozemku parc. č. 31/2 v kat. úz. Nové Město a budovy č.p. 2074 na tomto pozemku, soudní řízení není dosud pravomocně ukončeno (viz výrok III. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.6.2005, č.j. 22 Cdo 1305/2004-265). V dalších částech sporu, v nichž jde o určení výlučného vlastnického práva společnosti OPZ PLUS, a.s., k jiným nemovitostem, nemohlo jakékoliv rozhodnutí obecného soudu způsobit zásah do stěžovatelčiných základních práv a svobod, neboť není s touto společností v postavení nerozlučných společníků (jak správně dovodil Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 11 a násl.).

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zčásti podaný osobou zjevně neoprávněnou podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2005

Ivana Janů v.r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.