I. ÚS 475/17
I.ÚS 475/17 ze dne 3. 5. 2017

Popření otcovství

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele F. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. prosince 2014 č. j. 30 C 8/2012-53, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. února 2016 č. j. 13 Co 192/2015-83 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2016 č. j. 21 Cdo 4177/2016-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností ze dne 14. 2. 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v návaznosti na to i jeho právo na ochranu soukromého a rodinného života dle článku 10 odst. 2 Listiny a článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). I. Předchozí průběh řízení

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou na popření otcovství podanou dne 20. 2. 2012 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že není otcem nezletilého dítěte narozeného za trvání jeho manželství. Uvedl, že jednou z příčin rozvratu manželství a následného smluveného rozvodu ze dne 21. 10. 2005 byla skutečnost, že jeho tehdejší manželka odešla i s dítětem ze společného bydliště. Během rozvodového řízení měla tato prohlásit, že nezletilá není jeho biologickou dcerou, což stěžovatel nejprve považoval za výraz afektu, nicméně později pojal podezření a z důvodu přetrvávajících pochybností si nechal v říjnu 2011 vypracovat anonymní test otcovství, ze kterého vyplynulo, že není biologickým otcem nezletilé. V žalobě uvedl, že by rád celou situaci řešil dohodou, která by stanovila podmínky vyplácení výživného formou smlouvy o důchodu a jeho styku s nezletilou. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8 7. 2010 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.) poukázal na to, že řízení zahájil v době, kdy dosud nebyla přijata novela ustanovení § 57 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen "zákon o rodině"), a existovala tedy mezera umožňující mu žalobu podat. Uvažoval o tom sice již v době rozvodu, ale bylo mu doporučeno, aby danou záležitost nechal být, protože tehdy platná popěrná lhůta již dávno uplynula. Ve svém výslechu připustil, že jeho bývalá manželka mohla mít pravdu v tom, že mu o skutečnosti, že není otcem nezletilé, říkala již v době jejich manželství, ale nikdy o tom nebyl přesvědčen s takovou jistotou jako po vypracování testu otcovství. Dále uvedl, že se s nezletilou vídá jednou za tři týdny a jde o běžný vztah otce a dcery, na jeho postoji by se v případě vyhovění žalobě nic nezměnilo. Ohledně motivu k podání žaloby se vyslovil tak, že považoval za důležité mít ve věcech pořádek, tedy vědět, jak se věci mají.

3. Na základě výslechu matky nezletilé měl Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") za to, že stěžovatel se o skutečnosti, že není biologickým otcem nezletilé, dozvěděl již v době těhotenství a rozhodl se v manželství setrvat a přijmout dítě za své; k pozdějšímu rozvodu vedly důvody jiné. Dle tvrzení matky pak muž, který je biologickým otcem dítěte, ani neví, že má dceru, nikdy o ně neprojevil zájem a nestýká se s nimi. Z protokolu o výsledku anonymního testu zpracovaného soukromou společností ke dni 1. 11. 2011 bylo zjištěno, že otcovství stěžovatele je se 100% jistotou vyloučeno. V napadeném rozsudku ze dne 5. 12. 2014 pak okresní soud výslovně uvedl, že stěžovatel podal žalobu v době, kdy mezera v zákoně představovala stav, který žádnou lhůtu nepředpokládal, v okamžiku, kdy nezletilé bylo devět let a její matka již více než sedm let nebyla jeho manželkou. Mezera v zákoně však neznamená mezeru v právu, obecné soudy tedy nemohou mechanicky akceptovat mezeru v zákoně, a tím omezovat, ba přímo popírat základní lidská práva a svobody (viz usnesení sp. zn. Pl. ÚS 92/06 ze dne 3. 4. 2007). Posouzení návrhu na popření otcovství, který byl podán po uplynutí lhůty podle ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, nemůže spočívat pouze v posouzení otázky biologického otcovství, nýbrž obecné soudy musí rovněž uvážit, zda zájem na popření otcovství převáží v konkrétní věci nad zájmy dítěte a matky, pokud jsou tyto zájmy se zájmem právního otce v konfliktu. Z hlediska vážení zájmů je relevantní, kdy a z jakých důvodů se právní otec dozvěděl skutečnosti vyvolávající pochybnosti o jeho biologickém otcovství, jakým způsobem se toto zjištění promítlo do dotčených rodinných vazeb a zda podnikl v přiměřené době právní kroky ve vztahu k popření otcovství. Možnost popření otcovství totiž nemůže být chápána jako trvalý prostředek vyvázání se z právního postavení otce pro osobu, která současně není otcem biologickým (viz nález sp. zn. II. ÚS 405/09 ze dne 18. 11. 2010 (N 229/59 SbNU 329). V daném případě byl okresní soud toho názoru, že vyvázání se z rodinných vazeb za současného vyhovění žalobě by znamenalo nepřiměřený zásah do práv dítěte a uškodilo by zájmu na jeho řádné a morálně bezvadné výchově. V řízení bylo prokázáno, že k pochybnostem o svém otcovství dospěl stěžovatel už v době rozvodového řízení, tedy v době, kdy byly nezletilé asi dva roky, přičemž nebylo možné odhlédnout ani od výpovědi matky nezletilé, podle které informovala stěžovatele o tom, že není otcem dítěte, ještě v době svého těhotenství. Soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že by vyhověním žalobě nedošlo k žádným změnám v jeho vztahu k - v té době již jedenáctileté - dceři; po té nelze dle názoru soudu požadovat, aby chápala rozdíl v právním a biologickém otcovství, posoudila výhody a nevýhody obou postavení a vypořádala se s existencí "zdánlivého otce", kterého sice nemá zapsaného v rodném listě, ale tráví s ním dovolené, svátky, dostává od něj dárky a výživné a jeho rodičům říká babičko a dědo. K tomu soud dodal, že pokud zájem na popření otcovství stěžovatel sám deklaroval jako potřebu mít ve věcech pořádek, nechť jej tedy má na základě výsledků znaleckého posudku a je si jist tím, že biologickým otcem není, nelze však s takovým tvrzením uspět u soudu proti matce a nezletilé, jejichž život by nestabilitou a nejistotou dítěte v rodinně právních vztazích utrpěl závažné újmy. Ty spočívají především v narušení doposud nezpochybňovaného příbuzenství, kterýžto poměr má zcela zásadní význam pro vývoj a rozvoj dítěte, jeho rovnováhu a zařazení ve společnosti; nad touto skutečností nemohla dle názoru okresního soudu převážit snaha uvést do souladu stav faktický a stav právní.

