I. ÚS 462/05
I.ÚS 462/05 ze dne 8. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 18, Plzeň, zast. JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem, sídlem Kamenická 1, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17.5.2005, sp.zn. 56 Co 193/2005, a proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 25.1.2005, č.j. 7 C 147/2003-42, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení, a Okresní správy sociálního zabezpečení v Tachově, sídlem Sadová 1694, Tachov, jako vedlejšího účastníka řízení, s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění.:

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, a to rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Tachově (dále jen "okresní soud"), a domáhal se jejich zrušení. Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatel v návrhu na zahájení řízení uvedl, že napadeným rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta vylučovací žaloba, a to na vyloučení movitých věcí z exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 23.5.2003, č.j. Nc 2122/2003-15. Krajský soud druhým z napadených rozsudků prvostupňový rozsudek potvrdil. Stěžovatel namítá, že v řízení bylo nutno správně aplikovat ustanovení § 267 odst. 1 obč. soudního řádu a dodává, že věci sepsané při exekuci přešly dle § 1 odst. 1 zák. č. 290/2002 Sb., z vlastnictví České republiky do vlastnictví kraje a že tento majetek stěžovatel, jako zřizovatel, svěřil příspěvkové organizaci kraje - Nemocnici Planá u Mariánských Lázní. Krajský soud konstatoval, že jde o majetek stěžovatele, který je omezen dispozičním právem jím zřízené příspěvkové organizace. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, a to uvedená v čl. 11 odst. 1, čl. 11 odst. 4 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90, čl. 101 odst. 3 a čl 101 odst. 4 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), a to zásahem do vlastnictví stěžovatele, který bude mít pravděpodobně za následek nejen omezení dispozičních práv k předmětu vlastnictví, ale i ztrátu samotného vlastnictví, a zásahem do ústavně zaručeného práva samosprávného celku mít vlastní majetek a hospodařit podle vlastního rozpočtu s tím, že stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem. Podáním ze dne 3.10.2005 stěžovatel návrh doplnil a provedl závěrečnou rekapitulaci. Současně informoval, že v podstatě tutéž problematiku projednává Ústavní soud pod sp.zn. IV. ÚS 455/05, dále pod sp.zn. III. ÚS 333/05, sp.zn. IV. ÚS 547/05 a sp.zn. I. ÚS 463/05.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel zároveň s ní podal dovolání. Z tohoto důvodu Ústavní soud usnesením ze dne 30.8.2005, č.j. I.ÚS 462/05-10, řízení přerušil. Poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 6.12.2005, č.j. 20 Cdo 2207/2005-67, dovolání - jako nepřípustné - odmítl, pokračoval Ústavní soud v řízení.

Relevantní znění příslušných článků Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 4 odst. 1 Listiny:

Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Čl. 11 odst. 1 Listiny:

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 11 odst. 4 Listiny:

Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Čl. 90 Ústavy:

Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 101 odst. 3 Ústavy:

Územní samosprávné celky jsou veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu. Čl. 101 odst. 4 Ústavy

Stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z předložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že posuzovaná věc je skutkově i právně totožná s dalšími věcmi vedenými u Ústavního soudu (srov. sp.zn. IV. ÚS 455/05, sp.zn. III 333/05, sp.zn. III. 593/05, sp.zn. IV. ÚS 547/05 aj.). S odvoláním na obsah a odůvodnění usnesení v těchto věcech, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že příspěvková organizace, jako právnická osoba, je subjektem práv a povinností, má zákonem přiznanou možnost zavazovat se a pak musí nést odpovědnost za porušení svých povinností, včetně nesplnění závazků. Výkon rozhodnutí v takových případech je přípustný, neboť pohledávka představuje subjektivní právo věřitele vyžadovat určité plnění a nebyla-li pohledávka dobrovolně splněna, lze její splnění vynutit soudní cestou. Obecné soudy správně dovodily, že vlastnické právo stěžovatele nemůže být jediným rozhodujícím hlediskem pro rozhodování o vyloučení věci z exekuce a musí být přihlédnuto i k dalším okolnostem, jímž je omezení vlastníka dispozičním právem jím zřízené příspěvkové organizace, které předal tento majetek do správy k jejímu vlastnímu hospodářskému využití. Z takového závěru vychází také Nejvyšší soud (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.4.2005, sp.zn.20 Cdo 2791/2004) Nelze akceptovat názor stěžovatele, že závazky příspěvkové organizace, které nebyly splněny dobrovolně, nemohou být uspokojeny z majetku svěřeného takové organizaci do správy k vlastnímu hospodaření. Zřizovatel, jako vlastník majetku, svěřuje svůj majetek do správy příspěvkové organizace k jejímu hospodářskému využití; přitom má dostatek instrumentů (srov. § 27 a násl. zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů) umožňujících ovlivňovat její hospodaření. Na základě těchto závěrů Ústavní soud neshledal porušení výše uvedených ustanovení Listiny a Ústavy.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Ohledně návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že tento návrh má akcesorickou povahu. Z toho plyne, že návrh na odložení vykonatelnosti je možno podat pouze ve spojení s ústavní stížnosti a že sdílí i její osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, aniž by bylo tento výsledek nutno zmiňovat ve výroku usnesení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2006

František Duchoň předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.