I. ÚS 4676/12
I.ÚS 4676/12 ze dne 28. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele O. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, P.O.BOX 2, Ostrava, zastoupeného JUDr. Pavlínou Sglundovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Smetanovo nám. 7, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2012 č. j. 5 To 422/2011-327 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2011 č. j. 88 T 25/2011-299, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy

1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2012 č. j. 5 To 422/2011-327 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele (obviněného) směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2011 č. j. 88 T 25/2011-299, kterým byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2 a 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků nepodmíněně. Dále mu byla podle § 228 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost k náhradě škody poškozené obchodní společnosti STAVMAT IN, a. s. Skutek, pro který byl stěžovatel trestně stíhán a pravomocně odsouzen, spočíval podle závěrů napadených rozhodnutí v tom, že jako jednatel společnosti INTERSALE, s. r. o., v období od 29. 4. 2010 do 18. 6. 2010 objednával u obchodní korporace STAVMAT IN, a. s., stavební materiál s úmyslem za něj nezaplatit a neoprávněně tak jiného obohatit. Tímto jednáním poškozenou uvedl v omyl a způsobil jí škodu ve výši 979 902 Kč.

II.

Obsah ústavní stížnosti

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval tím, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jeho základních práv na spravedlivý proces a na ochranu osobní svobody ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do práva garantovaného v čl. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle něhož nikdo nemůže být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Namítal, že soudy v jeho trestní věci kriminalizovaly obvyklý obchodní vztah dvou rovnocenných subjektů. Pokud poškozená obchodní korporace STAVMAT IN, a. s., nadále dodávala společnosti INTERSALE, s. r. o., zboží, přestože dříve splatné pohledávky nebyly uhrazeny, je nutno tuto skutečnost podle názoru stěžovatele vyhodnotit jako svolení poškozeného ve smyslu § 30 tr. zák., tj. jako okolnost vylučující protiprávnost jednání stěžovatele. Stěžovatel zdůraznil, že v intencích zásady subsidiarity trestní represe měly být namísto prostředků trestněprávních užity nástroje soukromoprávní (tedy vymáhání plnění občanskoprávní cestou z titulu platného smluvního závazku nebo v rámci obchodněprávní úpravy skrze institut odpovědnosti jednatele za škodu).
III.

Právní posouzení

4. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, jímž bylo porušeno některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Vzhledem k principu sebeomezení, který Ústavní soud opakovaně vyjadřuje, není také úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení důkazů provedených v trestním řízení.

5. Obecné soudy se dostatečně zabývaly stěžovatelovými návrhy (námitkami), posoudily je a svá rozhodnutí srozumitelně, logicky a jasně odůvodnily. Ústavní soud tak nesdílí přesvědčení stěžovatele, že obecné soudy napadenými rozhodnutími zasáhly do jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny, nebo do práva zaručeného v čl. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě.

6. Ústavní soud k argumentaci stěžovatele uvádí, že nelze v žádném případě směšovat pojem a následky porušení závazkového právního vztahu ve smyslu občanskoprávním či obchodněprávním s jednáním naplňujícím znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zák. Ačkoli v trestním právu bezpochyby platí zásada subsidiarity trestní represe, vyjádřená v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zák., tato nachází své místo pouze v takovém případě, je-li možné jednání pachatele nepostihovat trestněprávními nástroji. Ústavní soud poznamenává, že princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní či přestupková nebo kázeňská. V úvahu tedy obecně přichází souběžné nastoupení trestní odpovědnosti spolu s dalším druhem odpovědnosti (shodně k tomu např. nález sp. zn. III. ÚS 1148/09, N 133/66, SbNU 77). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situaci, v níž lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. naplnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná - to však nelze dovodit v řešené věci.

7. V rámci skutkové podstaty trestného činu podvodu (§ 209 tr. zák.) trestní zákoník kriminalizuje úmyslné jednání pachatele směřující k obohacení sebe nebo jiného podvodným způsobem - například uvedením jiné osoby v omyl (při současném způsobení škody v hodnotě v základu vyšší než nepatrné). Na základě hodnocení řádně provedených důkazů v trestním řízení obecné soudy dospěly k závěru, že subjektivní stránka trestného činu (zavinění v úmyslné formě) byla v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněna. Lze tu odkázat na závěr Nejvyššího soudu, který v usnesení o odmítnutí dovolání ze dne 30. 8. 2012 č. j. 6 Tdo 961/2012-19 konstatoval, že "...subjektivní stránka trestného činu vyplývá mj. také ze skutečnosti, že obviněný odebíral zboží i po 19. 5. 2010, kdy nabylo právní moci odsouzení Krajským soudem v Českých Budějovicích, když uvedeným rozhodnutím mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému škodu ve výši více jak 1 750 000 Kč, tj. obviněný věděl, že je předlužen a nebude moci svým závazkům dostát, přesto jednal způsobem popsaným v rozsudku soudu prvního stupně".

8. Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto zvažoval pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů nevybočuje z postulátů zakotvených v Listině. Svévolnou interpretaci práva ovšem v posuzované věci neshledal.

9. Závěrem lze znovu konstatovat, že obecné soudy postupovaly v daném případě ústavně konformně a rozhodly předvídatelným způsobem. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci nemůže bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení stěžovatelem vypočtených základních práv a svobod. Protože Ústavní soud jejich porušení neshledal, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že jej jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.