4. Ve svém odvolání stěžovatel zejména uváděl, že za trvání manželství neměl žádnou pochybnost o svém otcovství, že se nechce vyvázat z rodinných vazeb, pouze v právním směru uvést vzájemné vztahy do pořádku, a že okresní soud nezohlednil právo dítěte znát své biologické rodiče. Opatrovník nezletilé se k odvolání nevyjádřil.

5. Rozsudek okresního soudu byl posléze jako věcně správný potvrzen Krajským soudem v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"). Připomněl, že právní vztah otce a dítěte není jen mechanickou reflexí existence biologického vztahu, nýbrž s postupem času se může i při absenci tohoto vztahu vyvinout mezi právním otcem a dítětem taková sociální a citová vazba, jež z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života bude požívat ochrany. I v daném případě je další trvání právních vztahů závislé na více faktorech, mezi nimiž hraje důležitou roli zájem dítěte. Dle tvrzení matky se stěžovatel dozvěděl, že není otcem, ještě před samotným narozením dítěte a rozhodl se, že dítě přijme za své. Založil tak dítěti legitimní očekávání, že je jeho otec, má o něho zájem a chce vykonávat svou rodičovskou odpovědnost, což činí dosud. Je třeba ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2964/12 ze dne 9. 12. 2014 (N 219/75 SbNU 457) zohlednit, že ani v době rozvodového řízení, kdy již měl stěžovatel nesporně o svém otcovství pochybnosti, nepodnikl žádné kroky k jeho popření, přičemž jeho nečinnost by bylo možné vykládat jako akceptaci rodičovské odpovědnosti. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 otevřel prostor pro neaplikování popěrné lhůty podle § 57 odst. 1 zákona o rodině pouze za předpokladu, že pochybnost domnělého otce ohledně jeho biologického otcovství vyvstala po uplynutí popěrné lhůty, resp. v jejím průběhu. V současné době má stěžovatel s nezletilou běžný vztah otce a dcery, stýká se s ní, kontakty probíhají i mezi širší rodinou, přičemž nikdo z příbuzných neví, že nezletilá není jeho dcerou. Naproti tomu biologický otec nezletilé s ní ani s její matkou není v žádném kontaktu a neví, že je otcem nezletilé. Pokud by v důsledku podané žaloby vztahy mezi stěžovatelem a nezletilou ochladly, nemá tato nikoho, kdo by zaujal roli jejího otce. Za dané situace tak i odvolací soud dospěl k závěru, že zájem nezletilého dítěte převažuje nad zájmem stěžovatele jako právního otce.

6. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto jako nepřípustné s odůvodněním, že "rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce popěrné lhůty pro popření otcovství v době po vydání derogačního nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09 srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 30 Cdo 677/2013 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1863/2014, a k otázce posouzení nejlepšího zájmu dítěte v řízení o popření otcovství srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 298/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 30 Cdo 544/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1863/2014) a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak". Dle tvrzení stěžovatele bylo toto rozhodnutí jeho právnímu zástupci doručeno dne 14. 12. 2016.

II. Argumentace účastníků řízení

7. S odkazem na svá základní práva na soudní ochranu a na ochranu soukromého a rodinného života stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že soudy žalobu zamítly především z toho důvodu, že byla podána po uplynutí popěrné lhůty podle § 57 odst. 1 zákona o rodině, a tuto otázku tak posoudily v rozporu se zákonem i s ústavním pořádkem. Zdůrazňuje, že se na soud obrátil v době, kdy žádná lhůta pro podání žaloby na popření otcovství v zákoně stanovena nebyla, neboť ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině bylo zrušeno ke dni 31. 12. 2011. Konečně i Nejvyšší soud odkázal ve svém usnesení na dvě rozhodnutí týkající se odlišné procesní situace, ve které bylo podle nové právní úpravy účinné od 20. 3. 2012 rozhodováno o žalobě na popření otcovství, jež byla v době účinnosti původní právní úpravy (do 31. 12. 2011) podána opožděně, proto soudy v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu zkoumaly, zda i přesto je možné rozhodnout o popření otcovství z důvodu nejlepšího zájmu dítěte. Stěžovatel se tedy domnívá, že jeho žalobě měly soudy vyhovět, neboť ji podal včas a důvodně, a nebylo proto namístě zkoumat, zda nejlepší zájem dítěte převažuje nad jeho vlastním zájmem. Dle jeho názoru je nejlepší zájem dítěte podmínkou toliko pro projednání opožděné žaloby na popření otcovství, nikoliv podmínkou pro popření otcovství v případě včasné žaloby.

8. Dle názoru stěžovatele byla v rozporu se zákonem a ústavním pořádkem posouzena též otázka, zda může soud na základě vlastní úvahy odepřít osobě splňující všechny zákonné podmínky právo popřít otcovství s tím, že je to podle názoru soudu pro dítě vhodnější. Stěžovatel je přesvědčen, že právo popřít otcovství mají všechny osoby splňující zákonem stanovená kritéria pro popření otcovství, a toto právo jim nemůže být odepřeno s odůvodněním, že jeho uplatnění nepovažuje soud za vhodné. Obecné soudy tak nenaplnily stěžovatelovo legitimní očekávání a rozhodly na základě své vlastní úvahy, která byla v rozporu s platnou právní úpravou.

9. Stěžovatel dále namítá, že soud nemůže právnímu otci odepřít uplatnění jeho zákonného práva s odůvodněním, že nad tímto právem převážilo právo dítěte na příbuzenský poměr k manželovi jeho matky, tedy právo, které není stanoveno žádným právním předpisem. Za nesprávný, nepodložený a nelogický považuje též názor soudů, že zájmem nezletilé v dané věci je, aby byl považován za jejího otce, přestože bylo jeho otcovství vyloučeno. Poukazuje přitom na základní právo každého dítěte znát své biologické rodiče a své "kořeny", s tím, že v budoucnu mohou nastat situace, při kterých by fakt, že dítě nezná své biologické rodiče, mohl mít negativní či fatální následky. Podotýká rovněž, že jeho citové vazby k nezletilé by nebyly nijak poškozeny ani v případě, že by žalobě bylo vyhověno, což dokazuje i to, že k ní má intenzivní a harmonický vztah navzdory výsledku testu otcovství.

10. Dle názoru stěžovatele se pak Nejvyšší soud dopustil odepření spravedlnosti, jestliže jeho dovolání odmítl, aniž by se dovolacími námitkami zabýval, s odkazem na rozhodnutí, která vůbec neřešila otázky, na nichž spočívalo rozhodnutí o meritu projednávané věci.

