I. ÚS 4480/12
I.ÚS 4480/12 ze dne 5. 2. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky OSEVA, AGRO Brno, spol. s r. o., se sídlem Přízova 279/8, Trnitá, Brno, zastoupené JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem Příkop 4, Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2012 č. j. 6 Cmo 410/2011-790 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2011 č. j. 53 Cm 253/1999-732, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 11. 2012, stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem vlastnit majetek, právem na spravedlivý proces a právem na soudní ochranu, plynoucími z čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala zaplacení částky 13 986 038 Kč z titulu náhrady škody na žalovaném Pozemkovém fondu České republiky. Škoda měla být způsobena porušením povinnosti z kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a žalovaným, a to povinnosti žalovaného sdělit změnu v osobě věřitele (kterým se nově namísto státního podniku stala stěžovatelka) dlužníkům bývalého státního podniku OSEVA, s. p., Brno, procházejícího privatizací. Stěžovatelce z tohoto důvodu nebyla na pohledávkách, které od žalovaného koupila, zaplacena výše zmíněná částka.

3. Vrchní soud v Praze následně svým rozhodnutím, stěžovatelkou rovněž napadeným, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze a konstatoval tak správnost prvoinstančního rozhodnutí. Oba soudy se shodly na tom, že uvedená výše škody i přes opakovaná poučení daná dle § 118a o. s. ř. nebyla stěžovatelkou prokázána a z doposud navržených a provedených důkazů nelze určit, jaké pohledávky a v jaké výši byly plněny státnímu podniku, ačkoli měly být již plněny stěžovatelce.

4. V obou napadených rozhodnutích stěžovatelka spatřuje zásah do svých ústavně chráněných práv. Konkrétně se domnívá, že nepřisouzením žalované náhrady škody bylo porušeno její právo vlastnit majetek; nedostatečným poučením podle § 118a o. s. ř. a neprovedením všech stěžovatelkou navržených důkazů pak mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu.
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud podotýká, že podaná ústavní stížnost obsahuje námitky, které stěžovatelka uváděla již před obecnými soudy a které tyto posoudily; přičemž žádná z těchto námitek nedosahuje ústavněprávní dimenze. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

7. Co se týče domnělého porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, nelze ho spatřovat ve skutečnosti, že stěžovatelce nebyla obecnými soudy přisouzena požadovaná náhrada škody ve výši tvrzených pohledávek. Právo vlastnit majetek chráněné Listinou se dotýká pouze případů, v nichž existuje legitimní vlastnický titul. Z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93) vyplývá, že pokud je zmíněným článkem chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, jak tomu bylo v případě stěžovatelky. Stejně i v případě ochrany tzv. "legitimního očekávání", vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o lidských právech, je zapotřebí, aby stěžovatelkou tvrzený nárok byl dostatečně určitý a konkretizovaný (viz např. usnesení ze dne 16. 11. 2005 sp. zn. II. ÚS 438/04).

8. V napadaném procesním postupu obecných soudů potom Ústavní soud neshledává porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Z přiložených rozsudků vyplývá, že obecné soudy se poučením stěžovatelky věnovaly dostatečně a opakovaně a ani v rámci procesu dokazování se nedopustily jakéhokoli excesu, pro který by musel zasáhnout Ústavní soud.

9. Ústavní soud proto konstatuje, že obě stěžovatelkou napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují naprosto dostačující, logická a výstižná odůvodnění, jež se rovněž vypořádávají se všemi námitkami vznesenými stěžovatelkou. Ústavní soud tak nemá těmto rozhodnutím co vytknout. Obecné soudy přesvědčivě vyargumentovaly, proč nelze požadovanou výši náhrady škody stěžovatelce přiznat, postupovaly přitom v souladu se zákonem i ústavním pořádkem a své stanovisko řádně objasnily.

10. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.