I. ÚS 480/05
I.ÚS 480/05 ze dne 11. 7. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


I. ÚS 480/05









Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. S., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, K. Sliwky 126/18, 733 01 Karviná-Fryštát, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. 2 Zt 457/2005, a proti usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství Karviná, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, ze dne 9. 6. 2005, ČTS: ORKA-60/HK-02-2005, za účasti Okresního státního zastupitelství v Karviné a Policie České republiky, Okresního ředitelství Karviná, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení a navrhuje ústavnímu soudu jejich zrušení.

Usnesením Policie České republiky, Okresního ředitelství Karviná, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, ze dne 9. 6. 2005, ČTS: ORKA-60/HK-02-2005, bylo podle § 160 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele z trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že v měsíci listopadu 2004 se záměrem poškodit ředitele společnosti Technické služby Karviná, a. s., J. M. rozeslal řadě osob písemnost označenou "Zpráva o stavu společnosti Karviná, a.s.", v níž o poškozeném sděloval nepravdivé údaje.

Usnesením Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. 2 Zt 457/2005, byla podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stěžovateli zamítnuta jako nedůvodná stížnost proti výše uvedenému usnesení o zahájení trestního stíhání.

Stěžovatel tvrdí, že těmito usneseními byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 17 odst. 1, odst. 2, odst. 4, a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Znění relevantních ustanovení je následující:

Článek 17

(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.

(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.

(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Článek 39

Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti podrobněji uvádí, že jako dlouholetý zaměstnanec společnosti Technické služby Karviná, a. s., po svém propuštění, které považuje za nezákonné, se rozhodl informovat představenstvo společnosti, její dozorčí radu a zastupitelstvo města Karviná o svých poznatcích týkajících se nehospodárného a ekonomicky nevýhodného způsobu řízení společnosti jejím ředitelem J. M. Bez ohledu na otázku důvodnosti či objektivní správnosti tvrzených skutečností stěžovatel považuje postup orgánů činných v trestním řízení za bezdůvodnou kriminalizaci svých názorů. Proto považuje stěžovatel za evidentní, že jeho jednání nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu pomluvy dle § 206 trestního zákona, neboť je právem každého občana upozornit na své poznatky či podezření týkající se špatného hospodaření společnosti ve vlastnictví města. Zdůrazňuje, že zprávu nikde nezveřejňoval, toliko ji zaslal na vědomí představenstvu, dozorčí radě a městskému zastupitelstvu, které následně vytvořily komisi, jež část námitek shledala důvodnými. Vzhledem k postupu orgánů činných v trestním řízení tak stěžovatel shledává, že již v této fázi trestního řízení je nutný zásah Ústavního soudu.

Ústavní soud po přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledává, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právní kvalifikací jednání označeného v usnesení o zahájení trestního stíhání.

Mezi základní atributy ústavní stížnosti náleží mimo jiné také požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanoveních § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje.

Ústavní soud proto připomíná svoji ustálenou judikaturu vztahující se k možnosti přezkoumat usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. usnesení státního zástupce o zamítnutí stížnosti proti tomuto usnesení. Dle již dříve vyslovených závěrů přichází ústavní stížnost v úvahu pouze za situace, kdy by po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele bylo zahájení trestního stíhání spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možné odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zatčení, zadržení podle § 75 trestního řádu).

Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud rovněž zdůraznil, že Ústavnímu soudu, z hlediska jemu Ústavou a zákonem vytyčených pravomocí, nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 trestního řádu) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání; jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02, toto rozhodnutí i další citované nálezy jsou přístupné např. na http://www.judikatura.cz). Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (sp. zn. III. ÚS 539/98).

Trestní řízení je proces poznávání a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Průběžně podléhá kontrole jednotlivých orgánů činných v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné protiústavní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i obecnými soudy. Skutečnosti uváděné stěžovatelem v projednávané ústavní stížnosti, o které opírá své argumenty svědčící o neodůvodněnosti trestního stíhání, budou tedy nadále předmětem zkoumání orgánů činných v trestním řízení a bylo by předčasné, pokud by je v této fázi hodnotil Ústavní soud.

Předmětem přezkumu Ústavním soudem mohou být nyní pouze námitky směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadených usnesení, které by svědčilo o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Také v tomto směru je ovšem třeba mít na zřeteli, že zahájení trestního stíhání je prvotní či úvodní fází trestního řízení, v němž skutečnosti svědčící o spáchání konkrétního trestného činu nelze mít vůbec postaveny najisto. Tomu musejí nutně korespondovat požadavky kladené na preciznost a přesnost odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení státního zástupce o stížnosti obviněného. Z hlediska ústavních kautel - které se, nutno dodat, zcela nekryjí s požadavky na zákonnost - je především třeba trvat na tom, aby z odůvodnění bylo patrno, ze kterého skutku je osoba obviněna, a které skutečnosti odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Tyto skutečnosti by měly mít logickou návaznost svědčící o důvodech se domnívat, že jednáním obviněného byl spáchán trestný čin, a to v rozsahu nikoliv zcela vyčerpávajícím, nýbrž takovém, který úvodní fáze trestního stíhání vůbec umožňuje.

Z odůvodnění napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání však nevyplývá libovůle policejního orgánu, když vyložil z jakého trestného činu je stěžovatel obviněn a jaké skutečnosti k těmto závěrům prozatím vedly. Rovněž tak usnesení státního zástupce nelze považovat za projev libovůle, pokud je z něj patrno, v jakém rozsahu usnesení policejního orgánu přezkoumával a jaké skutečnosti měl za podstatné vzhledem k odůvodněnosti zahájení trestního stíhání.

Z toho důvodu Ústavní soud neshledal podmínky pro zásah do trestního řízení v jeho nynější fázi, což ovšem neznamená, že by v budoucnu, pokud by trestní stíhání vyústilo v pravomocné rozhodnutí soudu o vině a trestu, na přezkum rezignoval. Výsledek trestního řízení však nelze v žádném případě předjímat (srov. nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 4/04).

Nad rámec výše uvedeného považuje Ústavní soud za důležité připomenout, že trestní právo poskytuje zcela krajní prostředky pro postih jednání, které má soukromoprávní základ, a to pro případy, kdy jsou ohroženy celospolečenské zájmy a hodnoty. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je však nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. Ústavní soud k tomu dodává, že je v právním státě nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (srov. nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 4/04). Jak uvedeno shora, je v daném případě na orgánech činných v trestním řízení, popřípadě na obecných soudech, aby tyto skutečnosti byly v trestním řízení objasněny.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2006

František Duchoň předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.