I. ÚS 4609/12
I.ÚS 4609/12 ze dne 11. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Pustinou, advokátem, se sídlem v Říčanech, Olivova 116, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6. 6. 2012, č. j. 13 P 55/2012-128, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2012, č. j. 19 Co 468/2012-147, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "soud I. stupně") svým rozsudkem ze dne 6. 6. 2012, č. j. 13 P 55/2012-128, zamítl návrh stěžovatele coby otce, aby jeho nezletilá dcera mu byla svěřena do výchovy. V odůvodnění soud I. stupně uvedl, že ve smyslu ustanovení § 28 zákona o rodině nenastala změna poměrů, která by mohla mít za následek svěření nezletilé do otcovy výchovy. Konkrétně se neprokázalo, že matka nezletilé úmyslně maří uskutečnění styku stěžovatele s nezletilou a že by stěžovatel skýtal lepší výchovné prostředí. Soud I. stupně shledal, že matka zajišťuje péči řádně a bez připomínek. Poněvadž nezletilá nechtěla dle matky jezdit sama k otci, obrátila se matka na orgán sociálně právní ochrany dětí, který navrhl rodinnou terapii, stěžovatel však tyto aktivity striktně odmítl. Soud I. stupně tedy neshledal závažné nedostatky ve výchově matky, ba naopak se domnívá, že stěžovatel se snaží revidovat původní rozhodnutí o svěření nezletilé do výchovy matce, s nímž není ztotožněn.

Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, v němž uvedl, že soud I. stupně ne zcela správně zhodnotil provedené dokazování a dospěl tak k nesprávnému závěru. Konkrétně stěžovatel uvedl, že se sice neztotožnil s původním rozhodnutím o svěření nezletilé do péče matky, ale chtěl dát matce čas, aby se situace upravila. Nicméně se ukázal opak a matka stěžovateli brání ve styku s nezletilou a sděluje soudu nepravdy, což stěžovatel následně konkretizoval. Stěžovatel se dále vymezil vůči osobě matky, uvedl, že nezletilá má svůj pravý domov u něho, chce s ním žít, a v rámci toho přislíbil, že v případě změny výchovy by s matkou spolupracoval. Následně stěžovatel brojil proti znaleckému posudku, který byl vypracován před rozhodnutím o svěření nezletilé do výchovy matce. Podle stěžovatele nebyl znalecký posudek zcela objektivní a jedná se o "justiční omyl". V závěru stěžovatel navrhl, aby Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") napadený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se nezletilá svěřuje do výchovy stěžovatele.

Odvolací soud svým rozsudkem ze dne ze dne 4. 10. 2012, č. j. 19 Co 468/2012-147, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že nenastala změna poměrů, která by odůvodnila změnu původního rozhodnutí o svěření nezletilé do výchovy matce, a že dosavadní úprava poměrů zajišťuje příznivý vývoj nezletilé. Odvolací soud sice uznal, že v minulosti existovaly problémy při styku mezi stěžovatelem a nezletilou, nicméně v současnosti tyto problémy již nejsou a nezletilá se stěžovatelem kontakt neztrácí a je s ním v pravidelném styku. Pro posouzení změny poměrů je rozhodující současný stav, který se významně nezměnil. Odvolací soud shledal, že stěžovatel je nepochybně stejně nezpůsobilý k výchově dcery jako v době minulé, což však samo o sobě neopravňuje zasahovat do stabilizovaného faktického stavu. Přičemž v zájmu nezletilé je především stabilní výchovné prostředí a častá změna výchovného prostředí je naopak rušivým zásahem do procesu výchovy nezletilého. Ke znaleckému posudku odvolací soud uvedl, že dostatečně osvětlil vztahy a vazby mezi jednotlivými účastníky a není nutno opatřovat pro řízení nový znalecký posudek. Nadto stěžovatel si ze znaleckého posudku spíše vybírá závěry, které svědčí v jeho prospěch. Celkově k dokazování odvolací soud uvedl, že soud I. stupně se nedopustil při hodnocení důkazů pochybení, neboť postupoval zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Skutečnost, že soud I. stupně dospěl k závěru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost odvolání. Odvolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že matka styk s nezletilou nemaří, oba rodiče mají nezletilou rádi a není třeba do tohoto pokojného stavu zasahovat novým rozhodnutím.

