I. ÚS 466/05
I.ÚS 466/05 ze dne 10. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudkyň Vlasty Formánkové a Ivany Janů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti MUDr. D. T., zastoupeného JUDr. Hanou Žižkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Nerudova 35 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2005, č.j. 28 Co 102/2005-492, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 12. 2004, č.j. 14 Nc 209/2002-425, se současným návrhem na odklad vykonatelnosti a dále o návrhu na zrušení ust. § 26 odst. 2 zák.č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů,takto :
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ust. § 26 odst. 2 zák.č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění :

Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a dále doplněné dne 21. 12. 2005 se stěžovatel domáhá vyslovení porušení svých ústavním pořádkem zaručených práv, zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a zároveň navrhuje zrušení ust. § 26 odst. 2 zák.č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). Domnívá se, že v řízení před obecnými soudy a z nich vzešlými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 3 odst. 1 a 3 Listiny, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. Svůj návrh na zrušení ust. § 26 odst. 2 zákona o rodině odůvodňuje stěžovatel tím, že toto ustanovení je v rozporu s čl. 32 odst. 4 Listiny a dále čl. 4 odst. 3 Listiny a že je v právním řádu nadbytečné.

Napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o tom, že se nezletilý A. T., syn stěžovatele, pro dobu za trvání manželství rodičů i pro dobu po rozvodu svěřuje do péče matky (výrok I.), dále soud rozhodl (výrok II.), že rozhodnutí o výživném vylučuje k samostatnému projednání. Ve výroku III. je stanoveno, že stěžovatel je oprávněn ke styku s nezl. A. T. v následujících termínech: - každý sudý víkend v roce od pátku 15:00 hod. do neděle 18:00 hod. - každý lichý týden v roce ve čtvrtek od 9:00 hod. do 18:00 hod. - každý rok o hlavních školních prázdninách 14 dnů v měsíci červenci a 14 dnů v měsíci srpnu s tím, že termín styku oznámí otec nezl. matce nezl. vždy do 31. 5. toho kterého roku - o vánočních svátcích v každém sudém roce od 23. 12. 15:00 hod. do 27. 12. 18:00 hod. a v každém lichém roce od 27. 12. 18:00 hod. do 1. 1. následujícího roku 15:00 hod. - každý lichý rok o jarních školních prázdninách od soboty 9:00 hod. do neděle následujícího týdne 15:00 hod. - každý sudý rok o velikonočních svátcích, a to od neděle velikonoční 17:00 hod. do pondělí 18:00 hod. Dále soud rozhodl tak, že stěžovatel nezletilého převezme a po skončení styku ho matce opět odevzdá v místě jejího faktického bydliště (výrok IV.) a že matka je povinna dítě ke styku se stěžovatelem řádně připravit, předat mu ho a po skončení styku od něj opět převzít (výrok V.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.) a na znalečném bylo každému z rodičů uloženo uhradit 16.195,50 Kč do účtárny Obvodního soudu pro Prahu 4 do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok VII.).

Odvolací soud k odvolání stěžovatele rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a VII. potvrdil, ve výrocích o výchově jej potom změnil tak, že namísto každého lichého týdne v roce ve čtvrtek se styk upravuje každý lichý týden v roce ve středu od 8:00 do 18:00 hod. a tak, že termín styku každý rok o hlavních školních prázdninách otec (stěžovatel) oznámí matce vždy do 30. 4. toho kterého roku, jinak rozsudek v těchto výrocích rovněž potvrdil. Odvolání proti výroku II. odvolací soud odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Ve svém obsáhlém podání stěžovatel nejprve rekapituluje dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, ve kterém shledává celou řadu zásadních pochybení. Opakuje částečně argumentaci použitou v odvolání a dále podrobně rozvádí své argumenty svědčící pro porušení jednotlivých článků Listiny a Ústavy, které jsou uvedeny výše.

Jádrem ústavní stížnosti je stěžovatelova polemika s interpretací a aplikací ust. § 26 odst. 2 zákona o rodině obecnými soudy a nesouhlas s hodnocením skutkových zjištění, jak je soudy provedly. Stěžovatel vykládá obsah základního práva na péči o dítě a jeho výchovu tak, že by měla být v nejširší míře zaručena oběma rodičům. Opomíjí, že v tomto případě si práva rodičů konkurují a není v moci soudu rozhodnout tak, aby oba rodiče mohli uplatňovat své právo podle svých představ. Soud má především povinnost zohledňovat zájem dítěte a tak např. není na místě namítat nekorektní chování matky, která s nezl. A. opustila společnou domácnost, neboť není pro současnou situaci, ve které se A. nachází, vůbec relevantní. Naproti tomu stěžovatel sám uvádí jen málo argumentů pro to, proč by měla současná situace nastolená napadanými rozhodnutími soudů poškozovat nezletilého A., soustředí se především na domnělé porušení svých vlastních práv. Tak posouvá celou záležitost z roviny uvažování o zájmech nezletilého dítěte do roviny uvažování o zájmech svých.

