I. ÚS 443/05
I.ÚS 443/05 ze dne 29. 5. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů V. Š. a P. K., zastoupených JUDr. Václavem Vápeníkem, advokátem v Praze 5, Elišky Peškové 13, proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 27 Co 147/2005-76 ze dne 29. 4. 2005 a proti usnesení Okresního soudu pro Prahu - východ č.j. 4 C 253/2001-61 ze dne 8. 11. 2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 27 Co 147/2005-76 ze dne 29. 4. 2005, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu pro Prahu - východ č.j. 4 C 253/2001-61 ze dne 8. 11. 2004, kterým bylo zastaveno odvolací řízení ve věci vedené o zaplacení částky 1.104.946,- Kč s příslušenstvím. Napadenými rozhodnutími došlo podle jejich názoru k porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení práva na spravedlivý proces, zejména pak porušení rovnosti účastníků řízení a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů a v jejich přítomnosti spatřují stěžovatelé v následujících skutečnostech: Porušení práva na veřejné projednání jejich věci bez zbytečných průtahů a v jejich přítomnosti spatřují v tom - jak uvedli v odvolání, které prohlásili za součást textu ústavní stížnosti - že jim soud nedal příležitost vyjádřit se k žalobě, protože oba obdrželi v obálce od soudu pouze žalobu a žádné další pokyny, jak mají se žalobou naložit. Poukazují na to, že soud v pokynu pro soudní kancelář (v soudním spise na č.l. 19) sdělil následující: "K! žalobu zašli oběma žalovaným k písemnému vyjádření (...) do 30 dnů". Referát soudkyně vůbec neobsahoval pokyn, aby bylo rovněž doručeno usnesení ze dne 8. 12. 2003. Vzhledem k tomu, že nebylo stěžovatelům doručeno žádné usnesení s výzvou k vyjádření a s poučením, nemohla začít běžet lhůta a následně pak nemohl být vydán rozsudek pro uznání.

Porušení práva na rovnost s ostatními účastníky řízení spatřují v tom, že soud I. stupně jednal pouze se žalobkyní o přípravě jednání u soudu, ale jim takovou možnost nedal. Dále tvrdili, že od podání žaloby uplynula doba dvou let, aniž se vůbec o tom, že je proti nim žaloba podána, dozvěděli.

Stěžovatelé konečně poukázali na to, že v podání soudu ze dne 3. 5. 2004 uvedli, proč nemohou zaplatit soudní poplatek ve výši 44.200,- Kč, a současně prohlásili, že se až z napadeného usnesení soudu I. stupně ze dne 8. 11. 2004 dozvěděli o snížení původně požadované částky na 24.115,- Kč - tedy cca na 50 % soudního poplatku, a to v době, kdy už bylo na event. úhradu soudního poplatku pozdě.

Navrhli proto, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil. Současně také požádali o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 4 C 253/2001 vedený u Okresního soudu pro Prahu - východ. Ze spisu zjistil, že stěžovatelé měli v řízení před obecnými soudy postavení žalovaných, proti nimž byla podána žaloba o zaplacení částky 1.104.946,- Kč s příslušenstvím. Žaloba napadla soudu I. stupně dne 24. 10. 2001. Usnesením č.j. 4 C 253/2001-13 ze dne 25. 6. 2003 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku. Z protokolu ze dne 6. 10. 2003 na č.l. 18 vyplývá, že samosoudce konal přípravné řízení s právním zástupcem žalobce, konstatoval důkazy připojené pouze ve fotokopiích s tím, že žalobce ve lhůtě 14 dnů navrhne další důkazy. Usnesením na č.l. 19 bylo konstatováno, že eventuální jednání a další postup soudu je závislý na doplnění žaloby a předložení dalších důkazních materiálů. Na č.l. 19 (revers) je pokyn samosoudce ze dne 8. 12. 2003 k zaslání žaloby ve znění: "K! žalobu zašli oběma žalovaným k vyjádření (vz. 87) do 30 dnů" s dodejkami, prokazujícími doručení oběma stěžovatelů - V. Š. dne 5. 2. 2004 a P. K. dne 2. 2. 2004 s tím, že v adresní rubrice je uvedeno 4 C 253/2001-20, usnes.+žaloba 21/2. Usnesením (vz. 87) č. j. 4 C 253/2001-20 ze dne 8. 12. 2003 uložil soud stěžovatelům ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení se písemně vyjádřit k žalobě, která byla připojena. Současně byli stěžovatelé poučeni, že "pokud se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jim v tom brání, bude soud mít za to, že nárok, který je proti nim žalobou uplatňován, uznávají. Soud proto ve věci samé rozhodne rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o.s.ř.)" (č.l. 20). Vzhledem k tomu, že do spisu nebylo žádné vyjádření žalovaných doručeno, soud I. stupně rozsudkem č.j. 4 C 253/2001-25 ze dne 22. 3. 2004 uložil stěžovatelům společně a nerozdílně zaplatit žalovanou částku s příslušenstvím a uložil jim povinnost k náhradě nákladů řízení.

