I. ÚS 461/05
I.ÚS 461/05 ze dne 25. 1. 2006

N 21/40 SbNU 163
Nedostatečné posouzení dohody o narovnání

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 461/05 ve věci ústavní stížnosti V. O. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2005 č. j. 57 Co 675/2004-47, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o zaplacení peněžité částky s příslušenstvím.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 675/2004-47 ze dne 27. 4. 2005 se zrušuje.
Odůvodnění

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 675/2004-47 ze dne 27. 4. 2005, jímž bylo odmítnuto odvolání žalovaného proti výroku I. a změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné č. j. 26 C 198/2004-26 ze dne 16. 9. 2004 tak, že byla zamítnuta její žaloba o zaplacení částky 12 329,80 Kč s 5,5% úrokem z prodlení z této částky za dobu od 9. 7. 2002 do zaplacení s tím, že tato povinnost zaniká v rozsahu plnění společnosti K., a.s., na základě usnesení Okresního soudu v Karviné č. j. 16 C 319/98-219 ze dne 9. 7. 2002. Rozsudkem soudu I. stupně byla ve výroku I. připuštěna změna žaloby, ve výroku II. bylo žalovanému uloženo zaplatit stěžovatelce výše uvedenou částku a výrokem III. bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Napadeným rozhodnutím krajského soudu byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:

Od roku 1998 probíhalo u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 319/98 soudní řízení, jehož předmětem bylo určení vlastnických vztahů k nemovitostem, které bylo ukončeno usnesením č. j. 16 C 319/98-219 ze dne 9. 7. 2002, jímž byl schválen smír účastníků. Ukončení tohoto řízení předcházelo uzavření písemné dohody o narovnání, jejímiž účastníky byli vedle stěžovatelky a žalovaného (obchodní společnost T. K., s. r. o.) i další účastník původního soudního řízení K., a. s., K. V této dohodě se žalovaný (společně a nerozdílně s dalším žalovaným účastníkem) zavázal uhradit k rukám stěžovatelky částku 24 659,60 Kč jako náhradu nákladů soudního řízení. Tento závazek obou žalovaných byl koncipován jako závazek solidární, neboť bylo jasné, že obchodní společnost K., a. s., žádný ze svých závazků neuhradí, protože již v té době byla v likvidaci.

Vzhledem k tomu, že obchodní společnost K. svou část závazku neuhradila, uplatnila stěžovatelka své nároky u soudu, který její žalobě rozsudkem č. j. 26 C 198/2004 ze dne 16. 9. 2004 vyhověl a zavázal žalovanou obchodní společnost T. K., s. r. o., zaplatit jí částku 12 329,80 Kč s příslušenstvím. Tento rozsudek byl napaden odvoláním žalovaného, jemuž Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem vyhověl a žalobu zamítl. Konstatoval, že soud I. stupně věc nesprávně právně hodnotil, neboť předmětem řízení jsou v daném případě náklady řízení, které stěžovatelce vznikly ve věci projednávané pod sp. zn. 16 C 319/98 a uvedl, že nárok na náhradu nákladů vzniká až na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má konstitutivní povahu a proto nelze náhradu nákladů žalovat samostatně.

Stěžovatelka s právním názorem odvolacího soudu nesouhlasí, protože předmětem žaloby nebyly náklady soudního řízení, ale nárok, který vznikl uzavřením dohody o narovnání ze dne 1. 7. 2002. Závazek byl uzavřen jako solidární a proto mohla stěžovatelka požadovat plnění po kterémkoliv z dlužníků. Podle názoru stěžovatelky situace, kdy soud odvolací zcela změní rozhodnutí soudu I. stupně v její neprospěch a dovolání nelze podat, znamená, že jí bylo znemožněno projednat svou věc u soudu. Stěžovatelce se tak nedostalo spravedlivého procesu, neboť vzhledem k postupu odvolacího soudu neměla žádnou možnost reagovat a případně tak zvrátit výsledek soudního řízení ve svůj prospěch. Současně stěžovatelka tvrdí, že tímto postupem byla narušena rovnost účastníků, protože žalovaná strana mohla proti rozhodnutí soudu I. stupně podat opravný prostředek, avšak ona po změně názoru soudu již tuto možnost neměla. Navrhla proto, aby bylo napadené rozhodnutí krajského soudu zrušeno.

II.

Krajský soud v Ostravě ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitky stěžovatelky nepovažuje za důvodné, neboť měla možnost domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, čehož také využila. Prohlásil, že respektoval zásadu rovnosti účastníků, věc byla za přítomnosti stran řádně projednána a byly dodrženy všechny zásady spravedlivého procesu. Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti a současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedené vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadenému rozhodnutí - nepřinášelo.

Stěžovatelka podáním ze dne 2. 12. 2005 sdělila, že k vyjádření Krajského soudu v Ostravě již další vyjádření podávat nebude a že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Obchodní společnost T. K., s. r. o., k výzvě Ústavního soudu sdělila v podání ze dne 15. 12. 2005, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka a že souhlasí rovněž s upuštěním od ústního jednání.

