I. ÚS 48/05
I.ÚS 48/05 ze dne 27. 7. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


I. ÚS 48/05









Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti J. S., zast. JUDr. Evou Ptáčkovou, advokátkou, sídlem Trojická 20, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.10.2004, č.j. 26 Cdo 1976/2004-122, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16..2004, č.j. 28 Co 8/2004-110, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17.9.2003, č.j. 8 C 110/2000-97, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a družstva DOHODA, bytové družstvo, sídlem U Svépomoci 883/2, Praha 4, zast., JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Křižíkova 16, Praha 8, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka ústavní stížnosti, podanou k poštovní přepravě 26.ledna 2005, napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, primárně rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") a ve spojení s rozsudkem (pozn. správně "usnesením", v podání ze dne 10.2.2005 již takto označeným) Nejvyššího soudu a domáhala se jejich zrušení. Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V návrhu na zahájení řízení stěžovatelka uvedla, že rozsudkem městského soudu byl potvrzen rozsudek obvodního soudu, kterým jí byla, jako žalované, uložena povinnost vyklidit konkretizovaný byt v přízemí domu v Praze 4 a vyklizený předat žalobci do 6 měsíců od právní moci rozsudku. V zákonné lhůtě podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Stěžovatelka považuje rozhodnutí obecných soudů za nezákonná a kolidující s čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). V další části ústavní stížnosti stěžovatelka popsala vývoj sporu, přičemž zdůraznila, že povinnost vyklidit byt jí byla uložena za objektivně existujícího stavu jejího členství v družstvu DOHODA, bytové družstvo, které je vlastníkem domu, v němž se byt nachází, a existence jejího práva nájmu k předmětnému bytu a existence jejího práva na převod bytu do vlastnictví. Podstata stěžovatelčiny argumentace je založena na tvrzení o konkludentním vzniku nájemní smlouvy v době, kdy pro nájemní smlouvu k bytu nebyla předepsána písemná forma, čemuž korespondovalo i jednání právního předchůdce vedlejšího účastníka a samotného vedlejšího účastníka, které vždy bylo ve vztahu k ní v rovině pronajímatele k nájemci, a soudy se - dle stěžovatelčina přesvědčení - s tímto vznikem nájmu nevypořádaly. Jimi zaujatý výklad § 686 obč. zákoníku vytváří prostředí právní nejistoty v zákon, pokud k jeho aplikaci dochází v rozporu se zněním zákona. K podání návrhu na zrušení usnesení Nejvyššího soudu vede stěžovatelku závěr z usnesení Ústavního soudu ze dne 13.12.2004, sp.zn. III. ÚS 666/04.

Z předložených listinných podkladů, jakož i z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se žalobou domáhal, aby stěžovatelce byla uložena povinnost vyklidit předmětný byt, protože jej užívá bez právního důvodu. Po několika jednáních obvodní soud rozsudkem ze dne 28.11.2001, č.j. 8 C 110/2000-51 žalobě vyhověl, protože dospěl k závěru, že stěžovatelka užívá předmětný byt (původně užívaný na základě smlouvy o dočasném užívání) bez právního důvodu, neboť doba užívání uplynula. Stěžovatelce uložil povinnost vyklidit byt do 15 dnů od právní moci rozsudku. Stěžovatelka podala odvolání, ve kterém vyjádřil názor, že vypuštěním dočasného užívání nemovitosti (novelou obč. zákoníku č. 509/1991 Sb.) je třeba použít podle § 853 obč. zákoníku ustanovení upravující vztah obsahem i účelem nejbližší, jíž je právní vztah nájmu podle § 663 a násl. obč. zákoníku. V důsledku toho se stěžovatelka domnívá, že jí vzniklo právo nájmu bytu. Odvolací soud napadený prvostupňový rozsudek usnesením ze dne 7.10.2002, č.j. 11 Co 258/2002-73, zrušil; ztotožnil se sice s právním závěrem, že stěžovatelce nesvědčí právní důvod užívání bytu, ovšem soudu I. stupně vytkl, že se měl zabývat otázkou, zda jsou dány podmínky ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zákoníku pro dočasné odepření realizace vlastnického práva vedlejšího účastníka domáhat se vyklizení stěžovatelky bez bytové náhrady. V této fázi stěžovatelka namítla, že nájemní smlouva vznikla konkludentním jednáním mezi ní a právním předchůdcem vedlejšího účastníka. Obvodní soud napadeným rozsudkem znovu uložil stěžovatelce povinnost byt vyklidit, tentokrát ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozsudku. Ohledně tvrzení o vzniku nájemní smlouvy konkludentním jednáním soud uvedl, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno. Oba účastníci podali proti rozsudku odvolání, vedlejší účastník považoval lhůtu k vyklizení za zbytečně dlouhou, stěžovatelka pro neúplné zjištění skutkového stavu a nesprávné právní posouzení věci. Městský soud napadeným rozsudkem prvostupňový rozsudek potvrdil, protože dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná. Stěžovatelka podala dovolání s odkazem na § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) obč. soudního řádu. Námitkou, že k předmětnému bytu jí vznikl nájemní vztah konkludentním způsobem, zpochybnila správnost právního závěru, že byt užívá bez právního důvodu. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání, jako nepřípustné, odmítl. Konstatoval, že dovoláním uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci není nijak obsahově konkretizován. Stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Touto námitka však neuplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) obč. soudního řádu (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 obč. soudního řádu (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Nejvyšší soud uzavřel, že pokud dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru, že předmětný byt užívá bez právního důvodu, nemohly tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu. Podle dodejky založené ve spisu obvodního soudu bylo usnesení Nejvyššího soudu doručeno právní zástupkyni stěžovatelky dne 2.11.2004.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s § 75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4).

Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky nezbytné k projednání ústavní stížnosti. Je zřejmé, že posledním opravným prostředkem stěžovatelky mohlo být dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu. Proto doručením usnesení, jímž bylo o dovolání rozhodnuto, počala běžet šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti. Jak vyplývá ze shora konstatovaných údajů, ke dni podání ústavní stížnosti tato lhůta evidentně uplynula, a z tohoto důvodu je ústavní stížnost opožděná.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2005

Ivana Janů v.r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.