V souvislosti s údajným porušením svého práva na péči o svého syna, jeho výchovu a práva dítěte na rodičovskou výchovu stěžovatelem, vytýká stěžovatel nalézacímu soudu, že nerozhodl dostatečně rychle o návrhu matky na úpravu poměrů nezletilého pro dobu po rozvodu. Toto rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, ale není předmětem ústavní stížnosti.

Stěžovatel soudům vytýká, že se nevypořádaly se všemi důkazy, které předložil. Nesouhlasí se způsobem, jakým soudy provedené dokazování zhodnotily a dále namítá již výše zmíněnou nesprávnou interpretaci ust. § 26 odst. 2 zákona o rodině. Rovněž uvádí, že bylo porušeno jeho právo na rovnost účastníků v řízení, neboť má za to, že musel k prokázání svých tvrzení předkládat nesrovnatelně více důkazů než matka nezletilého. Tvrdí, že soudy nepřistupovaly k oběma stranám stejně. Toto své tvrzení však nedokládá žádnými fakty, pouze obšírně vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, jak kterou skutečnost soudy hodnotily a jak formulovaly odůvodnění svých rozhodnutí. Argumenty stěžovatele jsou v celém jeho podání spíše rázu emotivního než faktického a jsou založeny na jeho subjektivním hodnocení věci, které se s hodnocením soudů neshoduje. V tom pak stěžovatel spatřuje porušení svých práv.

Obdobným způsobem je odůvodněno i stěžovatelovo tvrzení o porušení práva na soudní ochranu, zaručení základních práv a svobod bez ohledu na pohlaví, údajné porušení čl. 3 odst. 4 Listiny, podle kterého nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Své tvrzení o porušení práva na soudní ochranu však opět opírá pouze o svou nespokojenost s postupem soudu.

Nakonec stěžovatel uplatňuje i porušení ústavního práva dle čl. 2 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle kterých lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví. Stěžovatel ovšem tato ustanovení dezinterpretuje, neboť se domnívá, že rozhodnutí soudu, které bylo později odvolacím soudem zrušeno (a které nota bene není předmětem této ústavní stížnosti), je uplatněním státní moci nad meze stanovené zákonem. I další argumenty souvisejí s postupem soudu, který je naprosto v mezích zákona, avšak stěžovatel s ním nesouhlasí a proto ho shledává nezákonným.

Obvodní soud pro Prahu 4 i Městský soud v Praze ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Městský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Stěžovatel z vlastní iniciativy doplnil návrhy na dokazování přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2005. Týká se jednání správního orgánu, který je kolizním opatrovníkem nezl. v řízení před obecnými soudy. Tento přípis nepřináší nic nového ohledně postupu soudů, jejichž rozhodnutí stěžovatel navrhuje zrušit.

S ohledem na obsah vyjádření soudů i obsah stěžovatelova přípisu, které žádné nové skutečnosti s vazbou na ústavní stížnost nepřinesly, nepovažoval Ústavní soud za potřebné tyto písemnosti účastníkům rozesílat.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud soustavně judikuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů. Vystupuje mimo tuto soustavu jako orgán ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není přezkoumávat otázky aplikace a interpretace jednoduchého práva, pokud tyto nezasáhnou do sféry ústavním pořádkem chráněných základních práv a svobod. Stěžovatel ve své stížnosti neuvedl žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly porušení jeho základních práv. Veškerá jeho argumentace je opřena o nesouhlas s rozhodováním soudů a odlišný názor při hodnocení provedeného dokazování, přitom však problém neposouvá do ústavní roviny. Stěžovatel nezohledňuje, že obsahem ústavním pořádkem zaručených základních práv není nárok na úspěch v soudním sporu, neboť pak by v každém sporu musela být porušena práva neúspěšné strany.