11. Nejvyšší soud uvedl ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, že jeho rozhodnutí je ústavně konformní a respektuje práva stěžovatele. Setrval na svém názoru, že povinnost zkoumat zájem dítěte v řízení o popření otcovství vyplývá především z článku 3 Úmluvy o právech dítěte, proto nelze přijmout názor stěžovatele, že by snad nejlepší zájem dítěte měl být podmínkou pro projednání opožděně podané žaloby na popření otcovství, avšak nikoliv žaloby včasné. Pokud jde o přiléhavost rozhodnutí citovaných v napadeném usnesení, Nejvyšší soud připomněl bod 54 derogačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09, podle kterého nemůže stanovení pozdějšího dne zrušení ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině vést k závěru, že obecné soudy musejí uvedené ustanovení aplikovat v rozsahu, na který dopadá derogační důvod, pokud by v důsledku takové aplikace mohlo dojít k zásahu do základního práva nebo svobody účastníka řízení. To, že citovaná rozhodnutí se týkala situací, ve kterých byla žaloba na popření otcovství podána v mezidobí od vyhlášení uvedeného nálezu do zrušení ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině dne 31. 12. 2011, zatímco stěžovatel podal žalobu až po 31. 12. 2011, není pro závěry dosažené v citovaných rozhodnutích rozhodné. Z odkazu na tato rozhodnutí tedy dostatečně vyplývá, z jakých důvodů bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.

12. Ve své replice k vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že nejlepší zájem dítěte mohou soudy brát jako rozhodující hledisko pouze v případech, ve kterých jim zákon umožňuje rozhodnout o určité otázce různými způsoby souladnými se zákonem, což není jeho případ. V dané věci mu totiž zákon v době podání žaloby dával právo tuto žalobu podat, aniž by toto právo omezoval nějakou lhůtou či jinými podmínkami, jako je např. nejlepší zájem dítěte. Pokud bylo z provedených důkazů zjištěno, že není otcem dítěte, mělo být žalobě bez dalšího vyhověno. Stěžovatel se dále domnívá, že je podstatný a zásadní rozdíl mezi situací, ve které byla žaloba na popření otcovství podána od vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu do 31. 12. 2011, tedy opožděně, a jeho situací, ve které byla žaloba podána v období od 1. 1. 2012 do 19. 3. 2012 (kdy pro to neexistovala žádná lhůta), tedy včas, a veškeré zákonné podmínky byly splněny. Ústavní soud totiž závazně stanovil, po jakou dobu bude šestiměsíční popěrná lhůta součástí českého právního řádu, i to, že po 31. 12. 2011 se již nebude tato lhůta na účastníky vztahovat. Zákonodárce měl přitom dostatek času, aby od 1. 1. 2012 stanovil jinou popěrnou lhůtu, a neučinil-li tak, nelze to klást stěžovateli k tíži.
III. Hodnocení Ústavního soudu A. Vývoj právní úpravy popření otcovství

13. Podle ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2011, se zákonná šestiměsíční lhůta pro včasné podání návrhu na popření otcovství odvíjela pro manžela matky dítěte (jemuž svědčila zákonná domněnka otcovství) ode dne, kdy se dozvěděl, že se matce narodilo dítě. Uvedené zákonné ustanovení bylo zrušeno dnem 31. 12. 2011 nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010 (N 139/58 SbNU 141), vyhlášeným ve Sbírce zákonů dne 20. 8. 2010 pod č. 244/2010 Sb. Ústavní soud v uvedeném nálezu, jakož i v navazujícím nálezu sp. zn. II. ÚS 405/09 ze dne 18. 11. 2010 (N 229/59 SbNU 329), poskytl soudům návod, jak mají v "běžících" řízeních ústavně konformně postupovat při posuzování včasnosti návrhů na popření otcovství do doby, než zákonodárce přijme novou právní úpravu uvedeného ustanovení, jež by odpovídala ústavnímu pořádku. Ústavní soud rovněž poukázal na problematický přístup Nejvyššího státního zastupitelství při interpretaci a aplikaci ustanovení § 62 odst. 1 zákona o rodině, jež bylo koncipováno za účelem možnosti popření otcovství i po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty pro podání návrhu.

14. Podstatou derogace ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2011, byla protiústavní krátkost popěrné lhůty s ohledem na charakter zákonem stanovených právních skutečností, od nichž se počátek běhu této lhůty odvíjel. Cílem nálezu tedy nebylo umožnit popření otcovství bez časového omezení, nýbrž umožnit právním otcům dětí reálnou možnost uplatnění jejich práv, resp. dosáhnout toho, aby orgány veřejné moci (zákonodárce, resp. soudy do přijetí nové ústavně konformní právní úpravy) poskytly prostor i právům těchto navrhovatelů a neupřednostňovaly neproporcionálně jen některá práva a zájmy dětí a jejich matek. Ústavní soud ve výše uvedených nálezech neotevřel cestu časově neomezenému podávání návrhů, nýbrž výslovně vedl soudy k tomu, aby vždy dle konkrétních okolností věci též posuzovaly, kdy a z jakých důvodů se právní otec dozvěděl skutečnosti vyvolávající pochybnosti o jeho biologickém otcovství a zda podnikl v přiměřené době právní kroky ve vztahu k popření otcovství (podstatou bylo zvážit, zda měl otec reálný čas se rozhodnout, zda prostředku k ochraně svých práv využije či nikoliv).

