I. ÚS 44/11
I.ÚS 44/11 ze dne 1. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Jiřího Stefana a 2. Aleny Stefanové, obou zastoupených JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Na Pankráci 1724, Praha 4, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 9. 2009 č. j. 11 C 548/2008-48 a Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2010 č. j. 64 Co 182/2010-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jejich civilní věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu majetku garantovaného článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s články 1 a 10 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 11 C 548/2008 zjistil Ústavní soud, že stěžovatelé se u tohoto soudu po žalovaném domáhali zaplacení částky ve výši 55 000 Kč z titulu náhrady škody, která jim měla vzniknout nařízením předběžného opatření vydaného na návrh žalovaného dne 4. 12. 2003 a pravomocně zrušeného dne 14. 7. 2008, jímž bylo Pražskému bytovému družstvu (dále též "družstvo") mj. zakázáno zcizení bytové jednotky a garáže, které tak nemohly být bezúplatně převedeny do vlastnictví stěžovatelů, v důsledku čehož stěžovatelé nepřestali být členy družstva a nadále se na ně vztahovala povinnost k platbě částky 1 000 Kč měsíčně uložená členskou schůzí družstva konanou ve dnech 3. - 4. 9. 2003 všem členům družstva z důvodu nepříznivé hospodářské situace družstva. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 23. 9. 2009 č. j. 11 C 548/2008-48 žalobu stěžovatelů zamítl (výrok I.) z důvodu absence příčinné souvislosti mezi nařízením předběžného opatření a měsíčními platbami. Vysvětlil, že důvodem platby bylo zajištění provozu a chodu družstva, povinnost platby byla odhlasována členskou schůzí družstva před podáním návrhu na nařízení předběžného opatření a nezanikla bezprostředně po jeho zrušení. Soud nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) s poukazem na ustanovení § 150 o. s. ř., přičemž důvody zvláštního zřetele hodné shledal v nepochybně lepším ekonomickém postavení žalovaného.

3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 10. 2010 č. j. 64 Co 182/2010-97 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Vyložil, že povinnost měsíčních plateb stěžovatelům nevznikla následkem nařízení předběžného opatření, ale usnesením členské schůze družstva jako reakcí na hospodaření družstva, a proto se jedná o několikanásobně zprostředkovanou příčinu, nikoli bezprostřední vztah příčiny a následku. Dodal, že nařízení předběžného opatření není ani jednou z příčin vzniku škody, protože i při úvaze o řetězci postupně nastupujících příčin a následků, nebyl jejich vztah natolik propojen, aby již z působení prvotní příčiny bylo možno důvodně dovozovat příčinnou souvislost se vznikem škody. Městský soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovatelům uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 21 060 Kč, a dále je zavázal uhradit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 20 700 Kč s odůvodněním, že lepší ekonomické postavení procesní strany není důvodem pro aplikaci ustanovení§ 150 o. s. ř.

4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že v roce 1992 vyzvali družstvo k provedení bezplatného převodu bytu a garáže dle ustanovení § 24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, avšak soudní vymahatelnost tohoto nároku byla podmíněna vložením prohlášení vlastníka budovy do katastru nemovitostí, které družstvo učinilo teprve dne 15. 5. 2000, a následně začal proces postupného převodu bytů do vlastnictví členů družstva, jemuž v případě stěžovatelů zabránilo nařízení předběžného opatření. Vysvětlují, že měsíční platby byly určeny "na soudní spory" družstva, které bylo rozděleno na část podnikající a nepodnikající, přičemž byty spadaly do části nepodnikající a nebyly předmětem ručení ze strany družstva. Stěžovatelé jsou přesvědčeni o existenci příčinné souvislosti mezi předběžným opatřením a měsíčními platbami, poněvadž při obvyklém běhu událostí, kdy družstvo přípisem ze dne 22. 10. 2003 ujistilo stěžovatele o provedení bezúplatného převodu "v následujících týdnech", by žalovaná částka z majetku stěžovatelů neušla. Stěžovatelé také upozorňují na "zcela cílenou" snahu žalovaného zabránit převodu bytu a garáže, kterou spatřují v tom, že žalovaný po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 676/07, jímž bylo nařízení předběžného opatření označeno za protiústavní, nenavrhl zrušení předběžného opatření a proti následnému zrušujícímu rozhodnutí neúspěšně podal odvolání a ústavní stížnost. Stěžovatelé rovněž uvádějí, že písemné odůvodnění rozsudku městského soudu není v souladu s vyhlášeným odůvodněním, v němž soud uznal existenci nepřímé příčinné souvislosti, následkem čehož měl městský soud rozsudek obvodního soudu zrušit a věc mu vrátit k novému projednání z důvodu odlišného právního posouzení věci.

