I. ÚS 452/17
I.ÚS 452/17 ze dne 21. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Věry Knejpové, zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Čáslavská 1750/8, 130 00 Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016 č. j. 22 Cdo 3453/2016-614, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2016 č. j. 26 Co 348/2015-536 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. 4. 2015 č. j. 5 C 174/2012-421, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, v řízení, z nichž vzešla projednávaná ústavní stížnost, bylo rozhodováno o vypořádání společného jmění manželů. V napadeném rozsudku Okresního soudu v Náchodě bylo mimo jiného uvedeno, že blíže specifikované nemovitosti (dále označené jako "bývalý hotel Grand") tvoří součást podniku žalovaného (bývalého manžela stěžovatelky) a jsou využívány k podnikatelské činnosti, a tedy netvoří součást společného jmění manželů. Tuto část rozsudku napadá stěžovatelka ústavní stížností.

Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že bývalý hotel Grand netvoří součást společného jmění manželů, a to z toho důvodu, že v jiném řízení byla pravomocně zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení spoluvlastnictví k věci, neboť soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka vlastníkem není. Dle názoru krajského soudu byl povinen z tohoto závěru vycházet. Opět právě jen toto posouzení stěžovatelka ústavní stížností napadá.

Nejvyšší soud následně stěžovatelčino dovolání odmítl zčásti jako nepřípustné (v té části, v níž dovolání mířilo proti výrokům ve věci samé, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je souladné s ustálenou praxí dovolacího soudu) a zčásti jako vadné (v té části, v níž stěžovatelka napadala výroky o nákladech řízení, neboť nevymezila, které z hledisek přípustnosti dovolání považuje za naplněné).

Pokud jde o řízení, v němž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení, tak rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě č. j. 14 C 140/2014-102 ze dne 7. 4. 2015 a na něj navazující rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 262/2015-197 ze dne 9. 12. 2015 byly v relevantních výrocích zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 760/2016-218 ze dne 31. 8. 2016, které bylo vydáno po ústavní stížností napadeném rozsudku krajského soudu, ale před ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu. V uvedeném řízení následně nově rozhodl Okresní soud v Náchodě rozsudkem č. j. 14 C 140/2014-232 ze dne 16. 11. 2016 tak, že žalobu opět zamítl, ovšem tentokrát s argumentem, že stěžovatelce nesvědčil naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Proti posledně uvedenému rozhodnutí stěžovatelka podala odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto.

V ústavní stížnosti stěžovatelka prvně popisuje výše uvedená řízení a poznamenává, že prakticky každý z šesti rozhodujících senátů posoudil tutéž otázku odlišně, což je v rozporu s principem právní jistoty. Stěžovatelka následně podrobně vysvětluje, proč je nutno bývalý hotel Grand považovat za součást společného jmění manželů. Stěžovatelka také vyčítá Nejvyššímu soudu, že nepochopil právní otázku, kterou v dovolání vznesla.

Ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Náchodě č. j. 14 C 140/2014-232 ze dne 16. 11. 2016 stěžovatelka uvádí, že je zjevně chybné, neboť okresní soud přehlédl, že fikce vypořádání společného jmění manželů (kvůli které údajně stěžovatelce nesvědčil naléhavý právní zájem) nastává pouze tehdy, pokud před uplynutím tříleté lhůty dle § 150 odst. 4 občanského zákoníku z roku 1964 není podán návrh na vypořádání společného jmění, jak se v daném případě zjevně stalo. Konečně stěžovatelka poznamenává, že v tomto druhém řízení byly vyměřeny extrémně vysoké náklady řízení, které narůstají s každým dalším chybným rozhodnutím.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud připouští, že míra diskrepance mezi jednotlivými rozhodnutími souvisejícími s vlastnictvím bývalého hotelu Grand je poněkud neobvyklá, pro účely projednávané ústavní stížnosti nicméně nelze přehlédnout, že většina těchto nejasností byla způsobena v řízení vedeném u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 14 C 140/2014. V řízení, z nějž vzešla nyní projednávaná ústavní stížnost, sice krajský soud názor nalézacího soudu taktéž částečně korigoval, nicméně vzhledem k velkému množství majetku, který byl nalézacím soudem vypořádán, a s ohledem na skutečnost, že výklad odvolacího soudu byl následně potvrzen Nejvyšším soudem, nemá Ústavní soud za to, že by nyní projednávaná věc vybočovala z běžné míry korekce výkladu práva, která je vlastní soudnictví vystavenému na víceinstančním přezkumu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně vysvětluje, proč je nutno považovat bývalý hotel Grand za součást společného jmění. Činí tak nicméně v rovině podústavního práva, které - jak uvedeno výše - Ústavnímu soudu zásadně vykládat nepřísluší, pročež Ústavní soud může pouze konstatovat, že napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu jsou přiléhavě odůvodněna a nelze v nich spatřovat extrémní vybočení z pravidel výkladu podústavního práva, které jediné by mohlo odůvodnit případný zásah Ústavního soudu do této jejich činnosti.

