I. ÚS 4678/12
I.ÚS 4678/12 ze dne 19. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Jaroslava Zemana, zast. Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem, sídlem Školská 38, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18.9.2012, č.j. 9 Co 459/2012-92, a proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 27.10.2011, č.j. 11 C 135/2011-23, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a společnosti Krušnohorská poliklinika, s.r.o, sídlem Žižkova 151, Litvínov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecných soudů, a to rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). K věci uvedl, že se stal účastníkem soudního řízení na straně žalovaného, kdy se vedlejší účastnice po něm domáhala vyklizení obytné jednotky údajně užívané bez právního titulu. Ve sporu nařídil okresní soud ústní jednání na konkrétní datum a hodinu. Stěžovateli byl ustanoven právní zástupce z řad advokátů (vzhledem k jeho věku a majetkovým poměrům), přičemž k osobnímu setkání s ním mělo dojít před nařízeným ústním jednáním (též měla být podepsána plná moc a doložena soudu). Právní zástupce k dopravě do místa jednání použil veřejnou dopravu, avšak vzhledem k technické závadě měl vlak zpoždění. Telefonicky kontaktoval stěžovatele a instruoval ho, aby požádal soudce o vyčkání. Poté, kdy se dostavil do budovy soudu, tak zjistil, že jednání proběhlo a byl vyhlášen rozsudek pro zmeškání, a to s ohledem na nepřítomnost stěžovatele a právního zástupce u jednání. Stěžovatel údajně nezaznamenal žádné zahájení jednání, žádnou výzvu k dostavení se do jednací síně. Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, kterému nebylo vyhověno, a to z důvodu, že neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že jednání neproběhlo. Stěžovatel v další části připomíná svůj věk a skutečnost, že v době příchodu jeho právního zástupce již na jednací místnosti nevisela ani vývěska s rozpisem jednání, a vznáší otázku ohledně míry tolerovaného zpoždění. Postup soudů považuje za ryze formalistický, který může vést k porušení práv účastníka řízení, proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.

Relevantní znění příslušného ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 90 Ústavy Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen sodu rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 37 odst. 3 Listiny: Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

II. Z předložených soudních rozhodnutí, které stěžovatel napadá, jakož i z vyžádaného spisu okresního soudu sp.zn. 11 C 135/2011, zjistil Ústavní soud tyto rozhodné skutečnosti:

Vedlejší účastnice podala dne 21.78.2011 u okresního soudu žalobu, kterou se domáhala, aby stěžovateli byla uložena povinnost vyklidit konkretizovanou obytnou jednotku. Ve spise je na č.l. 20 založen úřední záznam o tom, že se stěžovatel dostavil se svým zástupcem k ústnímu jednání 27.10.2011, ve 13,30 již seděl na chodbě u jednacích síní (blíže k výtahu), na výzvu soudce nereagoval, neboť je nedoslýchavý. Z protokolu o jednání vyplývá, že jednání začalo o 13,40 hod., za žalovaného nebyl nikdo přítomen (s poznámkou, že doručení vykázáno uložením), proto vedlejší účastnice navrhla vydání rozsudku pro zmeškání. Okresní soud dne 27.10.2011 vydal rozsudek pro zmeškání a stěžovateli uložil povinnost předmětnou obytnou jednotku vyklidit, neboť zjistil, že podmínky pro vydání toto rozsudku byly splněny. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém popsal okolnosti své přítomnosti a důvody, pro které nezaregistroval zahájení ústního jednání, tudíž zpochybňoval naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání. K tvrzení stěžovatele se vyjádřil i samosoudce, který upozornil, že není pravdivé, protože účastníky vyvolával, a dost nahlas, na minutu přesně, čehož byl svědkem zástupce žalobce, který může potvrdit, že na celé chodbě před jednací síní byl přítomen pouze on sám. Krajský soud nařídil k projednání odvolacích námitek ústní jednání, v jehož průběhu stěžovatel tvrdil, že nebyl vyzván ke vstupu, že jednací místnost byla zamčená, a že jednání se nekonalo, vedlejší účastnice jeho tvrzení považovala za nepravdivá, protože jednání proběhlo, soudce se dostavil ve stanovený čas, vyzval účastníky a její zástupce se jednání zúčastnil. Krajský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, protože dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. V odůvodnění akcentoval, že první jednání bylo okresním soudem nařízeno na určenou dobu, žalovanému bylo předvolání k tomu jednání spolu se žalobou doručeno do vlastních rukou více než deset dnů předem, přitom odvolání obsahovalo poučení o následcích nedostavení se bez důvodné a včasně omluv k jednání, spočívajících v možnosti vydání rozsudku pro zmeškání. Připustil, že stěžovatelova námitka o zmeškání jednání proto, že vzhledem ke svému věku a zdravotnímu postižení neslyšel výzvu ke vstupu do jednací síně, by mohla představovat omluvitelný důvod zmeškání jednání, avšak stěžovatel v průběhu odvolacího řízení změnil svá tvrzení tak, že jednání ve věci před okresním soudem vůbec neproběhlo a že účastníci nebyli vyzváni ke vstupu do jednací síně. Stěžovatel přes poučení o důkazní povinnosti nenavrhl žádný důkaz směřující k prokázání svého tvrzení, je tedy třeba vycházet z protokolu o jednání, který má povahu veřejné listiny, přičemž odvolací soud neshledal důvod k pochybnostem o pravosti jeho obsahu. Dále se odvolací soud zabýval i meritorním posouzením sporu o vyklizení obytné jednotky a shledal, že stěžovatelovo právo užívat tuto jednotku zaniklo pro nemožnost plnění závazků ze smlouvy o poskytnutí služby sociální péče v domově pro seniory, a protože stěžovatel s vedlejší účastnicí neuzavřel jinou nabízenou smlouvu, nesvědčí mu žádný právní důvod k ubytování a je tedy povinen užívanou obytnou jednotku vyklidit.
III. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a se spisem okresního soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení příslušných ustanovení Listiny a Ústavy, tj. ustanovení zaručujících spravedlivý proces, včetně rovnosti účastníků. K tomu Ústavní soud připomíná, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. I kdyby Ústavní soud připustil, že stěžovatel neslyšel výzvu ke vstupu do jednací síně, pak bylo žádoucí, aby na tomto tvrzení setrval i v průběhu odvolacího řízení (budiž připomenuto, že ústního jednání před odvolacím soudem se osobně zúčastnil společně s kvalifikovaným právním zástupcem, bylo tedy na jeho zástupci, aby doporučoval stěžovateli volbu adekvátních právních prostředků). Nicméně, odvolací soud kvalifikovaně hodnotil i meritum sporu a přijal závěr, že žaloba je důvodná. Z tohoto hlediska by případné kasační rozhodnutí znamenalo prodloužení sporu a oddálení konečného rozhodnutí. Z těchto důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 90 Ústavy.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. z obsahu soudního spisu. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, zčásti odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.