I. ÚS 470/05
I.ÚS 470/05 ze dne 23. 5. 2006

N 104/41 SbNU 315
Pokračování v trestné činnosti jako důvod vazby

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 23. května 2006 sp. zn. I. ÚS 470/05 ve věci ústavní stížnosti J. K. proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 5. 2005 sp. zn. 40 Nt 653/2005 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 7. 2005 sp. zn. 6 To 474/2005, jimiž byl stěžovatel vzat do vazby.
I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 7. 2005 sp. zn. 6 To 474/2005 se zrušuje.

II. Ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 5. 2005 sp. zn. 40 Nt 653/2005 se odmítá.
Odůvodnění

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jako "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod. Domáhá se jejich zrušení.

Stěžovatel je v dané věci v postavení obviněného v trestním řízení, přičemž je trestně stíhán s dalšími spoluobviněnými pro trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona, dílem dokonaný a dílem ve stadiu přípravy dle § 7 odst. 1 trestního zákona, pokusu dle § 8 odst. 1 trestního zákona, spáchaných formou spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona a dále účasti na zločinném spolčení dle § 163a odst. 1 trestního zákona. Výše citovaným rozhodnutím soudu prvního stupně byl stěžovatel na návrh státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem vzat do vazby dle § 68 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) trestního řádu. Vazba započala okamžikem zadržení stěžovatele dne 26. 5. 2005 v 5.35 hod. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem tak, že zrušil napadené usnesení okresního soudu a nově rozhodl tak, že se stěžovatel bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) a c) trestního řádu. Stěžovatel s upuštěním od ústního jednání nesouhlasil.

II.

K výzvě Ústavního soudu se k návrhu stěžovatele vyjádřil Okresní soud v Ústí nad Labem, který uvedl, že se ztotožňuje s názorem Krajského soudu v Ústí nad Labem, vysloveném v odůvodnění svého napadeného usnesení a trvá na tom, že jeho rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Okresní soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Vyzván k vyjádření ústavní stížnosti byl i Krajský soud v Ústí nad Labem, který uvedl, že námitky stěžovatele v podané ústavní stížnosti nepovažuje za důvodné. Konstatoval, že nebylo možné přehlédnout skutečnost, že se v případě obviněného jedná o organizovaný zločin vysoké společenské nebezpečnosti se způsobenou vysokou škodou, dále pak úlohu obviněného ve struktuře celé této skupiny a v neposlední řadě i fakt, že tato činnost byla i zdrojem příjmů stěžovatele. Následně odkázal na důvody obsažené v napadeném usnesení. Krajský soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
III.

Stěžovatel napadá obě v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů. Co se však týče usnesení okresního soudu v dané věci, poukazuje Ústavní soud na literu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jakož i na znění § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ze kterých je patrno, že ustavní stížností lze napadnout pouze pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, nikoliv rozhodnutí nepravomocné. V případě v záhlaví označeného usnesení okresního soudu se sice jednalo o rozhodnutí orgánu veřejné moci, ovšem toto rozhodnutí právní moci vůbec nenabylo. Podle § 140 odst. 1 trestního řádu usnesení je pravomocné a vykonatelné, jestliže a) zákon proti němu stížnost nepřipouští, b) zákon sice proti němu připouští stížnost, avšak aa) stížnost ve lhůtě podána nebyla, bb) oprávněné osoby se stížnosti výslovně vzdaly nebo ji výslovně vzaly zpět, nebo cc) stížnost byla zamítnuta. V dané věci však nebyly naplněny zákonné podmínky právní moci napadeného usnesení okresního soudu, neboť krajský soud jakožto orgán rozhodující o stížnosti napadené usnesení zrušil a znovu ve věci rozhodl sám.

Nezbývá tedy než uzavřít, že usnesení okresního soudu právní moci nenabylo. Poněvadž lze ústavní stížnost podat toliko proti pravomocnému rozhodnutí, ústavní stížnost v části napadající usnesení soudu prvního stupně musel Ústavní soud odmítnout jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, respektive jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu - srov. nález sp. zn. I. ÚS 263/05; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 35.