Proti rozsudku soudu I. stupně podali stěžovatelé odvolání, jehož jeden důvod koresponduje s ústavní stížností (soud jim prý zaslal pouze žalobu bez usnesení, jímž by byli vyzváni k vyjádření). Dále pak namítali věcné a procesní důvody proti rozsudku. Usnesením č.j. 4 C 253/2001-36 ze dne 19. 4. 2004 vyzval soud stěžovatele k zaplacení soudního poplatku z odvolání ve výši 44.200,- Kč ve lhůtě 8 dnů od doručení. Výzva byla řádně doručena stěžovatelům i jejich právnímu zástupci JUDr. Václavu Vápeníkovi. Přípisem ze dne 3. 5. 2004 (č.l. 40) doručeným faxem dne 4. 5. 2004 (následně písemně dne 5. 5. 2004) požádal právní zástupce stěžovatelů soud, aby "nezastavoval v této věci odvolací řízení, přestože žalovaní nejsou v současné době schopni zaplatit stanovený soudní poplatek". Dále pak uvedl, že v tomto případě je u stěžovatelů nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by jim jako poplatníkům vznikla újma potvrzením výše označeného rozsudku. Dodal, že stěžovatel V. Š. je v invalidním důchodu a jeho finanční prostředky na účtu byly postiženy výkonem předběžného opatření v jiné věci; druhý stěžovatel P.l K. je osobou samostatně výdělečně činnou a má nízký příjem. Rovněž jeho prostředky na účtu byly postiženy výkonem předběžného opatření v jiné věci. Návazně na toto podání se soud I. stupně dotázal stěžovatelů, zda je podaný přípis ze dne 3. 5. 2004 žádostí o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku, či postupem podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích nebo žádostí o osvobození od soudních poplatků (č.l. 50 revers). Právní zástupce stěžovatelů podáním ze dne 26. 5. 2004 sdělil, že jejich podání ze dne 3. 5. 2004 je nutno z hlediska jeho obsahu považovat za žádost o postup soudu podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích (č.l. 51). Okresní soud pro Prahu - východ napadeným usnesením č.j. 4 C 253/2001-61 ze dne 8. 11. 2004 odvolací řízení zastavil. V odůvodnění uvedl, že ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích míří na případy, kdy je poplatník v situaci, kdy ve lhůtě určené soudem nemůže zaplatit soudní poplatek proto, že by se takovou platbou dostal do prodlení se splněním svého jiného závazku, a v důsledku takového prodlení by mu mohla vzniknout újma. Tyto okolnosti nebezpečí z prodlení osvědčující musí poplatník soudu doložit. Stěžovatelé však spatřovali nebezpečí z prodlení v potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Stěžovatelé nic ve smyslu citovaného ustanovení netvrdili, neosvědčovali a nedokládali, poukazovali pouze na své osobní, majetkové a výdělkové poměry, které jim poplatek z odvolání v předepsané výši neumožňují zaplatit. Na výslovný dotaz soudu vyloučili, že se jedná o žádost o osvobození od soudních poplatků. Soud proto dospěl k závěru, že u stěžovatelů nejsou splněny podmínky postupu podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Protože ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatili, soud řízení o odvolání zastavil. Současně také rozhodl o povinnosti stěžovatelů zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti usnesení o zastavení odvolacího řízení podali stěžovatelé odvolání, v němž uplatnili námitky, které jsou rovněž předmětem ústavní stížnosti. Krajský soud v Praze usnesením č.j. 27 Co 147/2005-76 ze dne 29. 4. 2005 usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně správně posoudil aplikaci § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, jehož podmínky ve věci splněny nebyly. Dále konstatoval, že soudní poplatek nebyl zaplacen ani do konce lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení odvolacího řízení.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníkem, k porušení jejich základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve vztahu k napadeným rozhodnutím stěžovatelé uplatnili pouze námitku, že soud I. stupně v usnesení o zastavení odvolacího řízení snížil soudní poplatek původně stanovený částkou 44.200,- Kč na částku 24.115,- Kč, tedy cca 50 % původní výše. O této skutečnosti se dozvěděli až z uvedeného rozhodnutí v době, kdy už bylo na event. úhradu soudního poplatku pozdě. K této námitce Ústavní soud poukazuje na to, že soud I. stupně v napadeném rozhodnutí rozhodoval ve výroku II o povinnosti stěžovatelů zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 24.115,- Kč, nikoliv tedy o soudním poplatku, jehož snížení v takovém rozhodnutí není možné. Navíc stěžovatelé mohli soudní poplatek zaplatit v průběhu celé lhůty k podání odvolání proti usnesení o zastavení řízení, což neučinili. Nad rámec námitek, uplatněných v ústavní stížnosti přezkoumal Ústavní soud i ústavnost aplikace ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích a dospěl k závěru, že soud zde postupoval v souladu s příslušným ustanovením, které aplikoval ústavně konformním způsobem, a své závěry dostatečně a jasně odůvodnil. Navíc - vzhledem k ne příliš jasnému podání stěžovatelů ze dne 3. 5. 2004 - jim soud I. stupně poskytl možnost své podání upřesnit, a výslovně se jich dotázal, zda mimo jiné neuplatňují žádost o osvobození od soudních poplatků. To však neučinili a - jsouce zastoupeni advokátem - výslovně uvedli, že žádají o postup podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Za tohoto procesního stavu tedy nelze - podle přesvědčení Ústavního soudu - dovozovat, že by bylo napadenými rozhodnutími porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces, jehož se dovolávají.

