I. ÚS 481/05
I.ÚS 481/05 ze dne 3. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudkyň Vlasty Formánkové a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti GAHR International CZ, spol. s r.o., se sídlem Brno, Uzbecká 6, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem Hradec Králové, Orlická 163, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 11. 5. 2005, č.j. 1 Afs 40/2004, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2003, sp.zn. 29 Ca 217/2001, rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 30. 4. 2001, č.j. 1523/2001-01-0101 a rozhodnutí Celního úřadu Brno I. ze dne 19. 10. 2000, č.j. 5415/1-0172/99

t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a doplněnou na výzvu Ústavního soudu dne 23. 1. 2006, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 5 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Všechna napadená rozhodnutí se týkají celního dluhu a postavení stěžovatelky jako celního dlužníka. Rozhodnutím Celního úřadu Brno I. bylo stěžovatelce uloženo uhradit celní dluh ve výši 211.929,- Kč. K odvolání stěžovatelky změnilo Celní ředitelství v Brně toto rozhodnutí co do právní kvalifikace dlužníka, vzniku a určení celního dluhu. Jinak ovšem zůstalo prvostupňové rozhodnutí nezměněno. Stěžovatelka dále využila své možnosti podat správní žalobu podle soudního řádu správního. O té rozhodoval Krajský soud v Brně, který žalobu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí si stěžovatelka podala kasační stížnost, avšak i tato byla Nejvyšším správním soudem ČR zamítnuta.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že meritum věci tkví v tom, že podle ust. § 240 odst. 3 písm. d) zákona č. 13/1993 Sb. (dále jen "celní zákon"), ve znění platném do 30. 6. 2002, je dlužníkem osoba, která má plnit povinnosti vyplývající z dočasného uskladnění zboží nebo z režimu, do kterého bylo zboží propuštěno. Podle závěru všech ve věci rozhodujících orgánů je tímto dlužníkem stěžovatelka. Tato odpovědnost je konstruována jako objektivní. S tímto závěrem však stěžovatelka nesouhlasí a udává, že nesprávnou aplikací zákona byla majetkově postižena za jednání, kterého se nedopustila. V tomto postupu shledává porušení svých základních práv.

Ve vyjádření, které k ústavní stížnosti zaslal Nejvyšší správní soud, tento opakuje své úvahy stran právního posouzení věci a dodává, že odůvodnění napadené kasační stížnosti považuje za dostatečně podrobné a v dalším na něj odkazuje. Má za to, že jeho rozhodnutí není v rozporu s Listinou a navrhuje, aby Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, popř. nálezem zamítl. Toto vyjádření nevzal Ústavní soud za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového oproti napadenému rozsudku tohoto soudu nepřináší.

Především Ústavní soud připomíná, že jeho postavení v systému českého soudnictví mu neumožňuje přezkoumávat otázky aplikace a interpretace tzv. "jednoduchého" práva. Ústavní soud není další instancí v soustavě soudů obecných, je konstituován mimo tuto soustavu jako orgán ochrany ústavnosti. Přezkum napadených rozhodnutí státních orgánů tedy provádí na jiné rovině, na rovině respektování základních práv a svobod. Dle názoru Ústavního soudu argumenty použité v předložené stížnosti této roviny nedosahují.

S odkazem na svá dřívější rozhodnutí (srovnej např. nález sp.zn. I.ÚS 95/96, usnesení sp.zn. II.ÚS 489/97) Ústavní soud uvádí, že deklarant (dovozce) je odpovědný za ochranu dováženého zboží proti ztrátě, odcizení a poškození. Pokud této své odpovědnosti nedostojí, vzniká mu povinnost uhradit clo. Existence této povinnosti je nezávislá na jakékoli nahodilé okolnosti, jakou je např. i odcizení zboží. Lze tedy říci, že aplikace i interpretace použitých zákonných ustanovení byla zcela ústavně konformní a postupem soudů i správních orgánů nemohlo dojít k porušení základních práv stěžovatelky.

Vzhledem k výše uvedeným okolnostem Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2006

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.