I. ÚS 4459/12
I.ÚS 4459/12 ze dne 21. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Město Hořice, se sídlem v Hořicích, Náměstí Jiřího z Poděbrad 342, zastoupené JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou, se sídlem v Jičíně, Fortna 40, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 2012, č. j. 25 Co 295/2012-1132, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 22. 8. 2012, č. j. 25 Co 295/2012-1132, ve výroku I. změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobě na určení se zamítá, a ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem. V odůvodnění rozsudku odvolací soud k náhradě nákladů řízení uvedl, že v řízení byli úspěšní žalovaní, kterým tak vzniklo podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu právo na náhradu nákladů v řízení účelně vynaložených. Odvolací soud však dospěl k závěru, že jsou zde dány důvody mimořádného zřetele hodné, pro které lze výjimečně žalovaným právo na náhradu nákladů řízení nepřiznat dle § 150 o. s. ř. Odvolací soud za takový důvod považuje charakter žalobou uplatněného nároku a tu skutečnost, že ohledně jedné ze stěžejních otázek shora odvolacím soudem řešených se judikatura postupem doby vyvíjela, což do značné míry vznik a výši nákladů řízení ovlivnilo.

Včas podanou ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá výrok II. rozsudku odvolacího soudu, kterým mělo dojít k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel uvádí, že nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu týkajícího se nepřiznání náhrady nákladů řízení, neboť má za to, že v předmětné věci nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele. Stěžovatel upozorňuje, že odvolací soud sám shledal více důvodů pro zamítnutí žaloby, přičemž každý z těchto důvodů by samostatně obstál jako důvod pro zamítnutí žaloby. Dále stěžovatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že se judikatura postupem doby vyvíjela, nýbrž dle stěžovatele byla již ustálena. Žaloba byla podána v 21. 6. 1999 a teprve v 22. 2. 2008 bylo prvně ve věci samé rozhodnuto rozsudkem a dne 14. 11. 2008 odvolací soud zrušil rozsudek soudu I. stupně. V této době přitom dle stěžovatele existovala ustálená judikatura Nejvyššího soudu, konkrétně odvolacímu soudu muselo být známé rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006. Stěžovatel také uvádí, že nesouhlasí, aby vývoj judikatury byl dán k tíži účastníka, který byl v řízení úspěšný. Závěrem stěžovatel namítá, že aplikace § 150 občanského soudního řádu musí být účastníkům řízení dopředu známá, musí být řádně vysvětlena a odůvodněna, nesmí v něm být spatřovány prvky libovůle a nahodilosti, což však v případě stěžovatele nebylo splněno, proto mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [viz například nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadené rozhodnutí odvolacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K samotné otázce náhrady nákladů řízení, která je předmětem této ústavní stížnosti, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

V posuzovaném případě odvolací soud při svém rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikoval obecný korektiv obsažený v ustanovení § 150 o. s. ř., které umožňuje obecným soudům, aby z důvodů hodných zvláštního zřetele některému z účastníků řízení náhradu nákladů řízení nepřiznaly. Jako důvod hodný zvláštního zřetele odvolací soud spatřuje v charakteru žalobou uplatněného nároku a v té skutečnosti, že ohledně jedné ze stěžejních otázek řešených odvolacím soudem se postupem doby vyvíjela judikatura, což do značné míry vznik a výši nákladů řízení ovlivnilo.

Ústavní soud se nedomnívá, že by odvolací soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, že by v dané věci postupoval jakkoliv svévolně, zjevně formalisticky nebo by jinak kvalifikovaně zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces. A proto výše uvedenému závěrů odvolacího soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení není z ústavněprávního hlediska co vytknout.

