I. ÚS 478/12
I.ÚS 478/12 ze dne 11. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného JUDr. Františkem Pavelkou, advokátem, se sídlem AK Praha 1, Soukenická 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, č. j. 26 Cdo 2328/2011-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení uvedeného rozhodnutí. Opírají ji zejména o následující důvody:

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, kterým navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 35 Co 482/2010, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 2. 2010, sp. zn. 20 C 171/2007, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Napadené usnesení Nejvyššího soudu - podle stěžovatele - znemožnilo rozhodnutí ve věci způsobem, který je garantován čl. 38 odst. 2 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina"), tedy, aby jeho věc byla projednána ve stěžovatelově přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Stěžovatel se nemohl zúčastnit jednání před soudem prvního stupně z důvodu zdravotní indispozice. Omluvu své nepřítomnosti řádně soudu oznámil ještě před jednáním, neboť tuto skutečnost sdělil e-mailem kanceláři soudce. Tehdy byl v pracovní neschopnosti, což vyplývá i z důkazu založeného ve spise, kterým je rozhodnutí o dočasném neschopnosti vydané dne 14. 1. 2010. Podle názoru stěžovatele nepřísluší soudu, aby zkoumal, zda se účastník řízení může či nemůže dostavit k jednání, pokud je v pracovní neschopnosti. Sama pracovní neschopnost, uznaná lékařem, totiž podle stěžovatele znamená bez dalšího, že taková osoba musí dodržovat léčebný režim; do léčebného režimu - podle stěžovatele - nepatří účast na soudním jednání. Stěžovatel má v této souvislosti za to, že ust. § 53 o. s. ř. dává soudu právo, aby tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení, zejména tím, že se nedostaví bez vážného důvodu k soudu, uložil pořádkovou pokutu. Žádné zákonné ustanovení však soudu nedává právo trestat účastníka jinak, tím spíše nepřijetím omluvy osoby v pracovní neschopnosti.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 v evidovaný pod sp. zn. 20 C 171/2007. Zjistil, že uvedený soud rozsudkem ze dne 26. února 2010, č. j. 20 C 171/2007-39, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení, že výpověď z nájmu v žalobě specifikovaného bytu, jehož je stěžovatel nájemce, je neplatná (výrok I). Řízení o vzájemném návrhu žalované, kterým se domáhala, aby stěžovateli byla uložena povinnost vyklidit a předat výše zmíněný byt prvostupňový soud zastavil (výrok II). Výrokem III pak prvostupňový soud stanovil, že o náhradě nákladů řízení z podané žaloby i vzájemného návrhu bude vydáno samostatné usnesení.

Vzhledem k ústavněprávní argumentaci stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti pak postačí konstatování, že neplatnosti výpovědi se stěžovatel domáhal s tvrzením, že dluh z neuhrazeného nájemného a z neuhrazených záloh na služby neexistoval. K námitkám, jež jsou těžištěm ústavní stížnosti, prvostupňový soud ve svém rozhodnutí zejména konstatoval, že na výzvu soudu ze dne 27. 3. 2009 (srov. č.l. 15), aby stěžovatel doložil důkazy k prokázání svých tvrzení, stěžovatel nereagoval. Z prvního jednání nařízeného na 7. 7. 2009 se stěžovatel omluvil pro zdravotní neschopnost. K jeho žádosti tedy bylo jednání odročeno. Na výzvu soudu ke sdělení aktuálního zdravotního stavu ze dne 7. 10. 2009, která byla stěžovateli zaslána opětovně dne 4. 11. 2009 na jeho soukromou e-mailovou adresu, stěžovatel rovněž nereagoval (srov. č.l. 20 a 26). K jednání nařízenému na 15. 1. 2010 se stěžovatel nedostavil, přestože den předtím (17 hodin a 10 minut) soudu osobně doručil pracovní neschopenku, na níž však nebyl - podle prvostupňového soudu - uveden konkrétní důvod, který by mu v účasti na soudním jednání bránil a k níž nebyla připojena ani žádost o odročení soudního jednání (srov. č.l. 27); nebylo tedy podle prvostupňového soudu zřejmé, zda se stěžovatel z účasti na soudním jednání omlouvá. Ve spojení s předchozím jednáním stěžovatele, kdy nereagoval na výzvy soudu, prvostupňový soud usoudil, že jde o snahu stěžovatele protahovat soudní řízení. Proto jednal podle § 101 odst. 3 o. s. ř. ve stěžovatelově nepřítomnosti. Stejná situace se pak podle obvodního soudu opakovala i při jednání nařízeném na 26. 2. 2010, u kterého stěžovatel asi hodinu před zahájením doručil kanceláři soudce e-mailem zprávu, že je dlouhodobě nemocen, že měl snahu se k jednání dostavit, ale přitížilo se mu, proto se omlouvá. Neschopenku, z níž však podle prvostupňového soudu opětovně nevyplývá konkrétní důvod bránící stěžovateli v účasti na jednání, stěžovatel soudu doručil až dne 8. 3. 2010 (srov. č.l. 37, 38). Vzhledem k právě uvedenému, jestliže stěžovatel opětovně nepožádal o odročení jednání s uvedením konkrétního důvodu, který by mu v účasti na něm bránil, bylo soudní jednání ze dne 26. 2. 2010 konáno opět v nepřítomnosti stěžovatele.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2011, č. j. 35 Co 482/2010-54, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé potvrdil (výrok I). Ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II). Odvolací soud mimo jiné konstatoval, že námitku, že soud prvního stupně jednal a ve věci rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele, neshledal důvodnou. Soud prvního stupně - podle odvolacího soudu - nařídil první jednání ve věci na 7. 7. 2009, toto jednání bylo odročeno na neurčito, další jednání soud nařídil na 15. 1. 2010, k němuž byl stěžovatel řádně a včas předvolán, k jednání se však nedostavil. Doručil soudu pouze kopií rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti. Z protokolu o jednání ze dne 15. 1. 2010 dále vyplývá, že soud prvního stupně podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti stěžovatele. Další jednání ve věci bylo nařízeno na 26. 2. 2010 (9 hodin), i k tomuto jednání byl stěžovatel podle odvolacího soudu řádně a včas předvolán, k jednání se však opět nedostavil; pouze zaslal soudu v den jednání (v 8 hodin a 7 minut) email s tím, že je dlouhodobě nemocný a že rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti doloží dodatečně. Podle obsahu protokolu z jednání ze dne 26. 2. 2010 soud prvního stupně ve věci postupoval opětovně podle § 101 odst. 3 o. s. ř.