Další námitky uplatněné v ústavní stížnosti v podstatě směřovaly proti rozsudku soudu I. stupně, který však ústavní stížností napaden nebyl. Ústavní soud přesto uplatněné námitky posoudil a dospěl k závěru, že tvrzené pochybení soudu I. stupně, pokud jde o neposkytnutí možnosti stěžovatelům vyjádřit se k podané žalobě, neodpovídá skutečnosti. Z výše uvedené rekapitulace soudního spisu jednoznačně vyplývá, že soud I. stupně pokynem na č.l. 19 (revers) výslovně nařídil, aby stěžovatelům bylo zasláno předmětné usnesení vzor 87, jímž byli s příslušným poučením vyzváni k vyjádření. Stěžovatelé sice znění pokynu soudu uvedli v ústavní stížnosti, avšak vypustili z něho to podstatné - obsah závorky, v níž je uveden vzor tiskopisu, který má soud stěžovatelům zaslat. Z Kancelářského řádu soudů vyplývá, že v pokynu soudní kanceláři se doručovaná písemnost uvádí číslem vzoru, který má být použit, což v předmětné věci bylo splněno. Stejně tak byl řádně označena obálka, v níž bylo usnesení a žaloba doručovány. Pokud stěžovatelé namítali, že soud I. stupně jednal se žalobcem, aniž jim poskytl stejnou možnost, nespatřuje Ústavní soud v tomto postupu porušení rovného postavení účastníků. Soud totiž při přípravě jednání může volit vhodné způsoby podle svého uvážení; z protokolu vyplývá, že ve věci meritorně jednáno nebylo, byly pouze kompletovány předložené listiny a žalobce byl vyzván k předložení originálů a navržení dalších důkazů.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2006


František Duchoň předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.