I. ÚS 451/05
I.ÚS 451/05 ze dne 12. 9. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L.Č., zastoupeného JUDr. Miroslavem Krištofem, advokátem se sídlem Praha 3, Kubelíkova 40/1247, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 4 Tz 191/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 5 To 36/2000, dále proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 5 To 99/2005, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 2 T 11/96, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností se L.Č.(dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, rozsudku Vrchního soudu v Praze, usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a usnesení Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 9 odst. 1 věta druhá Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").

Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR zamítl, jako nedůvodnou, stížnost pro porušení zákona směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch stěžovatele. Tímto rozsudkem Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. 2 T 11/96, kterým byl stěžovatel a spoluobžalovaní O.K. a J.B. uznáni vinnými trestným činem krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody. V případě stěžovatele, kterého soud prvního stupně shledal zvlášť nebezpečným recidivistou (§ 41 TrZ), byl trest stanoven v trvání dvanácti let. Odvolací soud, po zrušení rozsudku soudu prvního stupně, sám ve věci rozhodl tak, že po úpravě skutkové věty kvalifikoval jednání stěžovatele a spoluobžalovaných stejně jako soud prvního stupně a odsoudil je rovněž k nepodmíněným trestům odnětí svobody, ale v nižší výměře. Konkrétně stěžovatele odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, namísto původních dvanácti, i proto, že u něj neshledal naplnění materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy. Pro výkon trestu byl stěžovatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále jim byly uloženy tresty propadnutí věcí. U stěžovatele se jednalo o propadnutí osobního motorového vozidla tov. zn. VW Golf, SPZ PIC 83-80.

Označený trestný čin spáchali tak, že se dne 10. 10. 1990 sešli na smluveném místě v Praze 10, aby se domluvili na konečné realizaci plánu, jak protiprávně pro sebe získat, z bytu manželů S., velkou finanční částku. Podle předchozí dohody mezi J.B. a J.S. a Ing. D.S. měl předmětnou částku do uvedeného bytu přinést Ing. D. S. za účelem nelegální valutové výměny s obžalovaným J. B.. Poté v uvedeném bytě za přesně nezjištěných okolností, za účasti J. S., Ing. D. S. a přinejmenším jednoho z obžalovaných, si obžalovaní (včetně stěžovatele), po neoprávněném vynesení peněz z bytu, mezi sebe rozdělili částku nejméně 5 837 143,-- Kč. Pro úplnost je nutno doplnit, že podle obecných soudů došlo v uvedeném bytě a v kritické době mezi účastníky nelegální transakce k fyzickému střetu. Na místě byly zjištěny prokazatelně stopy lidské krve, střela vypálená ze střelné zbraně, obsahující lidskou tkáň, a byla zjištěna snaha odstranit z místa činu a ze schodů domu krev. Od okamžiku této transakce byli Ing. D. S. a J. S. nezvěstní. Ing. D. S. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 2. 1993, sp. zn. Nc 901/91, který nabyl právní moci dne 2. 3. 1993, prohlášen za mrtvého. Za den úmrtí byl stanoven právě den 10. 10. 1990.

V záhlaví označeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 2 T 11/96, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 5 To 99/2005, bylo rozhodnuto o vydání finanční částky ve výši 5 592 143,80 Kč oprávněné E.S. a nevydání této částky J. K., J. B., O. K. a stěžovateli tak, jak je uvedeno ve výroku uvedeného usnesení. Jednalo se o částku pocházející ze shora popsané trestné činnosti, zajištěnou u spoluobžalovaných J. B. a O. K. a stěžovatele.

V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů, zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením věci. Tvrdil, že se Nejvyšší soud ČR nevypořádal s podstatnými body stížnosti pro porušení zákona, s právním posouzením skutku a jeho podřazením pod formální znaky trestného činu krádeže podle ustanovení § 247 TrZ, dále s tím, že rozsudek odvolacího soudu postrádá obligatorní náležitosti, jako je přesný popis skutku, způsob jeho provedení, absenci příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem a nemá náležitosti stanovené ustanovením § 125 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Navíc, obecné soudy vycházely z nepodložených hypotéz a domněnek. Rovněž nebyly dostatečně zjišťovány majetkové poměry odsouzených, jako jeden ze stěžejních důkazů. Stejně tak se nepodařilo prokázat, že částka 4 372 000,-- Kč, zajištěná u stěžovatele, pocházela z peněz D. S. odcizených mu v bytě J. S. K rozhodnutím o vrácení zajištěné finanční částky uvedl, že jsou nesrozumitelná, nepřezkoumatelná, nedostatečně odůvodněná, umožňující libovůli při rozhodování a navíc, odvolací soud vůbec nereflektoval na jeho stížnost. K podání stěžovatele, které si vlastnoručně sepsal a označil jako doplnění stížnosti, doručenému dne 3. 1. 2006, Ústavní soud nepřihlížel, neboť nebylo učiněno způsobem stanoveným v § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti návrhem podaným po lhůtě a zčásti zjevně neopodstatněná.

