I. ÚS 441/05
I.ÚS 441/05 ze dne 11. 7. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


I. ÚS 441/05









Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JEDNOTA, SPOTŘEBNÍ DRUŽSTVO V TŘEŠTI, sídlem Tovární 337, Třešť, Jindřicha, zast. JUDr. Vladislavem Kasalem, advokátem, sídlem Tovární 337, Třešť, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.5.2005, č.j. 28 Cdo 1077/2005-82, ve znění opravného usnesení ze dne 20.6.2005, č.j. 28 Cdo 1077/2005-88, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3.11.2004, č.j. 16 Co 266/2001-71, a proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15.5.2001, č.j. 4 C 752/99-44, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a A. V., zast. JUDr. Janou Hronovou, advokátkou, sídlem Husova 46, Jihlava, jako vedlejší účastnicí řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížnosti domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud"), jimiž bylo rozhodováno o jeho žalobě vůči vedlejší účastnici na zaplacení nájemného. V návrhu na zahájení řízení popsal průběh řízení před obecnými soudy a uvedl, že předmětem sporu bylo nájemné z nebytových prostor za situace, kdy nebylo zpochybněno, že mezi ním a vedlejší účastnicí existoval platný nájemní vztah. Ve vztahu k předmětu nájmu mu byla uložena povinnost uzavřít dohody o vydání věci, tuto povinnost řádně splnil a poté, kdy nemovitosti byly vedlejší účastnici vydány, nájemní vztah skončil, až do té doby plnil povinnosti spojené s vlastnictvím. Obecné soudy ve sporu o nájemném za období do zániku nájmu rozhodly tak, že stěžovatel jednal v rozporu s dobrými mravy, když požadoval dlužné nájemné za období, kdy již věděl o existenci pravomocného rozhodnutí, kterým mu byla uložena povinnost vydat vedlejší účastnici předmětné nemovitosti. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů byl porušen princip právní jistoty a důvěry v právo vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), přičemž zásadní rozpor s platnými zákony, s ústavním právem na spravedlivý proces i s mezinárodními smlouvami, spatřuje stěžovatel v těchto skutečnostech: - stěžovatel nezpůsobil, že vedlejší účastnice se vlastníkem nestala, ani toto neovlivnil, přesto je viněn z jednání v rozporu s dobrými mravy, - pojetí, že již samo rozhodnutí soudu o povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti lze považovat za založení mravního pravidla vylučujícího realizaci vlastnických práv, zde jeho zbavení práva na nájemné, - ústavní pořádek nepřipouští, aby soudy vlastní normotvorbou nahrazovaly zákon, když soudy vytvořily další hmotněprávní kategorii vlastnického vztahu označitelnou jako "subjekt, který se vlastníkem stát má", - soudy způsobily, že délka trvání nájmu po vydání restitučního rozsudku byla způsobena orgány státu (ve vztahu ke vkladu do katastru nemovitostí) má jít na úkor stěžovatele, který o to déle musel plnit povinnosti vlastníka nemovitosti, čímž důsledky pochybení státu nese stěžovatel.

Relevantní znění příslušných článků Ústavy a Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující (pozn. stěžovatel se výslovně dovolává porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, z textu ústavní stížnosti lze dovodit, že se dovolává i porušení čl. 36 Listiny): Čl. 1 odst. 1 Ústavy: 1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Čl. 36 Listiny 1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice k ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud upozornil, že ústavní stížnost v podstatě reprodukuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy, čímž se stěžovatel snaží docílit přezkumu správnosti jím uplatněného tvrzení ještě v řízení o individuální ústavní stížnosti, a že z obsahu ústavní stížnosti se nepodává zřetelný přesvědčivý závěr, v čem mělo dojít ke zkrácení základních práv stěžovatele. Tyto okolnosti relativizují přípustnost ústavní stížnosti. Ve věci samé odkázal Nejvyšší soud na podrobné odůvodnění svého rozsudku, které má být považováno za součást vyjádření; posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti ponechal na Ústavním soudu.

Krajský soud na výzvu k vyjádření reagoval pouze souhlasem s upuštěním od případného ústního jednání.

Okresní soud jen lapidárně odkázal na odůvodnění rozsudku krajského soudu, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.¨

Podle přesvědčení vedlejší účastnice není ústavní stížnost důvodná. Informovala o tom, že také ve sporu se stejným skutkovým základem bylo rozhodnuto obdobně, přičemž v něm Nejvyšší soud konstatoval, že je to právě stěžovatel, jenž svým požadavkem přes vzletnou argumentaci Ústavou a vlastnickým principem formalisticky zneužil vzniklou situaci a ponechal stranou výsledek restitučního sporu. Vedlejší účastnice upozornila na nepravdivost stěžovatelova tvrzení o tom, že platil daň z nemovitosti a její pojištění, když doložila, že mu finanční prostředky na tyto náklady zasílala. Z těchto důvodu navrhla, aby Ústavní soud stěžovatelův návrh jako nedůvodný odmítl.

Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice zaslal Ústavní soud k případné replice stěžovateli, který této možnosti využil a odkázal na znění své stížnosti. Připomenul svoje stanovisko, že nemůže být dána ústavnost soudního rozhodnutí tam, kde soudy neaplikovaly platné právo v souladu s obsahem a účelem zákona, nýbrž vytvářely vlastní, platnému právu se příčící konstrukce. Ke skutkovým tvrzením vedlejší účastnice, resp. k nabídce důkazů podotkl, že zřejmě došlo k přehlédnutí ve vztahu k obsahu a účelu řízení o ústavní stížnosti.

Ze spisu okresního soudu sp.zn. 4 C 752/99 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 18.5.1999 vůči vedlejší účastnici žalobu, kterou se domáhal, aby jí soud uložil povinnost zaplatit za nájemné od srpna 1997 do ledna 1999 částku 65 515,- Kč s příslušenstvím. Okresní soud žalobu poté, kdy pokračoval v řízení přerušeném s ohledem na probíhající vkladové řízení, zamítl. Vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 27.7.1995 nájemní smlouvu ohledně nebytových prostor, přičemž vedlejší účastnice se domáhá od roku 1991 uzavření dohody o jejich vydání. Rozsudkem, který nabyl právní moci 27.11.1995, byl nahrazen chybějící projev vůle stěžovatele k uzavření dohody a vydání věci. Soud konstatoval, že vedlejší účastnice měla v podstatě nárok být vlastnicí předmětných nemovitostí již v roce 1991, že však stěžovatel jí nemovitosti nevydal ani po pravomocném rozhodnutí. Dále soud zjistil, že vedlejší účastnice nebyla jako vlastnice zapsána do katastru nemovitostí jen z formálních důvodů. Dospěl tak k názoru, že stěžovatel v dané věci rozhodně jednal v rozporu s dobrými mravy, což je situace, kdy stěžovatel má soudem určenou povinnosti, aby s oprávněnou osobou uzavřel dohodu o vydání nemovitostí, nemovitostí, nemovitosti jí nevydá a ještě po ni požaduje zaplacení nájemného. Stěžovatel rozsudek soudu I. stupně napadl odvoláním, krajský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné (ztotožnil se s kvalifikací stěžovatelova jednání jako rozporného s dobrými mravy) a prvostupňový rozsudek potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, Nejvyšší soud ho zčásti zamítl a ve výroku o nákladech řízení ho odmítl. Za otázku zásadního právního významu považoval posouzení, zda lze odepřít soudní ochranu s odkazem na dobré mravy pronajímateli (povinné osobě podle zák. o mimosoudních rehabilitacích), který smlouvu o nájmu nebytových prostor uzavřel s oprávněnou osobou jako nájemcem v době po podání výzvy k vydání věci, k uplatnění nároků za dobu od jejího uzavření do doby vkladu vlastnického práva pro osobu oprávněnou. Při jejím řešení seznal, že pokud po právní moci rozsudku o vydání věci oprávněné osobě přistoupil pronajímatel k vymáhání svých nároků z nájemní smlouvy uzavřené právě za účelem předběžné realizace nároků oprávněné osoby, pak jsou dány podmínky pro odepření jeho nároků pro rozpor s dobrými mravy.

Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem tvrzeného porušení jeho základního práva a konstatuje že žádné porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno stěžovatelovo právo domáhat se svých tvrzených nároků. Obecné soudy se v průběhu sporu stěžovatelovými žalobními návrhy velmi zevrubně zabývaly, vypořádaly se náležitým způsobem s jeho tvrzeními i s navrženými důkazy, projednaly i jeho opravné prostředky; argumentačně přesvědčivým způsobem zdůvodnily adekvátní interpretaci a aplikaci pravidla zařazeného do § 3 obč. zákoníku. Použitím tohoto ustanovení obecné soudy ústavně konformním způsobem naplnily smysl a účel restitučního zákonodárství. Vlastní obsah ústavní stížnosti je fakticky shodný s obsahem dovolání, stěžovatel doslova převzal některé použité formulace (o tom svědčí i fakt, že toliko opakovaně zaměnil označení soudů, které považuje za autory příslušných formulací - z odvolacího na dovolací - např. str. 3 a 4 obou podání, a označení žalobce za stěžovatele, v některých případech se se změnou ani nenamáhal - str. 4 a 5), tímto postupem se snaží postavit Ústavní soud do role další přezkumné instance.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2006

František Duchoň předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.