Včas podanou ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá rozsudek soudu I. stupně a rozsudek odvolacího soudu, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení článku 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), k porušení práva stěžovatele na rodinný život ve smyslu článku 10 Listiny, k porušení nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu článku 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a k porušení participačních práv dítěte ve smyslu článku 12 Úmluvy o právech dítěte a ve smyslu článku 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí. V ústavní stížnosti stěžovatel nejdříve rekapituluje stav řízení, následně opakuje a částečně rozšiřuje svá tvrzení obsažená již v odvolání, shrnuje rozsudek odvolacího soudu a uvádí své argumenty proti oběma napadeným rozhodnutím. Z ústavněprávního hlediska stěžovatel napadá provedené dokazování, neboť obecné soudy měly pochybit zejména tím, že vycházely ze starého znaleckého posudku, že neprovedly žádný objektivní důkaz. Obecné soudy se dále bez ohledu na podání účastníků řádně nezabývaly možností střídavé péče a nezohlednily tak nejlepší zájem dítěte, přitom střídavá péče by dle stěžovatele byla v dané věci aplikovatelná. V této souvislosti odkázal na článek 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého primární a společnou odpovědnost za výchovu dítěte nesou oba rodiče. Dále stěžovatel napadl, že se nezletilá nemohla vyjádřit k záležitostem, které se jí dotýkají. Porušení práva na rodinný život otec spatřuje především v tom, že obecné soudy neučinily dostatečná opatření pro zajištění práva dítěte na oba rodiče a že soud v rámci předchozího řízení rozhodoval věc nepřiměřeně dlouho. Stěžovatel závěrem uvádí, že styk s dcerou, resp. jeho rozsah neumožňuje otci realizovat jeho právo na rodinný život.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [viz například nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na výchovu nezletilé (řečeno obecně), přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel svou ústavní stížností vyjadřuje především nesouhlas se svěřením nezletilé do výchovy matce a domáhá se svěření nezletilé do své výchovy. Ústavní soud připomíná, že nezletilá byla svěřena do výchovy matce na základě rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 3. 2011, č. j. 30 Nc 308/2010-95. Jak sám uvádí stěžovatel, nikterak se proti tomuto rozhodnutí nebránil, tedy nežádal odvolací soud, aby nezletilou svěřil do střídavé výchovy obou rodičů nebo do výchovy jemu samotnému. Tímto původním rozhodnutím byl upraven stav, který se následně stabilizoval a takto vzniklý stav, jak uvádí odvolací soud na straně 4 svého rozhodnutí, je třeba respektovat v zájmu jeho stálosti. Tím samozřejmě není vyloučeno, že se původní rozhodnutí do budoucna nezmění. Změna výchovy však z důvodu stability výchovného prostředí musí být vyvolána změnou poměrů. V této souvislosti je však vhodné připomenout, že jak soud I. stupně, tak odvolací soud neshledaly, že by byly naplněny podmínky pro změnu výchovy nezletilé. Soud I. stupně na straně 6 svého rozsudku přesvědčivě uvádí: "V posuzovaném případě z provedeného dokazování vyplynulo, že nedošlo ke změně poměrů, která by odůvodňovala nové rozhodnutí ve věci." Obdobně odvolací soud uvádí, že "dosavadní úprava výchovy nezletilé funguje a zajišťuje podmínky pro její zdárný vývoj." Ústavní soud těmto závěrům z ústavněprávního hlediska, tzn. ve vztahu k respektování základních práv a svobod stěžovatele, nemá co vytknout. Ústavní soud navíc připomíná, že při interpretaci a aplikaci pojmu "změna poměrů" má obecný soud možnost volné úvahy, jejíž obsah Ústavní soud nepřezkoumává a zabývá se jí pouze z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala [srov. například nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 519/04 (N 64/36 SbNU 689), nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 244/03 (N 53/33 SbNU 47)]. Je tedy na obecných soudech, aby při zohlednění všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, uvážily nejvhodnější uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi.