IV.

Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele, že obecné soudy ve svých rozhodnutích existenci vazebních důvodů dle § 67 písm. b) a c) trestního řádu řádně neodůvodnily, neboť nevyhověly zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění dle § 134 odst. 2 trestního řádu a zatížily tak své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.

Ústavní soud v souvislosti s danou věcí nejprve vytyčuje maximu, že osobní svoboda patří mezi základní postuláty každého demokratického právního státu. Z tohoto důvodu je také zařazena již v hlavě druhé Listiny mezi "základní lidská práva a svobody". Podle článku 8 odstavce 1 Listiny je osobní svoboda zaručena. Podle odstavce 2 téhož článku nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Podle odstavce 5 článku 8 nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Listina tedy stanoví, že vzetí do vazby je přípustné pouze při splnění následujících podmínek, jimiž jsou: existence zákonných důvodů vazby, existence zákonného způsobu vzetí do vazby, doba vazby stanovená zákonem a rozhodnutí soudu o uvalení vazby.

V této souvislosti Ústavní soud již vícekrát zdůraznil, že rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do osobní svobody jedince (čl. 8 Listiny základních práv a svobod), při němž je proto nutno postupovat značně restriktivně. Právě z tohoto hlediska je třeba - v obecné rovině - považovat za nutné, aby vazební rozhodnutí obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Ústavní soud totiž již dříve ve své ustálené praxi vyložil, že z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci (v daném případě povinnost plynoucí z ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu) jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. S ohledem na význam ústavně zaručených základních práv včetně práva na osobní svobodu, případně s ohledem na závažnost zásahu do tohoto práva, požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodnění rozhodnutí, jímž k jeho omezení dochází, je o to důrazněji důvodný, a proto také jen povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je osobní svoboda omezena, není v souladu s ústavním pořádkem republiky (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 103/99; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 17).

Krajský soud ve svém rozhodnutí souhlasil s námitkou stěžovatele, že u něj není dán důvod vazby předpokládaný § 67 písm. a) trestního řádu a z toho důvodu stížností napadené usnesení okresního soudu zrušil. Co se ovšem týče dalších důvodů vazby předpokládaných § 67 písm. b) a c) trestního řádu, krajský soud prakticky pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť uvedl, že se s ním zcela ztotožňuje.

Ústavní soud se zaměřil nejprve na přezkum rozhodnutí krajského soudu v části, týkající se jím tvrzené existence vazebního důvodu dle § 67 písm. b) trestního řádu.

Dle § 67 písm. b) trestního řádu smí obviněný být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné, nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.

Z jazykového a logického výkladu uvedeného zákonného ustanovení plyne, že jím zakotvený důvod dle § 67 písm. b) trestního řádu spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné, či v důvodné obavě, že bude jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Ústavní soud však v tomto kontextu zdůrazňuje, že důvodnost této obavy musí být založena buď jednáním obviněného nebo dalšími konkrétními skutečnostmi.

Tyto "konkrétní skutečnosti" musí být dostatečným a rozumným podkladem pro opodstatnění zmíněné obavy; na druhou stranu je však nelze interpretovat v tom smyslu, že nebude- li obviněný vzat do vazby, bude zcela jistě např. působit na dosud nevyslechnuté svědky. To ostatně vyplývá i z jazykového výkladu slov "odůvodňují obavu", která citované ustanovení obsahuje. Při rozhodování o vazbě není reálné se domnívat, že může být naplněn požadavek jistoty "konkrétních skutečností", které opodstatňují vazební důvody. V těchto případech totiž nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný např. bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné, protože by se již zpravidla nepodařilo takovému jednání zabránit. Na druhé straně však nemůže jít jen o jakési mlhavé a konkrétními skutečnostmi nepodložené podezření, poněvadž by to vedlo k neodůvodněným zásahům do osobní svobody obviněného.