Především stěžovatel soudům vytýká nesprávnou interpretaci ust. § 26 odst. 2 zákona o rodině. Uvádí, že jelikož soudy trvaly na tom, že o střídavé výchově musí být mezi rodiči dohoda, učinily rozhodnutí o střídavé výchově závislé na vůli matky, která s ní nesouhlasila. Na skutečnosti, že soudy předmětné ustanovení tímto způsobem vykládají, postavil stěžovatel i odůvodnění svého návrhu na zrušení tohoto ustanovení pro rozpor s čl. 32 odst. 4 a čl. 4 odst. 3 Listiny. Ve své podstatě namítá, že jelikož je podle něj ustanovení protiústavním způsobem aplikováno obecnými soudy, je protiústavní ve své podstatě a je na místě jej zrušit. Tato argumentace je zásadně nepřijatelná, neboť namítá protiústavnost určitého výkladu ustanovení, nikoli dikce ustanovení samotného. Dále stěžovatel neuvádí nic, čím by tuto rovinu argumentace přesáhl. Lze shrnout, že se v odůvodnění svého návrhu na zrušení ust. § 26 odst. 2 zákona o rodině nezabývá protiústavností tohoto ustanovení jako takového, ale pouze jeho interpretace a aplikace obecnými soudy.

Uvedené ustanovení umožňuje soudu svěřit dítě do společné nebo střídavé péče obou rodičů, jsou-li pro to splněny stanovené podmínky. Posouzení splnění těchto podmínek v každém konkrétním případě je záležitostí obecných soudů. Možnost soudu o společné nebo střídavé péči rodičů, kterou toto ustanovení zakládá, není sama o sobě protiústavní. Pokud stěžovatel dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu, který rozhodoval za použití tohoto ustanovení, je protiústavní, neznamená to automaticky, že je třeba toto ustanovení zrušit. Proto nezbylo než návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud je jen ve zcela výjimečných případech povolán posuzovat otázky interpretace a aplikace jednoduchého práva obecnými soudy. Zásadně k tomu může dojít pouze tehdy, jestliže soudy nerespektují kogentní normu, anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz nález ÚS sp.zn. II.ÚS 228/04). V tomto případě však obecné soudy ust. § 26 odst. 2 zákona o rodině interpretovaly ústavně konformně. Zásadním momentem při rozhodování podle tohoto ustanovení je zájem nezletilého. Obecně je přijímáno, že pokud mezi rodiči nepanuje shoda, ať už o střídavé výchově nebo v jiných důležitých otázkách, není v zájmu dítěte, aby jej soud do střídavé výchovy rodičů svěřil (viz nález ÚS sp.zn. I.ÚS 48/04).

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp.zn. 14 Nc 209/2002, který si Ústavní soud ke svému rozhodování vyžádal, vyplývá, že soud dostatečně spolehlivě zjistil skutkový stav a závěry, které z něho vyvodil, nijak nenasvědčují tomu, že by bylo porušeno právo na soudní ochranu nebo docházelo k diskriminaci na základě pohlaví účastníků. Rozhodnutí ponechat nezl. A. ve výchově matky je přesvědčivě zdůvodněno, má podklad ve zjištěném skutkovém stavu a opírá se o závěry znalců. Přitom stěžovatel sám neuvádí, kromě svých námitek proti jednání matky vůči němu samotnému, proč by mělo nezl. A. svěření do výchovy matce poškozovat.

Rovněž nelze říci, že by závěr soudů byl v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, neboť střídavou výchovu nedoporučili ani znalci, ani opatrovník. V rozhodování soudů tak nebylo shledáno žádné pochybení tak závažného charakteru, že by bylo s to zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele. Otázka splnění podmínek pro nařízení střídavé výchovy je záležitostí, která je plně v posouzení obecného soudu a oba soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily. Soud není ze zákona povinen provést všechny důkazy, které účastníci navrhují, a zároveň nesouhlas s hodnocením jednotlivých důkazů, a to jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, je výrazem nezávislosti obecných soudů při jejich rozhodování a nemůže být, v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu při zachování mezí procesních pravidel, důvodem pro opodstatněný závěr o porušení ústavnosti.

Stěžovatelovy námitky týkající se porušení práva na rovnost účastníků nebyly podloženy konkrétními skutečnostmi, opíraly se především o to, že většina osob, které se na řízení a konečných rozhodnutích podílely, byly ženy, a že rozhodnutí byla pro stěžovatele nepříznivá.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Zároveň Ústavní soud neshledal důvody pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2006

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.