I. ÚS 454/05
I.ÚS 454/05 ze dne 24. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. P., zastoupené JUDr. Blahoslavem Mazourkem, advokátem se sídlem Praha 10, Vyžlovská 38, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 4. 2003, čj. 4 C 134/92 - 253, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004, čj. 22 Co 486/2003 - 290, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 5. 2005, čj. 28 Cdo 2371/2004 - 313, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů v její restituční věci. Podrobně shrnula průběh řízení před obecnými soudy a namítla, že v její věci rozhodly o něčem, čeho se vůbec nedomáhala, aplikovaly jiné právní ustanovení než které bylo pro danou věc rozhodné, nedostatečně zjistily skutkový stav věci a z takto nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci pak učinily nesprávné právní závěry. Nejvyšší soud ČR postupoval protiústavně, protože nepřipustil v dané věci dovolání. Stěžovatelka dovozuje, že tím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní právo rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

Okresní soud v Kolíně, Krajský soud v Praze, stejně jako Nejvyšší soud ČR, k výzvě Ústavního soudu o vyjádření stručně odkázaly na svá rozhodnutí a navrhly zamítnutí, resp. odmítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, ani jim není instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.

Jak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 OSŘ) způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 OSŘ. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Teprve v případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy ČR. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 257 a násl.).

Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal žádná porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Ústavní soud zdůrazňuje, že za protiústavní nelze označit ani odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Otázka, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je otázkou, kterou přísluší posoudit a rozhodnout jen Nejvyššímu soudu ČR. Ústavní soud do této otázky zásadně nevstupuje. V této souvislosti odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle které úvahu Nejvyššího soudu ČR, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko "denegatio iustitiae" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 47 a násl., či usnesení sp. zn. III. ÚS 116/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 333 a násl.).

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, to beze zbytku splňuje požadavky, které Ústavní soud zmínil ve svém zásadním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/03, publikovaném pod č. 153/2004 Sb., kterým zrušil § 243c odst. 2 OSŘ, umožňující odmítnout dovolání bez odůvodnění rozhodnutí. V označeném nálezu klade Ústavní soud na Nejvyšší soud ČR požadavky "uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel (např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší, a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod)." Tyto požadavky naplnilo napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR více než dostatečně. V žádném nálezu nekladl Ústavní soud na rozhodnutí tohoto typu nároky vyšší, které by snad zakládaly povinnost Nejvyššího soudu ČR znovu se detailně vypořádat s veškerou právní argumentací dovolatelů, což by ostatně bylo i v rozporu se smyslem institutu dovolání.

Ústavní soud konstatuje, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dojde k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proti ji, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2005

Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.