Krajský soud se s otázkou existence důvodu koluzní vazby vypořádal pouze tak, že jen odkázal na odůvodnění koluzní vazby soudem prvního stupně. I když si lze představit žádoucí obsahové rozvedení a konkrétnější zabývání se touto otázkou krajským soudem, Ústavní soud v tomto kontextu usuzuje, že samotný odkaz soudu druhého stupně na rozhodnutí soudu prvního stupně nelze vždy považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod obviněného. Proto se Ústavní soud zabýval tím, jak se okresní soud vypořádal s tvrzenou existencí důvodu koluzní vazby ve svém rozhodnutí, na které krajský soud odkázal jako na správné.

Ústavní soud se zaměřil především na zkoumání toho, zda byl v dané věci dodržen legální požadavek naplnění pojmu "konkrétní skutečnosti", na základě kterých by byla založena důvodná obava, že stěžovatel bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že obsahovým naplněním pojmu "konkrétní skutečnosti" ve smyslu § 67 trestního řádu je nutno rozumět konkrétní argumentaci ohledně povahy důkazů, které je nutno provést, jakož i analýzu okolností, jež svědčí pro možnost působení na nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jiné maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání ze strany obviněného. Pouhé domněnky a obavy přitom pro uložení vazby nepostačují (srov. např. III. ÚS 188/99, IV. ÚS 257/2000 a další; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 156 a svazek 21, nález č. 18).

V dané věci přitom krajský soud - jak již bylo uvedeno - pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu; ten ve svém usnesení ve vztahu ke koluzní vazbě toliko stručně uvedl, že vyšetřování se nalézá v počátečním stadiu, bude třeba vyslechnout mnoho osob, ať už v postavení svědků či spoluobviněných, z nichž mnohé jsou stěžovateli dobře známy. Obava z jejich možného ovlivňování směřujícího k výpovědím ve prospěch obviněného, též v neposlední řadě s přihlédnutím k hrozícímu citelnému trestu, je tak dle okresního soudu zcela namístě.

Ústavní soud, který reflektuje výše uvedené imperativy vymezené Listinou, trestním řádem a judikaturou Ústavního soudu při ústavněprávním přezkumu případů věcně obdobných, konstatuje, že těmto požadavkům obecné soudy v dané věci nedostály. V napadených rozhodnutích totiž chybí konkrétní argumentace ohledně povahy důkazů, které je nutno provést a stejně tak i konkrétní analýza okolností, svědčících o možnosti působení stěžovatele na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné, nebo o jiném maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání z jeho strany. Ústavní soud proto opakuje výše uvedenou tezi (přijatou v rámci ustálené judikatury), že pouhé domněnky a obavy pro uložení vazby nestačí. Potřeba slyšet blíže nespecifikované svědky či spoluobviněné, z nichž někteří z nich mají být stěžovateli známi (poznámka: skutečnost, že jsou všichni spoluobvinění v dané věci vyjmenováni v úvodu rozhodnutí okresního soudu, ještě neznamená jejich specifikaci, která by mohla mít teoreticky alespoň dílčí měrou spolu s jinými okolnostmi relevanci pro výsledné obsahové naplnění pojmu konkrétní skutečnosti, neboť o takovou specifikaci by se mohlo jednat pouze v tom případě, pokud by byli konkretizováni ve vztahu k stěžovateli), sama o sobě nemůže založit konkrétní skutečnost dokládající důvodnou obavu z koluzního záměru stěžovatele. V opačném případě by se ve stejné procesní situaci (kterých může být nespočet v praxi), jen vzhledem k potřebě vyslechnutí většího počtu svědků a spoluobviněných, z nichž některé by obviněný měl znát, automaticky dovozovala koluzní vazba. Přitom již ze slova "konkrétní" coby součásti legálního pojmu "konkrétní skutečnosti" je možno vyvozovat nezbytnost reflexe a prokázání existence prvků konkrétnosti a specifičnosti té které věci, stavící každý případ do roviny "jedinečnosti" a "nestejnosti", na základě kterých by až mohla být dána důvodná obava, že obviněný se dopustí koluzního jednání. V dané věci byl přitom důvod koluzní vazby opřen pouze o okolnosti obecné povahy. Lze si představit mnoho případů, kdy dosud nebyly vyslechnuty všechny osoby v postavení svědků a spoluobviněných, z nichž by některé měly být obviněnému známy, aniž by to samo o sobě bylo důvodem pro uvalení koluzní vazby. Stejně tak nemůže být koluzním důvodem vazby jen samotný fakt počátku vyšetřování, ale musí zde být konkrétní skutečnosti nasvědčující důvodné obavě, že obviněný má koluzní záměr (srov. Šámal a kol.: Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. vydání, 2005, str. 457). V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje ten imperativ, že v rámci rozhodování o vzetí obviněného do vazby musí být především - při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace - svědomitě posuzováno a v odůvodnění rozhodnutí v rámci té které věci obsaženo, zda z jednání obviněného nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že je dán vazební důvod, zda je vazba vůbec opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Přitom rozhodnutí, jímž je osobní svoboda jednotlivce omezena, není v souladu s ústavním pořádkem republiky, obsahuje-li jen povšechné a obecné odůvodnění, bez odkazu na konkrétní skutečnosti, které by měly existenci vazebních důvodů založit. Existuje- li dle tvrzení obecných soudů ze strany stěžovatele nebezpečí maření trestního stíhání, toto nebezpečí musí vyplývat z konkrétních skutečností, přičemž je třeba tyto skutečnosti či okolnosti označit. To se však v souzené věci náležitě nestalo.

