I. ÚS 455/05
I.ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005

N 210/39 SbNU 239
K povinnosti obecných soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 24. listopadu 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 ve věci ústavní stížnosti M. R. proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 578/2005 ze dne 18. 5. 2005, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 12 To 2/2005-199 ze dne 26. 1. 2005 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě č. j. 1 T 138/2004-172 ze dne 24. 11. 2004, kterými byl stěžovatel uznán vinným trestným činem výtržnictví a poškozování cizí věci.
I. Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 8 Tdo 578/2005 ze dne 18. 5. 2005, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 12 To 2/2005-199 ze dne 26. 1. 2005 a rozsudek Okresního soudu v Náchodě č. j. 1 T 138/2004-172 ze dne 24. 11. 2004 se zrušují.

II. Návrhu stěžovatele, že náklady na jeho zastoupení zaplatí stát, se nevyhovuje.
Odůvodnění

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 578/2005 ze dne 18. 5. 2005, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti napadenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 12 To 2/2005-199 ze dne 26. 1. 2005. Označeným usnesením krajského soudu bylo zamítnuto jeho odvolání proti (rovněž napadenému) rozsudku Okresního soudu v Náchodě č. j. 1 T 138/2004-172 ze dne 24. 11. 2004, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem výtržnictví (uvedeným jednotlivými skutky v bodech 1-10) podle § 202 odst. 1 trestního zákona a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců. Pro výkon trestu byl podle § 39a odst. 1 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou a podle § 72 odst. 2 písm. b) a odst. 4 trestního zákona mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní ve formě ústavní. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:

Okresní soud v Náchodě v rámci hlavního líčení sice provedl většinu navržených důkazů a provedené důkazy, zejména pak výslechy svědků, konstatoval v odůvodnění rozhodnutí, respektive stručně popsal, co obsahují. V části, v níž se měl věnovat hodnocení důkazů, tedy v nejpodstatnější části odůvodnění rozsudku, se však o většině provedených důkazů nezmínil. Okresní soud ani na jednom místě napadeného rozsudku jednotlivé důkazy nehodnotil ani zvlášť, ani v kontextu s jinými provedenými důkazy. Dále se soud prvního stupně na žádném místě odůvodnění nezmiňuje, jaké skutečnosti má z kterých provedených důkazů za prokázané. Napadený rozsudek okresního soudu je prý tak nepřezkoumatelný, neboť nikdo z něho nemůže seznat, na základě jakých důkazů byl stěžovatel usvědčen a odsouzen.

Stěžovatel uplatnil tuto námitku již v podaném odvolání, avšak Krajský soud v Hradci Králové v napadeném usnesení pouze poznamenal, že rozsudek soudu prvního stupně nelze považovat za nepřezkoumatelný, že argumentace okresního soudu je výstižná a odpovídá ustanovení § 125 trestního řádu. Dále pak uvedl, že okresní soud kriticky hodnotil výpovědi vyjmenovaných svědků; podle názoru odvolacího soudu je evidentní, že tito svědkové se snažili stěžovateli pomoci, ale je třeba zdůraznit, že přesný přehled o činnosti stěžovatele neměli a hodnověrné alibi na dobu spáchané činnosti mu poskytnout nemohli. Podle mínění stěžovatele se však okresní soud hodnocením těchto svědeckých výpovědí nezabýval vůbec, což krajský soud popřel.

V souvislosti s touto námitkou stěžovatel ještě poukazuje na to, že závěr obecných soudů o jeho vině je ve zřejmém rozporu s výsledky dokazování. Okresní soud vystavěl svůj odsuzující rozsudek zejména na doznání stěžovatele v přípravném řízení a na výpovědi, kterou učinil při rozhodování o vazbě, a prohlásil, že jeho výpověď při hlavním líčení považuje za nevěrohodnou. Stěžovatel tvrdí, že jeho prvotní výpověď sama o sobě nebyla příliš podrobná a přesvědčivá a že na ní nelze odsuzující rozsudek budovat. Zejména pak je přesvědčen, že samo doznání obžalovaného nemůže postačovat k jeho odsouzení, a to zvláště za stavu, kdy později svou předchozí výpověď vzal zpět a trestnou činnost popírá. Ve věci však nebyl proveden jiný důkaz - než je výpověď stěžovatele z přípravného řízení - který by osobu stěžovatele spojil s trestnou činností, jež je mu kladena za vinu. Ostatní provedené důkazy pouze prokazují, že došlo ke spáchání trestných činů tak, jak jsou v jednotlivých dílčích skutcích uvedeny. Stěžovatel navíc namítá, že z provedených důkazů vyplývá, že se některých skutků, které jsou mu kladeny za vinu, ani dopustit nemohl.