Co se týče námitek stěžovatele o tom, že obecné soudy se nezabývaly otázkou svěření nezletilé do střídavé výchovy, je tyto námitky nutno zcela jednoznačně odmítnout. Stěžovatel měl své námitky, které jsou evidentně tzv. novotami, navrhovat již v řízení před obecnými soudy, nikoliv až v řízení před Ústavním soudem, které má zcela jiné poslání. Ústavní soud je totiž toliko orgánem kontroly ústavnosti, nikoliv superrevizní instancí. Nad to Ústavní soud připomíná, že v rodiněprávních věcech zasahuje jen v případech skutečně extrémních, neboť posouzení, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů a zda je takový postup v souladu se zájmem dítěte, jsou zásadně věcí obecných soudů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1487/13).

K námitce nesprávně zjištěného skutkového stavu Ústavní soud připomíná, že proces dokazování je ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Proto obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených, případně i nenavržených, důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§ 134, § 135 o. s. ř.). Ústavní soud do dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například doktrína tzv. opomenutých důkazů), jež však výhrady stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, zjevně nenaplňují. V této souvislosti je zjevně nepřiléhavá výtka stěžovatele proti znaleckému posudku, jakož i proti důkazu provedenému výslechem účastníků řízení. Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, není Ústavní soud zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Nic z toho však soudu I. stupně v nyní posuzované věci evidentně vytýkat nelze.

Co se týče zjištění názoru nezletilé, Ústavní soud připomíná, že stěžovatelem dovolávané právo nezletilé na spravedlivý proces náleží pouze nezletilé a nikoliv stěžovatelovi, a tudíž se jeho porušení může co do práv zakotvených v čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 písm. b) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí dovolávat pouze nezletilá. Ústavní soud však připustil, že stěžovatel se může domáhat ochrany před zásahem do svého práva na spravedlivý proces a do ochrany soukromého a rodinného života, jak také činí stěžovatel [srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503)].

Podle článku 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte platí, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni.

Vzhledem k tomu, že věková hranice nezletilého není nikde pro tento procesní úkon taxativně stanovena, je na úvaze soudu, kdy přizná nezletilému schopnost formulovat své vlastní názory a jakou důkazní váhu jim s ohledem na věk a úroveň dítěte bude přikládat. Pokud obecné soudy, jak naznačuje stěžovatel, neshledaly nutnost výslechu nezletilé, která v okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu dosáhla věku 6 let, nelze takové rozhodnutí považovat za zásah do ústavně zaručeného práva nezletilé na slyšení před soudem a již vůbec ne do ústavně zaručených práv stěžovatele na spravedlivý proces a na ochranu soukromého a rodinného života. Ústavní soud v této souvislosti připouští, že pokud bude v budoucnu opětovně o nezletilé před obecnými soudy rozhodováno, bude vhodné si její názor zjistit.

Stejně nepřiléhavé se zdají i ostatní námitky stěžovatele, tedy že obecné soudy neučinily dostatečná opatření pro zajištění práva dítěte na oba rodiče a že soud v rámci předchozího řízení rozhodoval věc nepřiměřeně dlouho. Ústavní soud v ničem neshledává jakékoliv porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a celé řízení, včetně řízení odvolacího, proběhlo v délce 7 měsíců, což není doba nepřiměřená.

S ohledem na výše uvedené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 11. listopadu 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.