I. ÚS 46/17
I.ÚS 46/17 ze dne 20. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka a o ústavní stížnosti stěžovatelky KRUMENA s. r. o., se sídlem v Praze, Opletalova 1015/55, zastoupené Mgr. Janem Vančurou, advokátem se sídlem v Praze, Krkonošská 1529/2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 VSOL 967/2016-A-49 ze dne 24. listopadu 2016, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení 1) NEPTUN-INVEST s. r. o., se sídlem v Praze, Opletalova 1015/55, 2) WITCOOR s. r. o., se sídlem v Brně, Hájecká 1194/12, 3) Mgr. Petra Polanského, soudního exekutora, se sídlem v Liberci, Voroněžská 144/20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. V insolvenčním řízení vedeném na návrh právního předchůdce stěžovatelky u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 40 INS 467/2016 navrhl soudní exekutor Petr Polanský předběžné opatření podle § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona. Tímto opatřením měl být omezen účinek zahájení insolvenčního řízení tak, že by bylo možné provést již zahájenou exekuci, jejíž výtěžek by po dobu probíhajícího insolvenčního řízení byl k dispozici v tomto řízení. Krajský soud návrh na vydání žádaného předběžného opatření zamítl.

2. K odvolání soudního exekutora Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí krajského soudu změnil tak, že navržené předběžné opatření nařídil. Dospěl k závěru, že podáním insolvenčního návrhu ze strany právního předchůdce stěžovatelky došlo k úmyslnému zmaření exekuční dražby nemovitosti prováděné soudním exekutorem Petrem Polanským. Prokurista stěžovatelky přitom tuto nemovitost užívá bez právního důvodu. Elektronická dražba je transparentní způsob zjištění tržní ceny dražené nemovitosti. Vzhledem k tomu, že ani po 11 měsících nebylo rozhodnuto o úpadku dlužníka, nemělo by insolvenční řízení bránit opakovaně odročované dražbě, která měla proběhnout v rámci exekuce probíhající již osm let. Zároveň vrchní soud dospěl k závěru, že je sám oprávněn změnit rozhodnutí krajského soudu a nařídit předběžné opatření, neboť všichni účastnící insolvenčního řízení měli možnost se k věci vyjádřit.

3. Proti rozhodnutí vrchního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřovala v tom, že odvolací soud nemůže sám změnit zamítavý výrok rozhodnutí soudu prvního stupně a nařídit předběžné opatření. Jde o postup opakovaně odmítnutý Ústavním soudem, který vede k překvapivosti rozhodnutí a znemožňuje povinnému uplatnit procesní obranu. Provedením dražby navíc dojde ke snížení majetkové podstaty dlužníka (a stěžovatelce se dostane nižšího uspokojení), neboť z jejího výtěžku bude exekutoru vyplacena odměna a budou hrazeny náklady dražby. Prodej nemovitosti v rámci insolvenčního řízení by byl úspornější. Dále stěžovatelka namítla, že nebyly dány zákonné podmínky pro nařízení předběžného opatření a navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, insolvenčním spisem, vyjádřeními účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný [k nemeritorním rozhodnutím v insolvenčnímu řízení srov. nález sp. zn. I. ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015 (N 83/77 SbNU 197), k rozhodnutím o předběžném opatření srov. nález sp. zn. III. ÚS 3489/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 197/75 SbNU 221)], avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka již před vrchním soudem uplatnila též námitky, které uplatnila i v ústavní stížnosti. Vrchní soud se s nimi plně a přiléhavě vypořádal, a to jak v případě námitek vedených v rovině ústavního práva, tak i námitek zpochybňujících prostou zákonnost nařízení předběžného opatření (zejména s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti). Na toto vypořádání je proto možné odkázat.

6. Nad rámec toho lze pouze dodat, že není vyloučeno, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se předběžné opatření vydává. Nezbytné však je, aby jeho rozhodnutí nebylo překvapivé a byla zachována rovnost zbraní. To je možné zajistit typicky tím, že povinný dostane možnost se k věci vyjádřit (srov. cit. nález sp. zn. III. ÚS 3489/13 či nález sp. zn. II. ÚS 1847/16 ze dne 1. 9. 2016). Toho si byl vrchní soud v projednávané věci dobře vědom a stěžovatelce dal možnost se k návrhu na vydání předběžného opatření vyjádřit. Ta jí plně využila a soud se s její argumentací řádně vypořádal. Samotná skutečnost, že proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka nemá k dispozici žádný opravný prostředek, nemá bez dalšího ústavní význam (srov. přiměřeně odst. 18 nálezu sp. zn. I. ÚS 3006/15 ze dne 21. 9. 2016). Listina základních práv a svobod v čl. 36 zaručuje právo na ochranu prostřednictvím soudu, nikoliv nutně ochranu proti soudu (nejde o záruku dvojstupňové soudní soustavy).

7. Ve vztahu k namítanému snížení uspokojení stěžovatelky jako insolvenční věřitelky je třeba uvést, že nijak nevysvětlila, v čem se nynější situace podstatným způsobem odlišuje od běžného zákonného režimu, v níž by nemovitost zpeněžil insolvenční správce a z výtěžku by byla hrazena jeho odměna (a ne odměna soudního exekutora). Obecné konstatování, že jde o úspornější postup, nedostačuje [Ústavní soud není sice vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však stěžovatelku nezbavuje povinnosti tvrdit a argumenty podporovat námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá, srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 632/06 ze dne 24. 10. 2006 (U 12/43 SbNU 639)].

8. Stěžovatelka také žádala, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí ještě před provedením výše zmíněné exekuční dražby nemovitosti. Z toho důvodu soud bezodkladně vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení. S ohledem na jejich obsah a obsah napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že pro odložení jeho vykonatelnosti nejsou dány zákonné důvody. Naopak by vedlo k dalšímu odložení dražby, které vrchní soud a část vedlejších účastníků z podrobně uvedených důvodů považují za nežádoucí. Z napadeného rozhodnutí přitom plyne přiléhavý závěr vrchního soudu, že insolvenční návrh mohl být podán právě za účelem zmaření této dražby. K tomuto účelu ovšem řízení před Ústavním soudem neslouží.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.