Porušení ustanovení čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že mu měl být ustanoven obhájce od samého počátku trestního stíhání vzhledem k jeho intelektu, který je podle závěrů znaleckého posudku v pásmu slaboduchosti. Stěžovatel není schopen samostatně využít svých procesních práv a není ani schopen se řádně souvisle a srozumitelně vyjádřit, neboť jeho věty někdy nedávají smysl a především často odpovídá nikoliv na položené otázky. V jeho případě mu však byl obhájce ustanoven až ve chvíli, kdy byl vzat do vazby. Nejvyšší soud, který se touto námitkou zabýval, uvedl, že při ustanovení obhájce podle § 36 odst. 2 trestního řádu důvod nutné obhajoby nenastává vznikem zákonem stanovené skutečnosti, ale je závislý na posouzení soudu nebo státního zástupce, a uzavřel, že v případě stěžovatele nebyly dány takové okolnosti, které by odůvodňovaly nutnost aplikace ustanovení § 36 odst. 2 trestního řádu. S tím však stěžovatel nesouhlasí.

Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil. Současně také navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady na jeho právní zastoupení ponese stát, neboť stěžovatel nemá dostatečné prostředky k placení nákladů spojených s tímto zastoupením.

II.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření obecných soudů i státních zastupitelství, které se řízení účastnily.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal především na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti jsou téměř totožné s námitkami uplatněnými v dovolání. Poukázal na to, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí se podrobně zabýval právem stěžovatele na obhajobu a dospěl k závěru, že toto právo porušeno nebylo. Ostatní námitky pak shledal rovněž zjevně neopodstatněnými či podanými z jiného důvodu, než který činí dovolání přípustným. Vyslovil dále souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Krajský soud v Hradci Králové plně odkázal na skutkové a právní závěry svého rozhodnutí a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Okresní soud v Náchodě ve svém vyjádření uvedl, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti byly použity i v odvolání stěžovatele a námitka nutné obhajoby byla uplatněna v dovolání. Pokud jde o hodnocení důkazů, okresní soud uvedl, že se zabýval všemi důkazními návrhy obžaloby i obhajoby a téměř všem návrhům obhajoby vyhověl. Při provádění a hodnocení důkazů postupoval plně v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Podle jeho názoru byly dodrženy základní zásady trestního řízení a také základní práva a svobody stěžovatele. Vyslovil rovněž souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti vzdalo. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové a Okresní státní zastupitelství v Náchodě vyslovily souhlas s upuštěním od ústního jednání. Krajské státní zastupitelství považuje napadené rozhodnutí za správné, okresní státní zastupitelství se v tomto směru nevyjádřilo.