V.

Ústavní soud dále přistoupil k přezkumu rozhodnutí krajského soudu v části, týkající se jím uváděné existence důvodu vazby dle § 67 písm. c) trestního řádu.

Dle § 67 písm. c) trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil. Důvody vazby v § 67 písm. c) trestního řádu jsou stanoveny jednak alternativně, jednak se jedná, odlišně od úpravy v písm. a) a b) téhož ustanovení, o taxativní výčet.

Ústavní soud se i v tomto případě zaměřil na posouzení toho, zda byl v dané věci dodržen zákonný imperativ naplnění pojmu "konkrétní skutečnosti", na základě kterého by byla založena důvodná obava, že stěžovatel bude jednat způsobem předpokládaným v § 67 písm. c) trestního řádu. Na teoretické aspekty tohoto pojmu výše uvedené v souvislosti s důvodem vazby koluzní Ústavní soud odkazuje i v tomto rámci ústavněprávního přezkumu.

Rovněž pokud jde o existenci vazebního důvodu dle § 67 písm. c) trestního řádu, krajský soud pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, který ve svém usnesení jen stručně konstatoval, že "pokud jde o důvod vazby předstižné, ten soudkyně spatřuje ve skutečnosti, že trestná činnost byla obviněným páchána soustavně po poměrně dlouhou dobu, přičemž si tak měl opatřovat prostředky k obživě, resp. jejich převážnou část. Úvaha o pokračování trestné činnosti je zcela namístě, a to i s přihlédnutím k roli obviněného v organizované skupině".