Za tohoto stavu Ústavní soud upustil od ústního jednání, neboť dovodil, že od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 26 C 198/2004 vedený u Okresního soudu v Karviné. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka jako žalobkyně v řízení před obecnými soudy uplatnila proti žalované obchodní společnosti T. K., s.r.o. nárok na zaplacení částky 12 329,80 Kč s příslušenstvím z titulu solidárního závazku založeného dohodou o narovnání ze dne 1. 7. 2002. V bodě III. 4. dohody - mimo jiné - bylo sjednáno, že T. K., s. r. o., a K., a. s., "se zavazují nejpozději do 8. 7. 2002 uhradit paní V. O. k jejím rukám, popř. k rukám jejího právního zástupce JUDr. T. Ch. rukou společnou a nerozdílnou částku 24 659,60 Kč, představující náhradu nákladů, které v souvislosti s vedením soudního sporu za dobu od roku 1998 do dnešního dne musela paní V. O. vynaložit". Ze žaloby dále vyplynulo, že obchodní společnost T. K., s. r. o., uhradila k rukám právního zástupce stěžovatelky částku 12 329,80 Kč, obchodní společnost K., a. s., svůj podíl neuhradila. Okresní soud v Karviné platebním rozkazem č. j. 32 Ro 906/2004-14 ze dne 8. 7. 2004 uložil žalované požadovanou částku s příslušenstvím zaplatit a dále jí uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 7 100 Kč. Žalovaná podala proti platebnímu rozkazu odpor.

Okresní soud v Karviné nařídil ve věci ústní jednání a rozsudkem č. j. 26 C 198/2004-26 ze dne 16. 9. 2004 žalobě vyhověl a uložil žalované zaplatit požadovanou částku a náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že žaloba je v plném rozsahu důvodná. V řízení byl prokázán vznik závazkového vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou na základě dohody o narovnání, v níž se žalovaná zavázala uhradit stěžovatelce částku 24 659,60 Kč do dne 8. 7. 2002, a to společně a nerozdílně s obchodní společností K., a. s. Uhrazena byla pouze polovina této částky, a to žalovaným (roz. K.) dne 8. 7. 2002. Soud posoudil dohodu o narovnání jako platnou. Dále uvedl, že stěžovatelce byla v předchozím řízení (pod sp. zn. 16 C 319/98) shodná částka přiznána od jiného dlužníka (obchodní společnost K..s.) a proto rozhodl tak, že povinnost žalované obchodní společnosti T. K., s. r. o., zaniká v rozsahu plnění na základě usnesení vydaného v předchozím řízení.

Žalovaná T. K., s. r. o., podala proti rozhodnutí soudu I. stupně odvolání, jemuž Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 57 Co 675/2004-47 ze dne 27. 4. 2005 vyhověl, změnil rozsudek soudu I. stupně, žalobu o zaplacení částky 12 329,80 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl sám o nákladech řízení. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně věc nesprávně právně hodnotil. Podle názoru odvolacího soudu byla předmětem řízení částka, která představuje náklady řízení vzniklé stěžovatelce ve věci projednávané pod sp. zn. 16 C 319/98 u Okresního soudu v Karviné. Toto řízení skončilo smírem, v němž se žalovaná obchodní společnost K., a. s., zavázala zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 12 329,80 Kč. Náklady řízení mezi stěžovatelkou a současně žalovanou obchodní společností T. K., s. r. o., smírem schváleny nebyly a žádné ujednání mezi nimi při tomto smíru nebylo. Dále odvolací soud uvedl, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká až na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu. Jestliže Okresní soud v Karviné ve věci pod sp. zn. 16 C 319/98 o nákladech řízení mezi stěžovatelkou a žalovanou obchodní společností T. K., s. r. o., nerozhodl, pak za této situace nelze dospět k závěru, že by bylo možno toto zhojit samostatnou žalobou.
IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud se nejdříve zabýval posouzením přípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle citovaného ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

V předmětné věci soud I. stupně vyhověl žalobě stěžovatelky v plném rozsahu, ale odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně a žalobu zamítl.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé. Podle odst. 2 písm. a) citovaného ustanovení však dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se nepřihlíží.

Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu I. stupně byl sice změněn ve věci samé rozsudkem odvolacího soudu, ale těmito rozsudky bylo rozhodováno o peněžitém plnění ve výši 12 329,80 Kč s příslušenstvím, není v tomto případě v souladu s výše uvedenými ustanoveními o.s.ř. dovolání přípustné. Stěžovatelka tedy ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a proto je ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu přípustná.

Ústavní soud se dále zabýval věcným posouzením ústavní stížnosti. Stěžovatelka brojí proti právnímu názoru odvolacího soudu, který vyslovil, že náklady řízení nelze uplatňovat jako samostatný nárok, že vycházejí z procesního práva a musí být o nich rozhodnuto konstitutivním výrokem soudu. Ústavní soud obecně tento právní závěr odvolacího soudu nezpochybňuje, neboť vyjadřuje přesnou charakteristiku institutu nákladů řízení a způsobu rozhodování o nich. Podle názoru Ústavního soudu však v předmětné věci odvolací soud dostatečně nezhodnotil, že žalobou stěžovatelky nebyl uplatňován nárok na zaplacení nákladů řízení, ale plnění závazku, který vznikl ze smlouvy o narovnání, uzavřené mezi ní a žalovanou obchodní společností T. K., s. r. o., a původně žalovanou obchodní společností K., a. s. V dohodě o narovnání byl sice u předmětného solidárního závazku uveden důvod jeho vzniku (závazek kauzální), z hlediska jeho uplatnění však tento důvod nemá rozhodující povahu. Odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby, aniž se blíže zabýval posouzením dohody o narovnání a charakterem předmětného solidárního závazku. V tomto směru tedy odvolací soud porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, protože nedostatečně právně posoudil zjištěný skutkový stav. Tím byl založen - ve smyslu ustálené judikatury - extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním obecných soudů a mezi právními závěry, jež krajský soud z tohoto zjištění dovodil.

Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, neboť by to bylo nadbytečné.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.