5. K uložené povinnosti nahradit žalovanému náklady řízení stěžovatelé s poukazem na nález sp. zn. II. ÚS 851/07 ze dne 11. 6. 2009 (N 139/53 SbNU 731) konstatují, že rozhodování o nákladech řízení nemůže být izolovaně ovládáno pouze zásadou úspěchu ve věci a že při zkoumání existence důvodů zvláštního zřetele hodných musí soudy přihlížet k majetkovým, osobním a sociálním poměrům obou účastníků řízení; k tomu stěžovatelé uvádějí, že jsou starobními důchodci, zatímco protistrana je finančně zajištěná korporace. Stěžovatelé se domáhají aplikace ustanovení § 143 o. s. ř., neboť jejich žaloba byla logickou obranou proti neústavnímu předběžnému opatření, k jehož nařízení stěžovatelé nezavdali žádnou příčinu.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471).

8. Obecnými soudy provedený výklad podmínek zakládajících odpovědnost za škodu a jejich aplikace na věc stěžovatelů jsou srozumitelné a mají racionální základnu, a proto Ústavní soud neshledává důvody pro svůj zásah v podobě kasace napadených rozhodnutí. Obecné soudy vycházely z ustáleného právního názoru, dle kterého je příčinná souvislost dána, vznikla-li škoda v důsledku protiprávního jednání škůdce, tedy za pravidelného průběhu věcí by bez škůdcova jednání vůbec nenastala, přičemž škoda musí být nezprostředkovaným následkem protiprávního jednání, které je její hlavní příčinou; nesmí jít o příčinu jen vedlejší (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. 32 Cdo 1733/2008 a usnesení ze dne 18. 5. 2011 sp. zn. 23 Cdo 1583/2010). Při řetězení jednotlivých příčin a následků je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. 25 Cdo 1946/2000, usnesení ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 23 Cdo 2408/2010). Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelů je námitka, že v důsledku nařízení předběžného opatření byli nuceni zůstat členy družstva a měsíčními platbami se podílet na nápravě důsledků hospodaření družstva, na němž se stěžovatelé zprostředkovaně jako členové družstva podíleli, tedy že tyto nepříznivé následky hospodaření nemohli ponechat na zbývajících členech družstva. I v tomto kontextu je závěr obecných soudů o absenci bezprostředního vztahu mezi nařízením předběžného opatření a povinností k měsíčním platbám hájitelný, a to zvláště při vědomí toho, že o této povinnosti bylo rozhodnuto tři měsíce před nařízením předběžného opatření a důvody rozhodnutí o této povinnosti nijak nesouvisely - a z hlediska časového ani nemohly - s předběžným opatřením. Povinnost nést dříve vzniklé důsledky hospodaření družstva, jehož byli stěžovatelé členy, nelze považovat za újmu, byť tak došlo ke snížení majetku stěžovatelů.

9. Nelze přisvědčit námitce stěžovatelů, že městský soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení; městský soud správně potvrdil jeho rozhodnutí jako ve výroku věcně správné (srov. ustanovení § 219 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 4. 2005), protože podstatné bylo jen to, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve svém výroku odpovídalo tomu, jak mělo být rozhodnuto podle závěrů odvolacího soudu; jde tedy o "shodu výroků", a proto o věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně se jedná i tehdy, kdy odvolací soud ke "shodě výroků" vedly "odlišné důvody" než soud prvního stupně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1762). Nadto o takovou situaci se v projednávané věci nejedná, protože městský soud své rozhodnutí neopřel o nové odlišné důvody, ale pouze rozhodnutí obvodního soudu argumentačně doplnil.

10. Rozhodnutí odvolacího soudu, který se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nepřiklonil k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. odpovídá judikatuře Ústavního soudu, která konstatuje, že při výkladu pojmu "důvody hodné zvláštního zřetele" nelze protěžovat toliko či především majetkovou a sociální situaci, protože ustanovení § 150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008, N 189/51 SbNU 307, sp. zn. I. ÚS 1030/08 ze dne 12. 1. 2010, N 4/56 SbNU 33, odst. 19, sp. zn. II. ÚS 3015/09 ze dne 7. 4. 2010, N 74/57 SbNU 15, sp. zn. III. ÚS 1840/10 ze dne 23. 9. 2010, N 202/58 SbNU 795 a sp. zn. IV. ÚS 2920/08 ze dne 4. 4. 2011, N 59/61 SbNU 3). Ustanovení § 143 o. s. ř., jehož aplikace se stěžovatelé dovolávají, není v jejich věci použitelné, neboť dopadá na žalovaného, který neměl úspěch ve věci, a nikoli na žalobce.

11. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé nedoložili porušení svých ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.