15. Nové znění ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, přijaté zákonem č. 84/2012 Sb., nabylo účinnosti dne 20. 3. 2012. V novém znění zákonodárce setrval na subjektivní popěrné lhůtě v délce šesti měsíců, avšak počátek běhu této lhůty odvinul ode dne, kdy manželu matky dítěte vzniknou důvodné pochybnosti o jeho otcovství k danému dítěti; délku objektivní lhůty omezil na tři roky od narození dítěte. Současně zákonodárce zakotvil přechodné ustanovení (čl. II. zákona č. 84/2012 Sb.), podle kterého se řízení o popření otcovství zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 84/2012 Sb. dokončí podle ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti zákona č. 84/2012 Sb. (poukázal přitom v důvodové zprávě právě na výtky Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 vůči § 57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2011). Kromě přijetí nového znění § 57 odst. 1 zákona o rodině změnil zákon č. 84/2012 Sb. rovněž dikci ustanovení § 62 zákona o rodině, a to za účelem větší aktivace a snížení diskrece Nejvyššího státního zastupitelství při "prolamování" popěrné lhůty.

16. Zpětným působením předmětného přechodného ustanovení se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 677/2013 ze dne 25. 6. 2014 se závěrem, že článek II. zákona č. 84/2012 Sb. působí zpětně, a to dokonce ve formě retroaktivity pravé. Přesto se nejedná o nedovolenou zpětnou účinnost, neboť jí nebyl porušen princip ochrany nabytých práv ani princip právní jistoty jednotlivce. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že cílem nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010, jímž bylo s účinností od 1. 1. 2012 zrušeno ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině stanovící popěrnou lhůtu manžela matky a jímž se v důsledku nedostatečně rychlé reakce zákonodárce otevřela možnost zahájit řízení o popření otcovství, nebylo zaručení časově neomezeného práva popřít otcovství, které mělo být později nepřípustně odňato v důsledku retroaktivního působení dodatečně přijaté právní normy. Nález nezpochybnil lhůtu samotnou, ale pouze její délku, a poskytl zákonodárci prostor délku popěrné doby znovu zvážit a nově ji upravit v souladu se zásadami vyslovenými v tomto nálezu a čerpajícími též z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Proto tamtéž (bod 55) Ústavní soud vyslovil, že budou-li obecné soudy (po 8. 7. 2010) rozhodovat o žalobě na popření otcovství manžela matky, budou muset při svém rozhodování nejen posoudit otázku otcovství, nýbrž i otázku dotčených práv a chráněných zájmů účastníků; až do doby, než zákonodárce nově rozhodne o vymezení lhůty pro popření otcovství, to tedy znamená rovněž posoudit, zda žaloba s ohledem na časový prostor od zjištění relevantních skutečností pro zpochybnění otcovství obstojí z hlediska přiměřenosti zásahu do práv a chráněných zájmů jiných osob.

17. Nová právní úprava popírání otcovství, obsažená v ustanoveních § 785 až § 793 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vychází z předchozí právní úpravy, s tím, že manžel může otcovství popřít nejdéle do šesti let od narození dítěte. Zásadní změnou je, že soud může zmeškání popěrné lhůty prominout, pokud to vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek (§ 792). Tím se opouští ingerence státního zástupce do těchto statusových věcí. Řízení o popření otcovství je obsaženo v § 417 a n. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Dle autorů komentáře k uvedenému občanskému zákoníku (Hrušáková, M. a kol., Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975), 1. vyd., Praha: Nakladatelství C. H. Beck 2014, s. 523-526) musí ve věcech určování a popírání rodičovství vždy jít o vyváženost základních práv dítěte - matky - otce, o nalézání proporcionality mezi ochranou jejich subjektivních práv, o slaďování biologického (genetického), sociálního a právního rodičovství. Jsou-li ke změnám statusu založeného první domněnkou vážné důvody, je v zájmu všech, zejména však dítěte samotného, aby tato věc byla řešena a vyřešena v době, kdy je dítě útlého věku a kdy sociální vazby nejsou rozvinuty. Proto je tato domněnka vyvratitelná, a to jak k návrhu matky, tak otce, resp. nově také ex officio (§ 785), nicméně v prekluzivních lhůtách. Tito autoři zmiňují rovněž závěr vyslovený soudní praxí, podle kterého rozsudek o popření otcovství nemusí bezvýjimečně deklarovat soulad mezi biologickým a právním otcovstvím, ale jeho cílem je, za užití zásady nejlepšího zájmu dítěte plynoucí z ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, dosáhnout spravedlivé rovnováhy mezi jednotlivými konkurujícími zájmy dotčených osob. Rovněž dle autorů dalšího komentáře (Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv: Občanský zákoník - velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2016, s. 946-947) obsahuje nová právní úprava pro případy, kdy je v důsledku aplikace domněnky založeno právní otcovství v rozporu s otcovstvím genetickým, právní normy umožňující napravení takového stavu, v jejichž důsledku může dojít k popření otcovství. "V jejich rámci je třeba hledat důsledné vyvážení optimalizace ochrany nejlepšího zájmu dítěte, stabilizovaných rodinně právních poměrů, jakož i práva zúčastněných osob na zjištění jejich vzájemných biologických vazeb."