Stěžovatel tedy - podle odvolacího soudu - ani v omluvě ze dne 14. 1. 2010, ani v omluvě ze dne 26. 2. 2010 nepožádal o odročení jednání. Podle citovaného ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. platí, že soud může jednat v nepřítomnosti řádně obeslaného účastníka a že omluva neúčasti účastníka sama o sobě nezahrnuje žádost o odročení jednání. O tom, že je třeba o odročení jednání požádat, se stěžovateli podle městského soudu dostalo poučení v zaslaných předvoláních k oběma jednáním, v nichž je výslovně uvedeno, že nedostaví-li se předvolaný účastník a ani včas nepožádá z důležitého důvodu o odročení jednání, může soud věc projednat a rozhodnout v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel přitom - podle odvolacího soudu - v obou případech zaslal prvostupňovému soudu pouze omluvu z jednání a o jejich odročení nežádal. Za tohoto stavu nelze tedy soudu prvního stupně vytknout, že jednal v nepřítomnosti stěžovatele, aniž by rozhodl o odročení obou jednání, neboť žádnou takovou žádost stěžovatel prvostupňovému soudu nepodal.

Stěžovatelovo dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, č. j. 26 Cdo 2328/2011-79, odmítnuto. Nejvyšší soud mimo jiné zdůraznil, že je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takové vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) nezakládají. Uvedené vady jsou právně významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost (§ 229 a násl. o. s. ř.).

Nejvyšší soud dodal, že v projednávané věci - s přihlédnutím k obsahu dovolání a k povaze uplatněných dovolacích námitek - dovolatel (stěžovatel) zpochybnil postup soudu prvního stupně, který žalobu projednal a rozhodl o ní v jeho nepřítomnosti (tj. postup soudu podle § 101 odst. 3 o. s. ř.). Jeho dovolací námitky jsou proto z obsahového hlediska podřaditelné pod tzv. zmatečnostní vadu ve smyslu § 229 odst. 3 o.s.ř. (nejde o dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jak se dovolatel mylně domníval), neboť uvedeným postupem (šlo-li by o postup nesprávný) mu mohla být odňata možnost jednat před soudem. V případě nepřípustného dovolání je však tato vada právně významná pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost.
III.

Ústavní soud dopěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení otázky, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Zde platí - ve smyslu výše řečeného - že ústavněprávní kontext se nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je v konkrétním případě předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, či nepředstavuje-li výklad extrémní, resp. excesivní. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Po zvážení všech výše uvedených východisek přitom Ústavní soud usoudil, že v dané věci není dán prostor pro jeho ingerenci.

Ústavní soud zejména uvádí, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je zcela akceptovatelné jak z hlediska práva jednoduchého, tak i z hlediska ústavního práva. Ostatně, stěžovatel se v podstatě s odůvodněním dovolacího soudu v ústavní stížnosti nevypořádává a s jeho nosnými důvody se ve své ústavněprávní argumentaci zcela míjí.

K podstatě projednávané věci a při materiálním pohledu na právo Ústavní soud doplňuje shora parafrázované závěry Městského soudu v Praze ještě v tom směru, že stěžovatel ani v rámci svého odvolání (srov. č.l. 44 - 45) ani dovolání (srov. č.l. 62 - 63), kromě proklamace skutečnosti, že bylo rozhodováno bez jeho účasti, neuvádí argumentačně nic konkrétního. Netvrdí například, co by při jednání před prvostupňovým soudem uvedl, byl-li by jeho jednání přítomen, neargumentuje, v čem konkrétně ho nemožnost účastnit se jednání poškodila atp. Nadto, samo rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavené stěžovateli opakovaně MUDr. D. J., lékařem Infekční kliniky Fakultní nemocnice na Bulovce (srovnej číslo listu 27, 38) nic nevypovídá například o tom, zda měl stěžovatel povoleny vycházky, respektive ve které denní době a jak často; oznámil-li by stěžovatel tuto skutečnost soudu (který ho přitom ke sdělení aktuálního zdravotního stavu vyzýval - srovnej číslo listu 17, 20), soud by tuto situaci jistě mohl reflektovat. Ostatně, sám soud není povinen a konečně ani oprávněn - bez náležitého vztahu k meritu věci - u lékaře účastníka řízení zjišťovat podrobnosti o jeho zdravotním stavu.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.