Přestože soud prvního stupně hodnotil důvody uvalení vazby dle § 67 písm. c) trestního řádu rozsáhleji než důvody vazby koluzní, Ústavní soud usuzuje, že ani tyto závěry nejsou dostatečně konkrétní a obava, pro niž by měla být vazba uvalena, zůstává pouze v rovině abstraktního možného nebezpečí, nikoli v odůvodnění rozhodnutí konkrétními skutečnostmi dostatečně podloženou hrozbou, jež má být vazbou odstraněna. Nedošlo tak k nezbytné dostatečné konkretizaci vazebního důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu. Je třeba poukázat na to, že zákon č. 265/2001 Sb., kterým byl rozsáhle novelizován trestní řád, změnil v § 67 písm. c) pojem "pokračování v trestné činnosti" na "opakování trestné činnosti", tzn. že opakováním trestného činu se míní opakování téhož trestného činu nebo spáchání trestného činu téže povahy; pokračování ve stíhaném trestném činu nebo udržování protiprávního stavu vyvolaného stíhaným trestným činem je proto vyloučeno vzhledem k § 12 odst. 11 trestního řádu. Okresní soud tak pochybil, jestliže vazbu předstižnou opřel o úvahy o pokračování trestné činnosti stěžovatele (srov. obdobnou argumentaci v nálezu sp. zn. I. ÚS 40/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 28). Navíc v rámci důvodu vazby předstižné se pojem "opakování trestné činnosti" může vztahovat jen na tu trestnou činnost, pro kterou je obviněný stíhán (dikce § 67 písm. c): "že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán") a nelze proto pod § 67 písm. c) trestního řádu subsumovat opakování jakékoli trestné činnosti. Důvodem předstižné vazby tak nemůže být toliko obecně pojaté nebezpečí z opakování blíže neurčené trestné činnosti. Přitom soud prvního stupně pouze uvedl, že je namístě úvaha o pokračování trestné činnosti obviněného. I kdyby se však tento soud byl vypořádal s touto dílčí otázkou ve výše uvedeném smyslu, musel by reflektovat - při úvaze o existenci důvodné obavy o opakování trestné činnosti stěžovatele, pro niž je stíhán - charakter trestné činnosti stěžovatele (§ 67 trestního řádu "...a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením."). Nelze totiž přehlédnout, jak sám okresní soud uvádí, že trestná činnost stěžovatele byla páchána v organizované skupině s rozdělením jednotlivých funkcí a dělbou činností, přičemž spoluobviněných osob je v dané věci devatenáct. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje ve vztahu k předstižné vazbě, že nebezpečí opakování trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán, musí být aktuální, přičemž obviněný musí být vůbec schopen (způsobilý) takovou trestnou činnost opakovat. V dané věci je v tomto kontextu třeba brát v úvahu zásadní skutečnost spočívající v páchání trestné činnosti ve formě organizované skupiny, což vede k nepochybnému závěru, že trestná činnost stěžovatele byla závislá na trestné činnosti dalších spoluobviněných (každý spoluobviněný měl mít svou funkci v rámci dělby činností v organizační struktuře skupiny). K tomu, aby stěžovatel mohl dále opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, by tedy byla nutná součinnost dalších spoluobviněných a nezáleželo by tudíž pouze na stěžovateli, zda se takovou trestnou činnost rozhodne opakovat či ne. Z této skutečnosti potom vyplynul požadavek důsledné a pečlivé analýzy v dané věci, jež by svědčila pro praktickou možnost opakování trestné činnosti stěžovatelem, pro niž je stíhán (zda by vůbec "technicky" mohl opakovat svou trestnou činnost - s ohledem na nutnou součinnost ostatních spoluobviněných). Bez této konkrétní analýzy a konkrétní argumentace nebylo možné dovozovat existenci důvodné obavy z jednání stěžovatele předvídaném v § 67 písm. c) trestního řádu. V napadených rozhodnutích však tato analýza chybí, byť podle ustálené judikatury Ústavního soudu pouhé domněnky a obavy pro uložení vazby nepostačují.

VI.

Ústavní soud tak konstatuje, že vzhledem ke skutečnosti, že z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu (ve spojení s odůvodněním rozhodnutí okresního soudu, na které krajský soud odkazuje a ztotožňuje se s ním) nelze zjistit konkrétní skutečnosti zakládající důvodné obavy z následků uvedených v § 67 písm. b) a písm. c) trestního řádu, nelze než uzavřít, že nebylo přezkoumatelným způsobem odůvodněno v dané věci, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasnění trestného činu zájem na svobodě jednotlivce. Je proto třeba považovat rozhodnutí soudu druhého stupně za nepřezkoumatelné a proto odporující principům řádného a spravedlivého procesu tak, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, a tudíž ve svých důsledcích i porušující čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny.

Vycházeje z výše uvedeného, Ústavní soud pro porušení označených ústavních práv v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.