Zejména pak stěžovatelka takřka zcela pomíjí jeden z argumentů, který je s ohledem na napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu zásadní, tedy že soudy byly vázány pravomocným rozhodnutím vydaným v jiném řízení. Stěžovatelka pouze namítá, že toto pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno. Se skutečností, že rozhodnutí, z něhož odvolací soud vycházel, bylo posléze zrušeno, přitom pracoval v odůvodnění svého rozhodnutí již Nejvyšší soud, který stěžovatelce vysvětlil, že následné zrušení pravomocného rozhodnutí není pro řízení o dovolání významné (a totéž platí pro řízení o ústavní stížnosti), byť může být bráno jako nová skutečnost v rámci jiných opravných prostředků. Tento názor odpovídá zákonu (§ 243f odst. 1 občanského soudního řádu) a není žádný důvod jej považovat za rozporný s ústavně zaručenými právy stěžovatelky. Ostatně stěžovatelka v podstatě ani netvrdí opak. Její argument, že se nelze opírat o zrušené rozhodnutí, je sice správný, ale odvolací soud se v projednávané věci opíral o rozhodnutí, které bylo v té době pravomocné. O zrušené rozhodnutí se neopíral ani Nejvyšší soud, jelikož pouze hodnotil postup odvolacího soudu.

Dále stěžovatelka namítala, že Nejvyšší soud formuloval v dovolání vznesenou právní otázku, avšak posléze uvedl, že stěžovatelka žádnou právní otázku neformulovala. Stěžovatelka dovozuje, že Nejvyšší soud položenou právní otázku "zjevně nepochopil". Zde je nutno uvést, že je to ve skutečnosti stěžovatelka, která rozhodnutí Nejvyššího soudu neporozuměla.

Nejvyšší soud totiž konstatoval, že stěžovatelčino dovolání nemá zákonné náležitosti, jak vyžaduje § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. V něm je mimo jiné uveden požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to s odkazem na § 237 až 238a občanského soudního řádu. Po dovolatelích je typicky požadováno, aby vznesly právní otázku (která je pro rozhodnutí odvolacího soudu podstatná) a její řešení odvolacím soudem vztáhly k judikatuře Nejvyššího soudu - velmi stručně řečeno, aby uvedly, zda tato otázka již byla Nejvyšším soudem řešena, případně v jakém rozhodnutí a jak. Pokud tak stěžovatelé neučiní, jedná se o vadu podání, v důsledku které se Nejvyšší soud dovoláním obvykle vůbec nezabývá (srov. k tomu i usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3189/13 ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 3625/13 ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 836/14 ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 891/15 ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 152/16 ze dne 7. 3. 2016 či sp. zn. III. ÚS 200/16 ze dne 8. 3. 2016, kterými byla tato praxe Nejvyššího soudu posouzena jako zásadně ústavně konformní).

V projednávané věci tedy Nejvyšší soud konstatoval, že tato náležitost chybí (dovolání ji výslovně neobsahuje), nicméně přesto stěžovatelčino dovolání projednal, neboť z jeho celkového obsahu tyto náležitosti dokázal identifikovat. Nejedná se tedy o nepochopení ze strany Nejvyššího soudu, nýbrž o jeho vstřícný přístup k posouzení stěžovatelčina dovolání. Ostatně skutečnost, že vznesené právní otázce Nejvyšší soud dozajista porozuměl, je patrná již z toho, že ji následně velmi přesvědčivě vypořádal. Zbývá dodat, že právě pro nesplnění náležitostí se Nejvyšší soud věcně nezabýval dovoláním ve vztahu k výrokům o nákladech řízení, které nicméně stěžovatelka argumentačně nenapadá ani v ústavní stížnosti (v ní jen povšechně zpochybňuje výroky o nákladech v jiném řízení, které samozřejmě Ústavnímu soudu nyní přezkoumávat nepřísluší).

Ústavní soud závěrem dodává, že jak stěžovatelka sama připouští, řízení o určení vlastnictví k bývalému hotelu Grand stále běží, neboť v něm podala odvolání. Tvrzení o porušení jejího práva na ochranu vlastnictví lze tedy v tomto směru považovat i za předčasné.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

David Uhlíř v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.