B. Posouzení opodstatněnosti projednávané stížnosti

18. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, a ústavní stížnost je tedy zjevně neopodstatněná.

19. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V případě rozhodnutí vydaných ve věcech, které dříve upravoval zákon o rodině a které jsou od 1. 1. 2014 obsaženy v části druhé občanského zákoníku, je navíc celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak podstatným způsobem negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 179/15 ze dne 12. 4. 2016, bod 7). K takovému závěru, který jediný by mohl vést k vydání zrušujícího nálezu, Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.

20. V dané věci se dítě narodilo za trvání manželství, stěžovateli tedy svědčila první domněnka otcovství podle § 51 odst. 1 zákona o rodině. Z výpovědi jeho bývalé manželky vyplynulo, že tato se mu ještě před narozením dítěte svěřila, že není biologickým otcem; tato skutečnost nemohla být v řízení prokázána, neboť se jednalo o rozhovor mezi manžely, oba soudy však považovaly za nutné k ní přihlédnout. V řízení bylo nicméně prokázáno, že k pochybnostem o svém otcovství dospěl stěžovatel nejpozději v době rozvodového řízení v roce 2005, kdy však žádné kroky k popření otcovství nepodnikl, neboť tehdy platná popěrná lhůta již uplynula. Žalobu nepodal ani v listopadu 2011, kdy se dozvěděl o výsledku testu vylučujícím jeho otcovství, ale rozhodl se ji podat až v okamžiku, kdy se následkem nedostatečně rychlé reakce zákonodárce na výše citovaný derogační nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 vyskytla po 31. 12. 2011 mezera v zákoně, a to proto, že považoval za důležité mít pořádek ve věcech (viz bod 3).

21. Je třeba přisvědčit stěžovateli, že byl v důsledku zmíněné legislativní mezery aktivně legitimován k popření otcovství a že předmětnou žalobu podal v době, kdy zákon nestanovil žádnou lhůtu pro podání návrhu na popření otcovství; jeho návrh bylo tedy třeba považovat za včasný. Z průběhu řízení v dané věci vyplývá, že soudy tímto způsobem postupovaly (navzdory tomu, že okresní soud ve svém rozsudku hovoří o posouzení návrhu na popření otcovství, který byl podán po uplynutí lhůty podle ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině - z textu rozsudku je totiž zřejmé, že jde o citaci bodu 43 nálezu sp. zn. II. ÚS 405/09), neboť stěžovatelovu žalobu neodmítly pro opožděnost, nýbrž ji věcně posoudily z hlediska vzájemně si konkurujících práv a zájmů účastníků řízení.

22. Nelze však již akceptovat stěžovatelův názor, že včasná žaloba podepřená důkazem vylučujícím jeho otcovství automaticky znamená žalobu důvodnou a že jí mělo být vyhověno bez zkoumání dalších skutečností; v takovém případě by byla role soudů omezena na pouhé formální osvědčování výsledků testu otcovství. Z výše uvedeného shrnutí vývoje právní úpravy je naopak zřejmé, že od vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 bylo úkolem soudů projednávajících žalobu manžela matky na popření otcovství posoudit, zda taková žaloba s ohledem na časový prostor od zjištění relevantních skutečností pro zpochybnění otcovství obstojí z hlediska přiměřenosti zásahu do práv a chráněných zájmů jiných osob, tedy zabývat se konkrétními okolnostmi každého případu a při respektování zásady nejlepšího zájmu dítěte hledat spravedlivou rovnováhu mezi jednotlivými konkurujícími zájmy dotčených osob. V tomto směru je možno připomenout i ten závěr zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09, podle kterého nelze požadavek shody právního a biologického otcovství považovat za absolutní a trvání právních vztahů je závislé na více faktorech, mezi nimiž hraje důležitou roli zájem dítěte.