Podáním ze dne 18. 11. 2005 vyslovil i stěžovatel souhlas s upuštěním od ústního jednání.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní vyžádal spis sp. zn. 1 T 138/2004 vedený u Okresního soudu v Náchodě. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu č. j. 1 T 138/2004-172 ze dne 24. 11. 2004 uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona (za dílčí skutky uvedené v rozsudku spočívající v rozbití skleněných oken a výloh prodejen) a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k úhrnnému trestu nepodmíněného odnětí svobody v trvání 7 měsíců, byl zařazen k výkonu trestu do věznice s ostrahou a bylo mu uloženo ústavní protialkoholní ochranné léčení. Současně bylo rozhodnuto o jeho povinnosti nahradit většině poškozených škodu, čtyři poškození byli se zbytkem jejich nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně rozebral výpovědi stěžovatele, nejdříve v přípravném řízení, v němž žalované skutky popsal, i v jeho druhé výpovědi (za přítomnosti obhájkyně), kdy stěžovatel uvedl, že odkazuje na předchozí protokol, na němž trvá. Obdobně vypověděl i při výslechu před soudcem při rozhodování o vzetí do vazby. Dále se soud prvního stupně zabýval výpovědí stěžovatele při hlavním líčení, v níž týž popřel, že by se zažalovaných skutků dopustil, a své chování vysvětloval jinak. Soud prvního stupně pak stručně konstatoval jednotlivé důkazy; uvedl, co vypověděli jednotliví svědci, a poukázal na důkazy listinné. Konstatoval i znalecký posudek z oboru psychiatrie, v němž se praví - mimo jiné - že stěžovatel je osobou, jejíž intelekt je v pásmu slaboduchosti. Soud uzavřel, že vzhledem ke všem uvedeným důkazům má s ohledem na první podrobnou výpověď stěžovatele jeho jednání za prokázané. Konečně se zabýval odůvodněním uloženého trestu a ochranného léčení.

Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 12 To 2/2005-199 ze dne 26. 1. 2005. V jeho odůvodnění se praví, že řízení předcházející napadenému rozsudku proběhlo v souladu s trestním řádem a že nebylo zatíženo podstatnými vadami. Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud správně zjistil skutkový stav věci a že provedené důkazy správně zhodnotil - zcela komplexně a objektivně, nikoliv jednostranně v neprospěch stěžovatele. Okresní soud - podle názoru odvolacího soudu - také svůj hodnotící postup náležitě vysvětlil, a uvedl, že odůvodnění rozsudku odpovídá ustanovení § 125 odst. 1 trestního řádu. Zabýval se změněnou výpovědí stěžovatele a prohlásil, že okresní soud důvodně neuvěřil výpovědi stěžovatele z hlavního líčení, kdy trestnou činnost popřel. Tato pozdější výpověď se podle názoru odvolacího soudu jeví jako účelová, motivovaná snahou stěžovatele vyhnout se trestní odpovědnosti. Okresní soud kriticky hodnotil i některé další provedené důkazy - svědecké výpovědi vyjmenovaných svědků, kteří se podle jeho názoru snažili stěžovateli pomoci, avšak - jak zdůraznil - přesný přehled o činnosti stěžovatele neměli a hodnověrné alibi na dobu spáchání trestné činnosti mu poskytnout nemohli. Krajský soud neshledal pochybení okresního soudu ani v dalších otázkách (výrok o vině, výrok o trestu).

Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 578/2005 ze dne 18. 5. 2005. Ten uvedl, že dovolací důvody, které soudům vytýkají nedostatky v rámci zajištění stěžovatelova práva na obhajobu, znamenají, že v tomto směru jde o dovolání relevantní. Rozborem předmětné otázky však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právo stěžovatele na obhajobu bylo respektováno. V okamžiku zahájení trestního stíhání totiž neexistovaly okolnosti zakládající důvody nutné obhajoby podle § 36 trestního řádu; v okamžiku vzetí do vazby pak bylo postupováno v souladu s trestním řádem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání podané z tohoto důvodu [§ 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu] je zjevně neopodstatněné. Existenci dalších dovolacích důvodů Nejvyšší soud neshledal; to se týká zejména části dovolání, v níž stěžovatel polemizoval se způsobem hodnocení provedených důkazů a s rozsahem provedeného dokazování. Proto dovolání stěžovatele posoudil jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu je odmítl.
IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.

Hlavní námitka stěžovatele spočívá v tom, že zejména soud prvního stupně, ale následně i odvolací soud nesprávně postupovaly při hodnocení důkazů; v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně pouze konstatoval provedené důkazy, avšak jejich hodnocením se již nezabýval a odvolací soud na toto pochybení - přes námitku stěžovatele - nedostatečně reagoval.

Této námitce Ústavní soud - vzhledem k obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně - přisvědčil.

Jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada volného hodnocení důkazů, vyslovená v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jednoznačně vyplývající hranice této zásady, podle níž jsou obecné soudy (stejně jako všechny orgány činné v trestním řízení) povinny hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z uvedené zásady vyplývá i určitý postup a kritéria hodnocení; důkazy je nutno vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Nároky na odůvodnění a podrobný rozbor provedených důkazů se potom zvyšují tam, kde si provedené důkazy vzájemně odporují. V opačném případě, pokud výše uvedený postup není zachován a z provedených důkazů obecný soud nevyvodí přesvědčivě zjištěný skutkový stav, nelze považovat proces dokazování za ústavně konformní.

V předmětné věci soud prvního stupně na str. 3 a 4 napadeného rozsudku obsahově reprodukoval výpovědi stěžovatele (dvě výpovědi v přípravném řízení, výpověď před soudcem při rozhodování o vzetí do vazby a výpověď při hlavním líčení), konstatoval protokoly o ohledání místa činu - prokázání poškození objektů a věcí a odborné vyjádření znalce k výši způsobené škody. Dále uvedl pouze to, co ten který svědek vypověděl, nikoli však co vzal z těchto výpovědí za zjištěno a proč. Soud rovněž vyvracel dílčí obhajobu stěžovatele a vyšel ze zprávy Protialkoholní záchytné stanice v Hradci Králové o tom, kdy byl stěžovatel do ní Policií České republiky dopraven. Odůvodnil zamítnutí návrhu obhajoby na doplnění dokazování a konstatoval obsah znaleckého posudku psychiatrického, který byl na stěžovatele vypracován. Pokud jde však o další část procesu dokazování, tj. o hodnocení důkazů, lze v rozsudku nalézt jen jeden odstavec na str. 5, kde se soud prvního stupně stručně vypořádává s rozdílnými výpověďmi stěžovatele. Hodnocení dalších důkazů a vyvození zjištěného skutkového stavu z nich však chybí zcela (srov. výše).

Ústavní soud při posuzování procesu dokazování a hodnocení důkazů vyjádřil své závěry v ustálené rozhodovací praxi (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 109). V těchto závěrech prohlásil, že k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a být nesmí projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek vtělil zákonodárce do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 trestního řádu). Z tohoto pohledu pak postrádá přesvědčivosti i rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže se v něm uvádí, že "okresní soud správně zjistil skutkový stav věci ... a provedené důkazy správně zhodnotil ... - zcela komplexně a objektivně, nikoliv jednostranně v neprospěch obžalovaného. Okresní soud svůj hodnotící postup náležitě vysvětlil a odůvodnění rozsudku odpovídá ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.". Tento závěr krajského soudu je totiž s napadeným rozsudkem soudu prvního stupně ve zjevném rozporu.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy nepostupovaly v procesu dokazování a hodnocení důkazů tak, jak jim to ukládají příslušná ustanovení trestního řádu, a porušily tak právo stěžovatele na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Druhou hlavní námitkou stěžovatele bylo údajné porušení jeho práva na obhajobu. Této námitce však Ústavní soud nepřisvědčil. Orgány činné v trestním řízení - jak vyplývá z přesvědčivého odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu - postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a ustanovily obhájce v okamžiku, kdy byl stěžovatel vzat do vazby. Námitce stěžovatele, že právě v době, kdy neměl obhájce, byla učiněna výpověď, kterou obecné soudy považují za postačující k odsouzení, pak odporuje skutečnost, že ani při dalším výslechu v přípravném řízení - již za přítomnosti obhájce - jiná tvrzení neuvedl ani návrhy na dokazování nepředložil.

Za tohoto procesního stavu Ústavní soud dovodil, že je namístě zrušit i napadené usnesení Nejvyššího soudu, které by jinak bez návaznosti na předchozí (zrušená) rozhodnutí zůstalo osamoceno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.

Výrok o nákladech právního zastoupení se opírá o ustanovení § 83 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (argument a minori ad maius). Z obsahu spisu totiž nelze bezpečně dovodit, že osobní a majetkové poměry stěžovatele odůvodňují vyhovění jeho návrhu. Podle mínění Ústavního soudu nestačí, že stěžovatel je ve výkonu trestu a že byl předtím ve vazbě. Ostatně, celková výše nákladů činí podle sdělení zástupce stěžovatele 2 170 Kč, což je částka relativně nízká.

Vzhledem k těmto závěrům Ústavní soud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.