I. ÚS 476/05
I.ÚS 476/05 ze dne 1. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem v Praze 4, Na Zámecké 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Ntd 7/2005 ze dne 13. 5. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Ntd 7/2005 ze dne 13. 5. 2005, jímž bylo rozhodnuto, že se trestní věc, proti němu (a dalším pbžalovaným) vedená, neodnímá Krajskému soudu v Hradci Králové. Napadeným usnesením byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"), čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení uvedených ustanovení Úmluvy a Listiny spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech: V obsáhlé ústavní stížnosti rozvádí řadu důvodů, které by podle jeho názoru měly vést k rozhodnutí o odnětí jeho věci podle § 25 trestního řádu Krajskému soudu v Hradci Králové a přikázání jinému soudu k projednání a rozhodnutí. Základní důvody, pro které by jeho věc měla být odňata uvedenému soudu, spočívají v osobní vazbě soudců tohoto soudu k osobě hlavního pachatele, dále v provázanosti trestního řízení s nezákonným konkurzním řízením úpadce obchodní společnosti RASTRA AG-CZ, a.s., se sídlem v Pardubicích, v toleranci nezákonností demonstrovaných obžalobou a v presumpci jeho viny. Každý z těchto důvodů argumentuje podrobným rozborem, zejména ve vztahu k jednotlivým bodům obžaloby. Navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Stěžovatel doplnil ústavní stížnost podáním ze dne 20. 10. 2005, v němž poukázal na další skutečnosti, které podle jeho názoru odůvodňují odnětí věci Krajskému soudu v Hradci Králové. Touto skutečností je prý rozhodnutí uvedeného soudu sp. zn. 46 K 4/2000 ze dne 30. 9. 2005 o zamítnutí návrhu na zproštění Dr. H. z funkce správce konkurzní podstaty úpadce obchodní společnosti RASTRA AG-CZ, a.s., z funkce. Další důvod odnětí věci spatřuje v tom, že sám předseda senátu, který nařídil hlavní líčení, se dne 12. 10. 2005 z úkonů v tomto trestním řízení vyloučil.

Ústavní stížnost uzavřel stěžovatel konečně podáním ze dne 28. 11. 2005, v němž podrobně rozebral důvod, uplatněný již v předchozím doplnění ústavní stížnosti (nezproštění správce konkurzní podstaty z funkce) a doplnil další údaje, které podle jeho názoru dokumentují vztah označeného soudu k dalšímu pachateli, a jeho vazbu k projednávané věci.

II.

Při posouzení ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z následujících rozhodnutí:

Usnesením č.j. 6 T 1/2004-1945 ze dne 18. 4. 2005 rozhodl Krajský soud v Hradci Králové tak, že podle § 30 odst. 1 trestního řádu není předseda senátu JUDr. Jiří Vacek vyloučen z projednávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatele, vedené u tohoto soudu pod uvedenou spisovou značkou. Toto usnesení vydal na základě návrhu stěžovatele, předneseného při hlavním líčení ve dnech 18. 4. - 20. 4. 2005, v němž týž uvedl, že je dostatečný důvod pochybovat o nepodjatosti předsedy senátu zejména pro jeho vztah k souzené věci. Vztah k souzené věci se projevuje především tím, že předseda senátu prý nerespektoval ustanovení § 181 odst. 1 trestního řádu, a nepřezkoumal obžalobu v předběžném projednání obžaloby, což podle názoru stěžovatele bylo jeho povinností. Předseda senátu, který rozhodoval o svém vyloučení a dospěl k závěru, že vyloučení není, uvedl, že žádného z obžalovaných až do počátku hlavního líčení neznal, s nikým z nich se nestýkal, a to ani po profesní stránce. Pokud jde o námitku vztahu předsedy senátu k projednávané věci, uvedl tento předseda, že si je vědom toho, že u příslušného soudu probíhala konkurzní řízení společností ovládaných stěžovatelem, ovšem o podrobném stavu věci není informován. Konstatoval, že se podjatým necítí být, a že důvody uvedené v § 30 odst. 1 trestního řádu nejsou naplněny.

Usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Tc 46/2005 ze dne 13. 5. 2005 byla stížnost stěžovatele proti výše uvedenému usnesení zamítnuta. K námitkám stěžovatele soud uvedl, že řízení, které předcházelo napadenému usnesení, bylo předsedou senátu vedeno zcela v souladu s trestním řádem. K tvrzení, že nedošlo k předběžnému projednání obžaloby podle § 181 odst. 1 trestního řádu, odvolací soud uvedl, že předběžné projednání obžaloby je institutem fakultativním, tedy postupem, který volí soud I. stupně po zvážení všech okolností případu. Pokud soud I. stupně nařídil ve věci hlavní líčení, nelze v tomto postupu najít důvod pro vyslovení podjatosti předsedy senátu. Dále uvedl, že odlišný právní názor soudce nelze považovat za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 trestního řádu. Odvolací soud konečně provedl dokazování k dalším námitkám stěžovatele, které se týkaly vedení hlavního líčení. Na základě zhodnocení provedeného důkazu dospěl pak k závěru, že hlavní líčení bylo vedeno procesně nezávadným způsobem.