23. V souladu s relevantní judikaturou Ústavního soudu tedy soudy v projednávané věci zkoumaly, kdy se stěžovatel dozvěděl skutečnosti vyvolávající pochybnosti o jeho biologickém otcovství, a zdůraznily, že nepodnikl-li v té době žádné kroky k popření otcovství, založil dítěti legitimní očekávání, že je jeho otec, a akceptoval svou rodičovskou odpovědnost. Jak totiž Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. II. ÚS 405/09, pokud se právní, nikoliv biologický otec dozví skutečnosti zpochybňující jeho biologické otcovství a rozhodne se pro akceptaci svého právního otcovství, nelze dál v samotné absenci jeho biologického otcovství spatřovat dostatečný ústavně relevantní zájem pro jeho popření v budoucnu.

24. Obecné soudy rovněž zdůraznily, že stěžovatel má s nezletilou běžný vztah otce a dcery, i po rozvodu s její matkou se s ní stýká, kontakty probíhají i mezi širší rodinou, přičemž nikdo z příbuzných neví, že nezletilá není jeho dcerou. Vyvázání se z rodinných vazeb by tak znamenalo nepřiměřený zásah do práv tehdy již jedenáctiletého dítěte, které by se muselo vypořádat s existencí "zdánlivého otce", a uškodilo by zájmu na jeho řádné a morálně bezvadné výchově; nestabilitou a nejistotou dítěte v rodinně právních vztazích by život dítěte i matky utrpěl závažné újmy spočívající především v narušení doposud nezpochybňovaného příbuzenství. Soudy dále zohlednily skutečnost, že biologický otec nezletilé s ní ani s její matkou není v žádném kontaktu a neví, že je otcem nezletilé; pokud by tedy v důsledku podané žaloby vztahy mezi stěžovatelem a nezletilou ochladly, nemá tato nikoho, kdo by zaujal roli jejího otce. Dospěly proto k závěru, že zájem nezletilého dítěte převažuje nad zájmem stěžovatele jako právního otce, který ostatně za svůj motiv k popření otcovství označil pouze snahu mít ve věcech pořádek, s tím, že jeho vztah k nezletilé by se vyhověním žalobě nezměnil.

25. Pokud jde o argument stěžovatele opírající se o právo dítěte znát své biologické rodiče, Ústavní soud konstatuje, že mu nelze upřít relevanci a že tato skutečnost by měla mít místo při poměřování v kolizi stojících práv a zájmů dotčených osob. Předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí totiž musí být zájem dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), pod nějž lze podřadit právo dítěte znát své rodiče, pokud je to možné (čl. 7 Úmluvy o právech dítěte). Toto právo dítěte je však kontextuálně omezeno ("je-li to možné"). I Nejvyšší soud konstatoval, že aby nejlepší zájem dítěte mohl být jako nepodmíněné právo dítěte skutečně svobodně vykonán, je třeba rovněž připustit, že právo znát své rodiče v sobě zahrnuje i právo tyto rodiče neznat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněný pod číslem 102/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

26. V posuzované věci je však třeba připomenout, že zde nebyl žádný určitý a soudům známý biologický otec, který by svá práva k nezletilé uplatňoval, tedy soudy rozhodovaly za stavu, kdy při vyhovění návrhu stěžovatele by nezletilá neměla formálně evidovaného otce a žádný otec by tak vůči ní nenaplňoval složky rodičovské odpovědnosti. Naopak stěžovatel jako matrikový otec nadále ve vztahu k ní plní svoji otcovskou roli. V projednávané stížnosti jde tedy o situaci odlišnou od věci Kroon a další proti Nizozemí č. 18535/91, o níž Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") rozhodl rozsudkem ze dne 27. 10. 1994, v němž dospěl k závěru, že "respekt k rodinnému životu vyžaduje, aby biologická a sociální realita převážila nad právní domněnkou". V dané věci, stejně jako ve věci rozhodnuté nálezem sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399), existující právní domněnka otcovství prokazatelně odporovala stávající sociální realitě, kdy matrikový otec o své dítě fakticky neprojevoval žádný zájem a současně bylo z provedených důkazů zřejmé, že biologickým otcem dítěte je velmi pravděpodobně muž, který v danou chvíli plnil sociální roli otce.