Ve vztahu k napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 5 To 36/2000, Ústavní soud zjistil, že byl stěžovateli doručen v roce 2000 a ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2000, čj. 2 T 11/96 - 5945, již byl předmětem ústavní stížnosti stěžovatele, odmítnuté usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 614/2000, pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavní stížnost proti označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu ČR o stížnosti pro porušení zákona byla k poštovní přepravě podána dne 3. 8. 2005 a doručena Ústavnímu soudu o den později.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ve vztahu k napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 5 To 36/2000, není takovým procesním prostředkem stížnost pro porušení zákona podle trestního řádu. Tento procesní prostředek má v rukou ministr spravedlnosti a odsouzený se nemůže domáhat, aby jej uplatnil. Pokud jej ministr spravedlnosti podá, nemůže to mít vliv na běh lhůty pro podání ústavní stížnosti vůči rozhodnutím soudů nižších stupňů. Opačný závěr by vedl k nepřípustné nerovnosti ve vztahu k těm, jimž také marně uplynula lhůta k podání ústavní stížnosti a u nichž ministr spravedlnosti svého specifického oprávnění nevyužil.

Lhůtu k podání ústavní stížnosti proti označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze je proto třeba počítat od doručení tohoto rozsudku stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci. Jestliže stěžovatel podal proti označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze další ústavní stížnost dne 3. 8. 2005, tj. pět let od jeho doručení, učinil tak po uplynutí zákonem stanovené lhůty (k obdobnému závěru dospěl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 287/04 ze dne 22. listopadu 2004: "Řízení o stížnosti pro porušení zákona je řízením samostatným, a proto rozhodnutí v něm učiněné je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu zkoumáno co do způsobilosti zasáhnout do základních práv stěžovatele i v řízení o ústavní stížnosti samostatně, bez přímého propojení s rozhodnutími přijatými v původním řízení."). Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost v části, týkající se rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 5 To 36/2000, odmítnuta jako návrh podaný zjevně opožděně [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Současně nelze přehlédnout, s ohledem na shora uvedené, že předmětné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze již bylo ústavně právnímu přezkumu podrobeno a shledáno ústavně konformním.

Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR o stížnosti pro porušení zákona byla ústavní stížnost podána včas. Ústavní soud předesílá, že rozhodování o stížnostech pro porušení zákona je svěřeno Nejvyššímu soudu ČR, a to především z důvodu zabezpečení jednotného rozhodování a usměrňování soudní praxe při řešení důležitých právních otázek.

Z ústavní stížnosti je patrný nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, ale nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do ústavněprávní roviny. Stěžovatel před Ústavním soudem jen opakuje argumentaci uváděnou již v rámci odvolání a v odůvodnění shora označené ústavní stížnosti z r. 2001, i argumentaci, kterou uplatnil ministr spravedlnosti ve své stížnosti pro porušení zákona. Nejvyššímu soudu ČR vytkl, že se s touto argumentací a právním hodnocením ze strany ministra spravedlnosti neztotožnil. Tím se domáhá jiné interpretace provedených důkazů a žádá, aby Ústavní soud přehodnotil skutková zjištění a závěry, k nimž obecné soudy dospěly.

Přijetí konstrukce údajně ústavního rozměru věci stěžovatele by ve svém důsledku vedlo k tomu, že by se Ústavní soud stal pravidelnou přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Taková role mu však nepřísluší. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí nebylo zjištěno nic, z čeho by vyplývalo porušení ústavně zaručených práv stěžovatele podle hlavy páté Listiny. Nejvyšší soud ČR, v řízení o stížnosti pro porušení zákona, postupoval v souladu se zákonnými ustanoveními dopadajícími na uvedenou věc. V odůvodnění svého rozhodnutí se zabýval důvody ministra spravedlnosti, které ho vedly k podání stížnosti pro porušení zákona a k nimž se přihlásil také stěžovatel a zdůvodnil, proč jim nepřisvědčil. Zejména uvedl, že právní závěry mají oporu v provedeném dokazování. Skutková zjištění a hodnocení provedených důkazů jsou v souladu se zákonem. Rozsudek Vrchního soudu v Praze je v tomto směru podrobně a přesvědčivě odůvodněn a obsahuje náležitosti požadované ustanovením § 125 TrŘ.

K otázce hodnocení důkazů a právních závěrů se v projednávané věci vyjadřoval už i Ústavní soud ve shora uvedeném usnesení z r. 2001, v němž konstatoval, že skutková zjištění, hodnocení důkazů a právní závěry, popsané v odůvodnění napadených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, nevykazují znaky libovůle, mají vnitřní logiku, vycházejí z vnitřního přesvědčení soudů, vzájemných souvislostí a jsou založeny na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. V závěrech obecných soudů nebyl zjištěn extrémní nesoulad s vykonanými skutkovými zjištěními a stěžovatel byl stíhán a posléze zbaven svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Na odůvodnění citovaného usnesení lze v tomto směru odkázat.

Ústavní soud neshledal právní závěry, uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ani v rozporu s namítanými články Listiny, Úmluvy a Paktu. Stejný závěr je nutno vztáhnou i na usnesení obecných soudů o vydání zajištěné finanční částky. Uvedená usnesení jsou projevem nezávislého soudního rozhodování, nevykazují znaky libovůle, jsou přezkoumatelná a řádně odůvodněna. Odvolací soud na námitky stěžovatele, byť stručně, reagoval.

Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které Nejvyšší soud ČR a obecné soudy v usnesení o vydání zajištěné finanční částky vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva. Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož se stěžovatel dovolává, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná z nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. A. B. proti Slovensku, 2003) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly Nejvyšším soudem ČR a obecnými soudy, v řízení o vydání zajištěné finanční částky, porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k nezávislému a nestrannému soudu a nebylo mu bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ohledně namítaného porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud dodává, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2006

František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.