Dále Ústavní soud vycházel z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Ntd 7/2005 ze dne 13. 5. 2005, jímž bylo rozhodnuto, že se trestní věc vedená proti stěžovateli pod sp. zn. 6 T 1/2004 Krajskému soudu v Hradci Králové neodnímá. V odůvodnění uvedl, že podle ustanovení § 25 trestního řádu lze odejmout věc a přikázat ji jinému soudu pouze z důležitých důvodů, mezi něž patří i vyloučení všech soudců příslušného soudu z rozhodování. Na základě prozkoumání věci dospěl k závěru, že ani jeden z možných a soudu známých důležitých důvodů v této trestní věci zjištěn nebyl.

Konečně Ústavní soud vycházel z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 6 T 1/2004-2027 ze dne 12. 10. 2005 - tedy po podání ústavní stížnosti - kterým tento soud rozhodl, že předseda senátu JUDr. Jiří Vacek je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného proti stěžovateli pod uvedenou spisovou značkou. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplynulo, že u předsedy senátu se výrazně změnil vztah ke stěžovateli, který zakládá pochybnosti o tom, že by mohl ve věci jak po subjektivní, tak i po objektivní stránce rozhodovat nezaujatě a nestranně. Důvodem změny tohoto vztahu ke stěžovateli je skutečnost, že on a stěžovatel jsou procesními stranami v občanskoprávním sporném řízení, vedeném pod sp. zn. 16 C 87/2005 u Krajského soudu v Hradci Králové, jehož předmětem je žaloba na ochranu osobnosti, podaná stěžovatelem proti předsedovi trestního senátu.
III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutno zdůraznit, že Ústavní soud je povinen posuzovat ústavní stížnost podle stavu, který existoval v době vydání napadeného rozhodnutí. Vzhledem k této skutečnosti pak nemohl přihlédnout ke skutečnostem, které nastaly až po vydání napadeného rozhodnutí a které stěžovatel uvedl v doplnění ústavní stížnosti. Pro posouzení, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, není právně významné ani to, že následně usnesením č.j. 6 T 1/2004-2027 ze dne 12. 10. 2005 - tedy po podání ústavní stížnosti - rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, že předseda senátu JUDr. Jiří Vacek je podle § 30 odst. 1 trestního řádu vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného proti stěžovateli pod uvedenou spisovou značkou. Z hlediska další uvedených právních úvah je pak zřejmé, že vyloučení jednoho soudce z rozhodování v trestní věci neznamená, že věc musí být odňata příslušnému soudu a přikázána soudu jinému.

Podle § 25 tr. ř. z důležitých důvodů může být věc odňata jinak příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Trestní řád v tomto ustanovení pamatuje na zvláštní situace, kdy řízení v konkrétním případě může provést účelněji jiný soud než soud místně příslušný. Postup podle § 25 tr. ř. je však postupem výjimečným, což zákon zdůrazňuje tím, že pro něj musí být důležité důvody. Ačkoli pojem "důležité důvody" není blíže definován, jde o průlom do ústavního principu zákonného soudu a soudce ( čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ); proto důvody k delegaci musí mít výjimečnou povahu a musí umožnit věc projednat a rozhodnout u jiného než místně příslušného soudu hospodárněji a rychleji. Důležitými důvody se přitom rozumí především takové důvody, které zajišťují zákonné a nestranné projednání věci, náležité zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, i uplatnění všech v úvahu přicházejících zásad trestního řízení. Základním kritériem posouzení existence takových důležitých důvodů je zejména to, zda u místně příslušného soudu lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v § 2 trestního řádu a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu, jako principu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i v ustanovení § 79 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána. Delegace nikdy nesmí být prostředkem k odnětí obviněného jeho zákonnému soudci ( čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ). Za jeden z důležitých důvodů delegace je třeba považovat i vyloučení všech soudců příslušného soudu z rozhodování (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 90/95 ze dne 7. 12. 1995, in Sbírka n.u. ÚS, sv. 4, s. 271).

Úvahy vážící se k dané problematice je třeba vnímat se zřetelem na článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod , které hovoří o tom, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ten ji stanovil s tím, že je zásadně dána a postup, kterým je věc odnímána a přidělována soudu jinému, je nutno chápat jako postup rozhodně nestandardní a mimořádný. Přitom institut zákonného soudce (jeho odnětí) je důležitým prvkem právní jistoty. Ta je ovšem, jak je zmíněno, omezena důležitými důvody. Ty však Ústavní soud, jak již bylo uvedeno, v daném případě neshledal.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle výše uvedených ustanovení Listiny a obdobných ustanovení Úmluvy zjevně nedošlo.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2006

František Duchoň předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.