Ústavní soud předně zdůrazňuje, že je nutno celé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu posuzovat komplexně a nevytrhávat jednotlivé dílčí aspekty ze souvislostí. Odvolací soud ve shrnutí věcného posouzení (str. 17 rozsudku) uvedl, že žalovaní "nemají nadto naléhavý právní zájem ani z důvodu dodatečného projednání dědictví po zmíněném zůstaviteli a že kupní smlouva není neplatná z důvodů uváděných okresním soudem." Nicméně odvolací soud k nedostatku naléhavého právního zájmu (str. 10 a 11) rozsudku uvedl, že se soud I. stupně naléhavým právním zájmem na požadovaném určení práva vůbec nezabýval a nepoučil žalobce o povinnosti takového tvrzení, což by zakládalo důvod pro zrušení rozhodnutí a vrácení věci soudu I. stupně. Odvolací soud však v této souvislosti shledal, že by to vedlo k prodloužení řízení bez vlivu na jeho výsledek. K neplatnosti kupní smlouvy potom odvolací soud shledal, že není neplatná z důvodů, které uvedl soud I. stupně, a své argumenty následně uvedl. Odvolací soud nicméně nevyloučil neplatnost z jiných důvodů, to však dle odvolacího soudu ve věci nehrálo vliv na rozhodnutí ve věci samé, neboť, jak lze dovodit z odůvodnění, jsou zde další důvody pro zamítnutí žaloby. Ústavní soud proto u dalších argumentů odvolacího soudu shledává, že jsou podpůrného charakteru k argumentu o obcházení restitučních zákonů. Nicméně touto linií právních argumentů se odvolací soud nevydal a naopak opřel své rozhodnutí primárně o otázku obcházení restitučních předpisů.

Ústavní soud nesouhlasí ani s tím, že otázka obcházení restitučních předpisů byla v době rozhodování obecných soudů jednotná a ustálená. Opak zcela zřetelně vyplývá z rozsáhlého pojednání o této otázce na stranách 11 až 16 rozsudku. Přičemž není možno se zaměřit jen na judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž i na judikaturu Ústavního soudu. Odvolací soud správně poukazoval na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, jehož právní názor byl převzat i do stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493). Nicméně i po vydání tohoto stanoviska, jak opět správně poukazuje odvolací soud, Ústavní soud považoval za nutné své stanovisko upřesnit a stanovit mu jisté meze, což je patrné například na nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09 (N 222/55 SbNU 85) nebo na nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09 (N 260/55 SbNU 509). Z uvedeného je tedy jasně patrno, že judikatura se vyvíjela a tento vývoj úzce dopadal na posouzení případu stěžovatele, když teprve uvedený vývoj lze označit za nepříznivý pro žalobce, nikoliv jeho výchozí právní postavení. Jinými slovy řečeno, prostor pro uplatnění ochrany vlastnického práva tam, kde došlo k odnětí majetku na základě neplatného právního důvodu či bez právního důvodu, se postupně ztenčoval teprve v čase, přičemž i tak byly nadále zohledňovány situace, kdy sama veřejná moc působila na oprávněné osoby rozporuplně (specifický průběh restitučního řízení; dobový stav evidence vlastnictví v katastru nemovitostí apod.); z uvedeného plyne, že ani dnes není postup podle obecných předpisů ve specifických případech vyloučen zcela [namátkou nález sp. zn. I. ÚS 3248/10 (N 95/61 SbNU 463) ze dne 17. 5. 2011, o němž měly soudy prvního i druhého stupně povědomí].

Pokud se konečně jedná o otázku překvapivosti uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř. ze strany soudu, lze především konstatovat, že rozhodnutí je založeno na skutečnostech, které byly po celou dobu řízení jeho podstatnou součástí, přičemž k těmto skutečnostem (vlastnické aspekty sporu, procení otázka existence naléhavého právního zájmu ve světle judikatury), k čemuž měli účastníci možnost se opakovaně vyjadřovat. Aplikace § 150 o. s. ř. naopak není založena na překvapivém hodnocení nových skutečností (např. existence aktuálních individuálních sociálních poměrů účastníků řízení).

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

S ohledem na shora uvedené proto Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 21. listopadu 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.