27. Z výše uvedeného je také zřejmé, že mechanické přebírání abstraktních úvah z judikátů ESLP či Ústavního soudu bez zohlednění konkrétních okolností každého případu je nepřípadné. ESLP několikrát přezkoumával z hlediska Úmluvy případy, ve kterých se manžel matky či osoba stanovená na základě některé z právních domněnek otcovství domáhala popření otcovství z důvodu rozporu právního postavení se skutečným stavem zjištěným na základě biologického důkazu (testu DNA), přičemž lhůty k popření otcovství stanovené právní úpravou již marně uplynuly. Ve své judikatuře však neformuloval právo na určení biologického otcovství absolutně, ale realizoval test na poli článku 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života), jehož obsahem je srovnání zájmu stěžovatele s konkrétními okolnostmi obecného zájmu či zájmu dítěte. Posouzení nejlepšího zájmu dítěte je podle ESLP klíčové, neboť zájem dítěte může převážit nad zájmem rodičů. V jeho judikatuře je s ohledem na zájem dítěte rozlišována situace, kdy stěžovatel s jistotou věděl nebo měl důvody se domnívat, že nebyl otcem dítěte od prvního dne jeho života, ale z důvodů nesouvisejících se zákonem nepodnikl žádné kroky k popření otcovství v zákonné lhůtě (viz např. rozsudek ESLP ve věci Rasmussen proti Dánsku ze dne 28. 11. 1984 č. 8777/79, rozhodnutí ESLP ve věci Yildirim proti Rakousku ze dne 19. 10. 1999 č. 34308/96, rozhodnutí ESLP ve věci Kňákal proti České republice ze dne 8. 1. 2007 č. 39277/06). V těchto případech ESLP přiznává větší váhu zájmu dítěte, ospravedlnitelnému snahou zajistit právní jistotu, než zájmu stěžovatele na popření otcovství. Naopak případ, ve kterém stěžovatel neměl možnost zjistit v popěrné lhůtě jednoho roku, že není otcem dítěte, což mu zabránilo popřít otcovství, byl důvodem ke konstatování porušení čl. 8 Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Shofman proti Rusku ze dne 24. 11. 2005 č. 74826/01). V jiné věci, ve které stěžovatel neměl podle relevantního národního práva žádnou možnost napadnout soudní určení jeho otcovství z doby, kdy ještě nebyly dostupné odpovídající lékařské metody umožňující zjištění otcovství s téměř 100% jistotou, jeho vztahy s jeho - tehdy čtyřicetiletou - dcerou neměly žádnou sociální základnu a ani dcera netrvala na zachování statusového poměru se stěžovatelem, ESLP konstatoval, že obecný zájem na ochraně práv stěžovatelovy putativní dcery v této fázi již dosti ztratil na významu v porovnání s tím, když byla dítětem, a spravedlivá rovnováha mezi zájmy stěžovatele a zájmy společnosti nebyla dodržena (viz rozsudek ESLP ve věci Paulík proti Slovensku ze dne 10. 10. 2006 č. 10699/05). V jiné věci, ve které řešil práva biologického otce versus práva právního otce, ESLP konstatoval, že rozhodnutí národního soudu o zamítnutí žaloby stěžovatele na zákonné určení otcovství sledovalo nejlepší zájem rodiny tvořené matkou, právním otcem a dítětem; dát stávajícímu rodinnému vztahu mezi dítětem a jeho právním otcem přednost před vztahem s jeho biologickým otcem spadá do posuzovací volnosti členského státu, a k porušení Úmluvy tedy nedošlo (viz rozsudek ESLP ve věci Ahrens proti Německu ze dne 22. 3. 2012 č. 45071/09).

28. Vzhledem k výše uvedenému považuje Ústavní soud závěry, ke kterým v dané věci dospěl nalézací a odvolací soud, za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jenž respektuje nejlepší zájem dítěte, a nemá jim z ústavněprávního hlediska co vytknout.

29. Ústavní soud rovněž nemá větší výhrady proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí stěžovatelova dovolání pro nepřípustnost. Dovolací soud v napadeném usnesení sice stručným, ale akceptovatelným způsobem vysvětlil, proč stěžovatelovo dovolání nesplňovalo předpoklady přípustnosti. Učinil tak pomocí odkazu na svou předchozí rozhodovací praxi, kterou nelze považovat za nepřiléhavou, jak dále vysvětlil ve svém vyjádření k projednávané ústavní stížnosti (bod 11), na něž měl stěžovatel možnost reagovat.

30. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.